Alpy 2021: Den 11 – Rifugio Citta di Arona – Simplon Hospiz

Alpy 2021: Den 11 – Rifugio Citta di Arona – Simplon Hospiz

Úterý 27. července 2021
Vstávám asi v 7. Balím a tak. Snídaně je v 7:30. Prve to malinko vázne – na stole některé věci chybí. Například máslo. Protože chatař jde od stolu ke stolu a prezentuje máslo jako skvost místního zemědělství a každému pak kousek odkrojí. Podobně s jogurtem. Každopádně najedl jsem se dobře a to je hlavní. 
Dají se se mnou do řeči borci od vedlejšího stolu. Že jak se cítím. Nějak včera zaslechli o tom mojem výkonu. Že prý šli prvních 5 etap GTA a byl to jejich první takový pěší výlet. Popřejou mi hodně štěstí.
Platím a trochu se s chatařem bavím o mojem dnešním plánu. Říká, že to je horší sedlo než to včerejší. Že je tam úsek kolmé skály, ale že jsou tam lana, takže je to Ok. A taky že je tam dost sněhu. Ale že já tam za 2 hodinky budu a pak je to 5 min na chatu. 
V 8:15 se do toho pouštím. Čeká mě 1000 výškových metrů do výšky 2750 m. Začátek je velice mokrý – stezička vede trávou. 
O půl desáté už je to spíš kamenité. Viditelnost klesá. V 10 už nevidím dál jak 100 m. 
Tady se to začíná komplikovat. Objevují se sněhové pole. Prve je ještě jasné, kudy jít. Ale pak je z toho souvislá bílá plocha a navíc to začne být strmé. Snažím se jít podle GPS, ale je to čím dál míň schůdné. Navíc sníh je často hodně tvrdý, takže to dost klouže. Zkouším ho vzít zprava po kameni. Jenže ten je taky dost strmý a všelijak se to sype. Fakt nic moc. Aspoň že je relativně teplo. 
Slezu o kus níž a zkouším to víc vlevo. Moc se mi to nezdá. Nikam to nevede a je to stále strmější. Už to vypadá, že to budu muset zabalit a vrátit se dolů. Což by ale taky nebylo jen tak, protože bych musel překonat jedno hodně strmé místo, které mi dalo zabrat i nahoru. Jasně, nějak bych se s cepínem spustil, ale ono to taky není tak snadné, když jsou ve sněhu kamínky, takže člověk nechce vyloženě jet po zadku. 
No, takže když jsem zpět na takovém mírném sklonu, tak si najednou všimnu značky na šutru ještě víc vlevo. No tak poslední pokus, jdu na to! Po chvíli musím zase na sníh a jde to dost těžko. Ale dostanu se nahoru na další skálu a tady po chvíli začínají ty řetězy, o kterých mluvil chatař. Takže jsem snad zachráněn? Teď už jen podél toho vylézt na vrch skály a snad pak už to bude Ok. 
Ne tak úplně. Když vylezu nahoru, tak mám pocit, že jsem snad v sedle. Ale kudy dolů? Zkouším dvě místa, ale nevypadá to. Pak usoudím, že bude nejlepší přetraverzovat směrem k chatě, která by měla být tak 500 m napravo po hřebeni. Je tu taková rovná planina. 
Chvíli takto jdu, podle GPS jsem pořád dost vlevo od značky, ale blížím se k ní. A skutečně, najednou jsem na ní! Bomba! Tady už je značek dost a je to víceméně po rovině. A taky se konečně trochu otevře výhled a já vidím, kam směřuju. 
Pár minut před 12. dojdu na rozcestí, kam zrovna dochází skupinka turistů. Teď už budu na normální stezce, kde chodí každý den docela dost lidí. Buď můžu jít doleva do údolí (nebo teda do sedla, které je ale o 700 metrů níž), anebo doprava k chatě Monte Leone Hütte. Je tak 5-10 minut daleko. Tak se rozhoduju jít podívat na chatu. Stejně asi dnes skončím v tom sedle Simplon Pass (2000 m), tak mám času dost. 
Dojdu k chatě. Připomíná mi to Nepál. Chata je totiž kamenná a všude kolem je to kameny vydlážděné a navíc je mlha. Vlezu dovnitř. Povídám chatařkám svůj zážitek. Třeba někomu rozmluví tam chodit, pokud se jich někdo bude ptát. Já bych to teda nedoporučoval tam jít. Aspoň ne v takovýchto podmínkách. Asi kdyby bylo jasno, tak by to bylo úplně jiné. Sníh by byl měkký a v dálce by vždy byla vidět značka. 
Zaplatím a pokračuju dolů. Po cestě potkám docela dost lidí, co jdou nahoru. Je to krásný sestup. Různě se otvírají výhledy do údolí na město Visp a taky na hory naproti – jsou tam nějaké ledovce. 
Ve 2 dojdu do silničního sedla a jdu se do hospicu zeptat na ubytko. Je to tu takové velmi temné a studené. Vlastně nevím, jestli tu chci být. Na recepci je starý pán, vypadá jak kněz. A tváří se, že nerozumí ani anglicky, ani německy. Mluví francouzsky. No ale pak to nějak vzdá a najednou mluví německy úplně normálně. Místo mají. Ukáže mi to tu a odvede mě do pokoje. Nocleh s polopenzí bude za 50 franků. To jde. A vlastně to tu není tak zlé. Je tu čisto a pokoj je prostorný. 
Dám sprchu a přeperu nějaké oblečení. Pak dopisuju včerejší blog a pak se jdu ven projít. Hodně fučí a různě se válí mlha. Jinak je to tu hezké místo na vycházku v alpské přírodě. 
Vracím se zpět do hospicu. Docela jsem vymrzl. Ještě něco řeším a v 7 je večeře. Sedím u stolu se švýcarskou rodinkou a ještě jedním Švýcarem. Dozvím se pár zajímavých věcí. Chata Monte Leone sloužila původně na strážení hranic, až později z toho udělali horskou chatu. A všichni tu v hospicu mluví francouzsky, protože to provozuje ten stejný řád, co má hospic na San Grand Bernard (to je víc na západ a tam jsem byl minule). 
Na večeři je taková řídká polívka nic moc. A pak pečené kuře s bramborovou kaší a vařenou zeleninou. To už je lepší. Jako dezert kompot. 
Když se vrátím na pokoj, jsou tam noví hosti – dva němečtí horolezci. Chvíli kecáme. Pak si čtu. A někdy po desáté jdeme spát. 
14 km, stoupání 1272 m. Celkem 322 km. 

Napsat komentář