NZ: Zbytek pobytu

NZ: Zbytek pobytu

Původně jsem myslel, že o zbylých 7 dnech výletu (včetně cesty zpět) už nebudu nic psát. Ale když jsem se dneska konečně po půlroce odhodlal napsat závěrečný článek o vybavení a dalších věcech, tak jsem usoudil, že by to přece jenom chtělo napsat něco i o těch pár zbývajících dnech, co jsem na Zélandu měl po skončení posledního trailu – Hollyford Track.

Neděle 11. února 2018

O půl deváté ráno mě v hostelu vyzvedávají David a Lauren se svým autem. Jedou do Queenstownu. Já se potřebuju dostat do Dunedinu. Byl bych si býval koupil lístek na autobus, ale ten byl bohužel vyprodaný.

D+L mě vyhazují někdy po deváté na křižovatce, kde je odbočka na Te Anau z hlavního tahu mezi Queenstownem a Invercargillem. Dál budu stopovat. Není to nic moc, je zima, chvílemi i trochu prší. A hlavně se mi nedaří nikoho stopnout. Skoro nikdo tu nejezdí. Jdu se tedy na chvíli ohřát do kavárny, která je přímo u křižovatky.

Pak se vracím zpět na silnici a po čase mi konečně zastaví paní s karavanem. Byla na pár dní na dovolené. Sveze mě do Gore. Paní mě ve 12:30 vysadí na okraji města, abych mohl rovnou stopovat dál. Po čase mi zastaví týpek, co je ze severního cípu jižního ostrovat a teď se vrací z Invercargillu, kde byl na závodech motorek. Je to pěkná štreka, pojede to 2 dny. Mimojiné se dozvídám kuriozity o pokutách za dopravní přestupky na Novém Zélandu. Prý je největší přečin, když se autu při rozjezdu protočí kola. Za to se dá přijít o řidičák. Říkají tomu „sustained loss of traction“.

Pán mě vyhodil v nějaké vesnici ještě před Dunedinem, takže jsem musel chytit ještě poslední stop. Naštěstí to netrvalo dlouho a zastavila mi holka, co mě dovezla až na centrální náměstí v Dunedinu. Už nevím přesně, ale mohlo to být někdy mezi 3. až 4. hodinou odpoledne. Za pět minut jsem došel k hostelu a ubytoval se. Večer jsem ještě trochu prozkoumal okolí.

10600 kroků.

Pondělí 12. února 2018

Po snídani jsme se s pár lidma z hostelu vydali na procházku. První cíl byla údajně nejstrmější ulice na světě. Přišlo mi to poněkud bizarní a sám bych tam asi ani nešel. Ale nakonec to byla docela sranda. Strmé to bylo, ale musím říct, že na Madeiře měli podobné ulice celkem běžně. Zaujala mě ulice, která k té strmé vedla. Bylo tu na kilometru snad 8 různých kostelů a jiných svatostánků.

Pak jsme se vydali do místní botanické zahrady. To se mi tu líbí, jak se o ty parky pěkně starají. Bylo to fakt moc hezký.

Měli tam taky voliéru se všelijakými papoušky.

Z parku jsme zamířili na univerzitní kampus. První zastávkou byla místní studovna s kavárnou.

Protože bylo léto a prázdniny, tak tu moc lidí nebylo. Studovna byla luxusní. Odtud jsme pokračovali po ulici, kde byly nízké domky, kde bydlí vesměs studenti. Překvapilo nás, že některé byly v hrozném stavu.

O kus dál už byly hezčí domky, které nesloužily k bydlení, ale jako různá menší pracoviště univerzity.

Až jsme nakonec došli k hlavním velkým budovám kampusu.

Mají to tu hezké. Dunedin má asi 125 tisíc obyvatel a myslím, že by to mohlo být dobré místo na život, cítil jsem se tu dobře.

Večer jsme pak zašli na večeři a na pivo a pak spát.

21900 kroků.

Úterý 13. února 2018

Ráno jsme se s jednou holkou, co taky tak nějak jde Te Araroa, ale momentálně má pauzu, vydali na jednu velkou místní atrakci – Tunnel Beach. Cesta trvala asi půl hodiny autobusem a pak ještě tak 20 minut pěšky.

Jak název napovídá, je to pláž. Ale ne tak ledajaká. Je skrytá mezi útesy a vede k ní tunel skrz skálu. Tunel nechal vykutat jakýsi pán v 70. letech 19. století. Chtěl mít soukromou a bezpečnou pláž pro svoji dceru. K pláži jsme doražili asi v 8:20, což bylo super, protože jsme to chvíli měli jenom pro sebe. Z pláže se přes vyčuhující útes dalo přeplavat ještě na vedlejší plážičku, což jsem musel vyzkoušet.

Později přišla ještě jedna holka z hostelu, které se ráno nechtělo vstávat s náma. Když jsme odsud po hodině a půl odcházeli, tak už tu bylo možná 10 dalších lidí a přicházeli další.

Rozloučili jsme se a já jsem se vydal k St. Clair Beach, což je jedna z nejpopulárnějších pláží v Dunedinu.

Byla tu úplná idyla. Miluju zvuk moře. Hodně lidí se tu učí surfovat. I já jsem o tom uvažoval, ale nějak to nedošlo až k činu.

Pak jsem se pěšky vydal zpět do centra a do hostelu.

Večer jsem ještě trochu chodil po okolí. Dokonce i trochu sprchlo.

27600 kroků.

Středa 14. února 2018

Letadlo do Aucklandu mi letělo až ve 14:40, takže jsem měl ráno ještě trochu času na chození po městě. Například jsem se podíval na budovu nádráží, což je údajně nejfotografovanější budova na Novém Zélandě.

Pak už jsem se vrátil na hostel, kde mě vyzvedl minibus na letiště. Let proběhl bez mimořádných událostí a v 5 jsme přistáli.

V 6 jsem byl hostelu (YHA) a v 7 už jsem kráčel do centra města.

Napadlo mě se podívat na facebook, jestli tu večer nemají nějakou zajímavou akci. Našel jsem, že v Basement Theatre mají dnes večer představení s názvem „Live Reel: Spice World“ s podtitulem „A live script reading“. To zní slibně, Spice Girls jsou super! A vstupné je zdarma! Těsně před začátkem jsem na místě zjistil, že vstupné je sice zdarma, ale i tak potřebuju rezervaci místa. A mají poslední místo volné! Super!

Původně jsem nepochopil, o co se přesně jedná. Šlo o čtení (a improvizované hraní) kompletního scénáře filmu Spice World. Ten film je samozřejmě úplně šílenej a sice jsem ho kdysi snad i viděl, ale už jsem si vůbec nepamatoval, o čem to bylo. (Víceméně o ničem.) Každopádně to byla sranda.

14100 kroků.

Čtvrtek 15. února 2018

Poslední den na Zélandu, zítra ráno letím domů. Ráno u snídaně v hostelu potkám Erika z Belgie, už jsme se dlouho neviděli! Dopoledne jdu na jógu do jednoho místního studia. Cvičil to borec z Kolumbie. Určitě je dobré se občas podívat, jak to dělají jinde, než pořád chodit jen do jednoho studia. Nicméně musím konstatovat, že mi ta lekce úplně nevyhovovala. Nějak to postrádalo švih. Navíc jsem byl v první řadě, jenže ten borec po většinu času nepředcvičoval, pouze dával pokyny, a protože jsem na jeho mluvu nebyl zvyklej a navíc tam byla blbá akustika, tak jsem se musel furt otáčet, abych kopíroval, co dělají ostatní. Každopádně zkušenost dobrá.

Na oběd jsem si dal udon noodles a teriyaki chicken, mňam.

Měl jsem před sebou poslední misi – koupit a odeslat pohledy a koupit nějaké dárky. Pořád jsem nemohl nikde najít pohledy, co by se mi líbily. Věděl jsem, že muzea mívají fajn obchůdky, takže jsem se vypravil k Auckland War Memorial Museum. Je to v takovém obřím parku na kopci nad městem.

Nakoupil jsem dárky a snad i ty pohledy (to už přesně nevím). Pak jsem dalších pár hodin prozkoumával okolí. Něco jsem ještě nakoupil v hezkém obchůdku v nemocnici.

Brzo odpoledne mě napadlo napsat jedné holce, jestli náhodou není v Aucklandu. Jmenuje se Olivia a potkal jsem ji na začátku roku 2012 v Nepálu. Věděl jsem, že je z Aucklandu, ale později v roce 2012 se odstěhovala do Brazílie a měl jsem za to, že je tam doteď. Takže jsem si říkal, že ani nemá cenu jí psát. No ale nakonec jsem jí napsal a ona mi obratem odpověděla, že už nějakou žije zase tady. Prý něco večer má, ale snad tak v 9 bychom se mohli potkat v centru. Kdybych byl býval napsal dřív, tak jsme se mohli potkat předchozí večer a bylo by víc času. Ale nevadí.

Na facebooku jsem si našel, že obchod Asics v centru Aucklandu má běžecký kroužek a zrovna dnes pořádají pravidelný běh, sraz je v 6 na prodejně. Tak toho bych mohl využít! Sešlo se tam snad 30 lidí.

Bylo několik variant – buď krátký běh, pak cvičení a návrat zpět. Anebo čistě běh na 5 nebo 10 km. Zvolil jsem si 10 km. Ukázalo se, že na 10 km je tu už jen jeden další zájemce a k tomu 3 organizátoři. Zeptali se mě, jak rychle chci běžet. Že ten druhej borec chce běžet 4:30. Abych nevypadal jak úplná máčka, tak jsem řekl 4:45 nebo 5:00, i když ve skutečnosti bych běžel spíš ještě pomaleji. Že prý teda poběžím s jednou holkou z obchodu. Vyrazili jsme. Cesta vedla přes pár ulic k pobřeží a pak už podél pobřeží na východ. Z holky se vyklube, že to má jako trénink a že chtěla běžet 4:30. Haha. No tak brzdit ji nebudu, že jo. Takže běžíme lehce pod 4:30. Když se po 5 km otočíme, tak už začínám mít docela dost, přece jen jsem dlouho neběhal, ale holka naštěstí sama navrhuje trochu zpomalit. Ke konci jsem byl už dost hotovej a asi to na mě bylo i znát, tak se mě ta holka ptala, jestli su v pohodě. Řekl jsem upřímně, že sice moc v pohodě nejsem, ale přece něco vydržím, aspoň je to trochu výzva! Když jsme doběhli zpět do prodejny, byl jsem fakt dost ko. Celkové tempo bylo nakonec 4:36 a ten druhý pár běžel 4:15. Měl jsem pocit dobře odvedené práce a taky mi bylo jasný, že zítra mě pěkně budou bolet nohy.

Šel jsem zpět na hostel se dát trochu do pořádku. Znovu jsem se potkal s Erikem a tak nějak jsme se rozloučili – asi už se neuvidíme. A pak už jsem čekal, až se mi ozve Olivia. Nakonec se jí to protáhlo, takže jsme se potkali až po desáté večer.

Vzhledem k tomu, že šla ráno zase do práce, tak jsme se zdrželi jen asi hodinu a půl. I tak to bylo super se takto s někým potkat po 6 letech. Pamatoval jsem si ji jako věčně veselou holku plnou energie a zdá se, že se na tom nic nezměnilo. Tak zase za 6 let! Spát jdu kolem půlnoci. Moc se asi nevyspím, protože už před 6. ráno chci chytit autobus na letiště.

31500 kroků včetně 10km běhu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *