30. 6. 2019

Východ slunce je asi o půl šesté, takže se probouzím velmi brzo. Ale polehávám a vstávám někdy po sedmé. Nasnídám se a v 8 jsem připraven k odchodu. Ale moji noví švýcarští přátelé zrovna vstávají, tak zůstávám a povídáme.

Společně vyrážíme v 9. Prve slezeme do vesnice, projdeme jí a pak začíná stoupání. První várka je z 1000 do 1600 m. Ne, že by šli Anna a Rafael úplně pomalu, ale zrovna když chci oznámit, že se uvidíme nahoře, tak Anna řekne, že musí zpomalit. Takže se loučíme. Třeba je někdy navštívím. Bydlí u curyšského jezera na druhém konci.

Stoupám a stoupám, až dojdu k horní stanici lanovky. Pak pokračuje takový travers a já si říkám, kde se berou ti lidi, které potkávám v opačném směru. Po chvíli se to vyjasní. V dáli vidím zastávku autobusu, vede sem totiž silnice! Od zastávky už začíná cestička a tady už nikoho nepotkavám.

Zdá se, že sedlo už je na dosah. Potkávám dva Američany, co jdou taky Via Alpina 1.

Vylezu nahoru a zjišťuju, že je to falešné sedlo! Ale ten pohled je úchvatnej. Musím sejít do takové prohlubně a pak teprv začíná stoupání do skutečného sedla. Je to tu samej sníh.

Hurá, jsem v sedle Richetlipass (2360 m). Sedí tu dva lidi – otec a syn. 

Vydávají se dolů a já za pár minut za nima. No ne, jsou dost rychlí. Ale pak je přece jen dojdu a dám se s nima do řeči. Syn je v běžeckém a prý chce Via Alpinu 1 přeběhnout, akorát dnes jdou chodecky, protože vzal s sebou otce. Pěkné.

Klesání je prudké, až dojdu na štěrkovou cestu. Je tu první alm. Kupuju sýr. Ani to není moc drahý. 20 CHF/kg.

Pokračuju dál. Je čím dál větší hic. Dole v Linthalu jsem někdy po třetí odpoledne. Podle appky Počasí je tu 33 stupňů. Uff. Je tu stanice zubačky, takže je tu mraky lidí. Ale já půjdu samozřejmě po svých. Hned zkraje se zastavuju a dávám pauzu. Je na chcípnutí!

Pak horko těžko vystoupám nějakých 500 nebo 600 m. Je tu nahoře taková hezká vesnička, nějaké restaurace a tak. A výletníci, co se sem vyvezli. Dávám si pivo a zmrzlinu.

Pokračuju dál takovým traverzem po sterkových cestách, občas nějaké domky, občas nějaké stoupání. Maj to tu hezký. 

A pak konečně scházím až dolů do údolí. 

Mělo by jít kempovat u řeky před Urnenbodenem. Postupně procházím a hledám místo. 

Je tu už pár obytných aut a taky stanů. Nakonec dojdu až do místa, kde už to není tak pěkné, ale co už. Stavím stan. Je tu špatný přístup do řeky, ale nějak to zvládnu. Je to osvěžující.