NZ: Cesta zpět

NZ: Cesta zpět

Pátek 16. února 2018

Vstávám brzo. Sbalím se, najím se a vyrážím na zastávku, kde mi za chvíli jede letištní autobus. Asi jedu zbytečně brzo, ale někdo mě strašil, že ráno se může cesta na letiště protáhnout i přes hodinu. A každopádně je lepší jet dřív a pak čekat, než se stresovat. Letí mi to v 10 hodin dopoledne. Moc jsem toho v noci nenaspal, tak to trochu doháním v letadle.

V Kantonu (Guangzhou) mám tentokrát na přestup 7 hodin. Chtěl jsem vypadnout z letiště ven, i když by to bylo jen na pár hodin. Ale bohužel i přes moje naléhání mě úředníci na letišti nechcou vůbec na imigrační pustit, že prý mám málo času. Co se dá dělat, budu ten čas muset nějak přečkat na letišti. Nakonec se utábořím v modlitební místnosti. Většinou to bývá místnost izolovaná od okolního ruchu. Ne tak v Kantonu. Tady je to jen malý prostor uprostřed hlavní letištní haly ohrazený sklem. Ale lepší než nic, ležím na zemi a několikrát i na pár minut zaberu.

Sobota 17. února 2018

Krátce po půlnoci odlétáme směrem do Paříže. Oficiální čas odletu je 0:20.

Let proběhne bez komplikací, snažím se trochu vyspat. Brzo ráno přistáváme v Paříži (plánovaný přílet 6:40). Na přestup mám 6 hodin. Sice to není moc času, ale v Paříži jsem ještě nikdy nebyl, tak se vydávám do města. Bohužel metro až na letiště tento víkend zrovna nejede, takže musíme autobusovou náhradní dopravou na zastávku Mitry-Claye a pak už metrem až do centra.

Mým prvním cílem je Vítězný oblouk. Hurá, jsem tu! Je 8:30 a město se teprve probouzí, ale i tak už tu postupně přibývá turistů.

Pokračuju směrem k Eiffelovce. Je to mega! Ne, že bych byl nějak vysazenej na architekturu nebo městský památky obecně, ale přece jen Eiffelovka je Eiffelovka a mám radost, že ji konečně vidím na vlastní oči.

Když se tak nějak pokochám Eiffelovkou, pokračuju směrem na východ, abych časem došel až k metru, které mě doveze zpět k letišti. Je půl desáté. Kolik mám ještě času? Letí mi to ve 12:40, takže moc ne. Vlastně bych měl už docela spěchat na to metro. Po cestě se ještě stavím v supermarketu nakoupit nějaké sýry. Dojdu na zastávku metra Invalidovna nebo tak nějak. Odtud potřebuju jet 2 zastávky na východ na stanici Saint-Michel – Notre-Dame, kde přestoupím na metro na sever k letišti.

Jedu metrem, něco čtu na mobilu a najednou koukám, že jsem tu zastávku přejel. Jak to? Že bych si toho fakt nevšiml? Na další zastávce vystupuju a jedu zpět. Aha, na stanici Saint-Michel – Notre-Dame to dnes nestaví! Kurník! Vystoupím tedy na další zastávce a potřebuju se nějak dostat na paralelní metro na druhé straně řeky (na sever) a pak dojet na zastávku letištního metra o jedno víc na sever, než je Saint-Michel – zastávka Chatelet. Přejdu přes řeku a pak obřím parkem u Louvru. Spěchám, teče mi do bot. Rychle na metro, dojet na Chatelet, pak rychle přejít na metro na letiště – je to docela štreka.

Konečně nasedám na linku RER B směrem na letiště. Teda ne úplně – musím opět vystoupit na stanici Mitry-Claye a přestoupit na autobus. Bude to pěkně na knop. V 11:55 vystupuju z autobusu, zbývá 45 minut do odletu! Naštěstí vím přesně, kudy jít k mému gatu. Všechno jde hladce, fronta na rentgeny není velká. Posledních pár set metrů a jsem u gatu. Je 12:05! Wow! Takto rychle se mi to ještě nikdy nepovedlo, navíc na takovém mega letišti jako je CDG! Boarding právě začal, ale je tu dost velká fronta, tak si ještě skočím na toaletu. Tomu říkám timing!

Po poledni přistáváme v Praze. Vyzvedne mě Ondra s Kerenkou. Jedeme se ještě podívat na spotterskou plošinu, kde se dají sledovat letadla. Kerenka si to přála. Zrovna vzlítá A380 aerolinky Emirates.

Pak ještě trátím nějaký čas v Praze. O půl desáté jsem konečně v Brně a v 10 jsem doma.

Byla to dlouhá cesta. Vyrazil jsem o den dřív asi v 6 hodin ráno od hostelu v Aucklandu. To znamená, že jsem celkem na cestě domů strávil 52 hodin, až se mi to nechce věřit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *