Čtvrtek 13. července 2017

Vstávám 6:40 a v 7 je snídaně. Je to opět bída. Pouze suchary a máslo a marmeláda a sušenky. A do misky čaj. Jím 4 balíčky po dvou sucharech.

Asi 7:40 vyrážím. Dvě dvojice, co vstávaly brzo, mají náskok 3 hodiny. Chatař odhaduje, že se s nima potkám na via ferratě (vede do sedla 3100 m, chata je 2150 m). Podle značek to na vrchol Monte Adamello (3539 m) trvá 5 hodin.

Cítím trochu zodpovědnost, když mi chatař tak věří. Tak si musím trochu máknout. Začátek vede údolím velmi mírně nahoru, místy i malinko dolů. Pak začnou velký šutry a suťoviska. Je to docela náročný.

Když dojdu k ferratě, tak zrovna leze nejakej borec dolů. Spal nahoře v bivaku (je asi ve výšce 3100 m). Skalka mě baví. Brzo dojdu nějakýho Itala, co má ferratovou výstroj a je hrozně pomalej. Abych to vysvětlil, ona to není úplně ferrata. Já si via ferratu představuju tak, že je po celé délce ocelové lano, za které se dá jistit. Toto nebyl ten případ. Tady akorát občas byl nějakej řetízek nebo kramle. V mapě je to většinou bílá značka žebříku. Kdežto červená je kompletně zajištěná cesta. A takovýchto řetízků tady bylo dost i na jiných stezkách. No takže tím chci říct, že tady mi nepřišlo nutný se jistit, zvlášť když to po většinu cesty ani nešlo. A teď to hlavní: Ten borec neuměl anglicky, ale posunkama se mi snažil naznačit, že jako bych měl mít ferratovej set a taky pořádný boty. Jak už to tak bývá, jsou to zrovna lidi, co na to očividně sami moc nemaj, kteří mají potřebu druhé poučovat. No nic, pousmál jsem se a pokračoval dál.

Nahoře v sedle jsem najednou viděl ten obří ledovec v celé své kráse. Snad jsem ještě na vlastní oči neviděl větší. Teda pokud se bavíme o Alpách. No dobře, asi v okolí Mont Blanku, ale to je dávno. Taková krásná sněhová pláň. Prve se šlo vlevo po šutrech vedle ledovce. A pak vyšlapanou cestičkou přejít asi tak 200 m po ledovci. Jak tohle skončilo, tak zbývalo ještě nějakých 15-20 min po šutrech až k vrcholu. Pár minut před vrcholem jsem potkal ty 4 z naší chaty, jak jdou dolů.

Tady je vidět ta cestička přes ledovec a pak vpravo je hlavní vrchol

A je to tady! Vrchol! Takový výhledy! Úplná bomba! Zrovna tam přišla skupinka Němců z jiné strany od dalšího bivaku. Tak jsme se všichni kochali.

Pohled z vrcholu

Přehrady, kolem kterých jsem šel předchozí den

Nejraději bych tam zůstal. Ale tak po 20 min mi začla být docela zima, tak jsem vyrazil dolů. Němci vyrazili taky a tím stejným směrem, ale bylo jasné, že už se nepotkáme.

Jdu zpět přes ledovec. Sejde se dolů do toho kotle a tam začíná ten úsek s řetízky

Po cestě dolů na „via ferratě“ jsem potkal opět ty 4 z naší chaty. Sestup byl velmi rychlý. Jak to šlo, tak jsem i trochu běžel. S lehkým baťůžkem to šlo raz dva. (Ne že bych ho jinak měl nějak extra těžkej, ale i tak to byl rozdíl.)

„Via ferrata“

Zpět na chatě jsem byl někdy o půl jedné nebo tak nějak. Hned jsem si objednal jídlo – těstoviny s omáčkou bolognese.

To už opět stoupám do sedla. Pohled zpět k Refugio Gnutti a přilehlé přehradě

Pak jsem se rozloučil a ve 13:40 jsem vyrazil přes sedlo do další chaty. V sedle Passo del Miller (2858 m) jsem byl ve 3 a pak začal sestup. Teda to byl zase náročnej terén, není to tu jen tak. Dolů k chatě Rifugio Prudenzini (2238 m) mi to trvalo skoro stejně jako do sedla. Jsem tu po 4. odpoledne.

Chata je docela malá, trochu víc zpustlá než ta předchozí. Je tu chatař, co neumí skoro vůbec anglicky, ale naštěstí má mladou pomocnici, která trochu umí. Oba podobně šišlají, tak to asi bude jeho dcera.

Pohled do údolí z terasy chaty Prudenzini. Já jsem přišel ze sedla vpravo a další den šel do sedla nalevo

Vypadá to, že tu dnes budu jediný host. Byl tu cyklista a běžec, ale oba už zmizeli.

Večeře je dost obyčejná. Těstoviny a druhý chod si nepamatuju. Ani dezert nebyl! Jako obvykle jsem si dal 1/4 l červeného vína.

Spát jsem tentokrát šel už asi o půl desáté.

19 km, stoupání 2011 m, klesání 1967 m. Celkem 347 km, stoupání 24033 m.