L1: den 10 – Rifugio Bozzi – Temù

L1: den 10 – Rifugio Bozzi – Temù

Úterý 11. července 2017

Brunovi – chatařovi – se moc nechtělo vstávat, ale nechal se ukecat na snídani na 7. Konečně jsem se pořádně vyspal. Budíček 6:35. Dolů jsem přišel přesně na 7. Snídaně byla dost chudá. Nějaký džus, pak dva balíčky takových těch jejich sucharů, v každém dva kousky. 2 malé nutelly a 4 malé džemy. A do misky (fakt) čaj. Vyžádal jsem si víc chleba, tak jsem dostal další 2 balíčky sucharů. A pak ještě trochu čaje. No ale celé to dohromady stálo 40 eur (večeře, nocleh, snídaně, 1/4 l vína k večeři), tak to jde.

Dneska mám takovej ambiciózní plán. Původní itinerář vede z chaty Bozzi do Ponte di Legno a pak dál údolím dolů do Temù (1200 m) a pak se odbočí na jih a bočním údolím se stoupá v podstatě až k chatě Garibaldi (2500 m). Jenže to mi přišlo nudný, protože by to bylo z většiny po silnici nebo štěrkové cestě. Tak jsem vymyslel, že půjdu přes hory a nějaký sedla a dojdu skoro rovnou k té chatě. Takže od chaty místo abych šel dolů do Ponte di Legno, tak jdu 200 m nahoru do sedla a pak do Passo del Tonale (1850 m).

První pohled na Adamello z prvního sedla. Dole v údolí je Passo Tonale. 

Do toho sedla potřebuju vylézt. 

Pak se potřebuju dostat na jih do 2600 m. Jezdí tam lanovka. Ale já půjdu pěšky. Zdá se, že po téhle stezce nikdo nechodí. Navíc začnu na stezce, která vede trochu víc vpravo a podle mapy tam pak je odbočka. Tu ale minu. Tak se vracím a vidím, ze to už je mnoho let zarostlá cesta. Začnu po ní stoupat a pak se rozhodnu jít přímo svahem nahoru. Je to hodně strmé a zarostlé. Trocha dobrodružství.

Stoupám přímo do svahu

Za chvíli jsem na té správné cestě – v podstatě na sjezdovce. Ale brzo se z ní odpojím a dál to pokračuje po takové cestě z obřích šutrů. Přemýšlím, jestli toto nějaký velký náklaďák zvládne. Možná takovej ten s obříma kolama.

Další lanovka do 3000.

Jsem nahoře (2600 m). Je tu dost lidí a vede odsud další lanovka výš, asi ke 3000 m. Já jdu o kousek výš a pak odbočím na stezku vpravo, co vede do sedla Passo del Castellaccio (2962 m). Jde to celkem dobře. Je to s velké části uz hodně po šutrech, ale to neva.

V sedle Passo del Castellaccio. 

Dole Ponte di Legno

To bude veselej sestup

Nahoře v sedle jsou zbytky po staré chatě. A je tu vybledlá tabule, kde jsou informace o té chatě. Trosky z chaty jsou roztroušené v okruhu několika desítek metrů. Vede odsud cesta po hřebeni na sever. Vypadá dost zajímavě. Pozdeji vidím, že ji jdou 2 lidé. Je to zřejmě jakási via ferrata. Vidím římsu, po které jdou. A pak taky tunel skrz skálu. Ten je i na mapě.

Ale teď to hlavní. Tam, kam chci sestoupit, je to brutální sešup. Atterkarjoch hadra. Nevím, jestli jsem zažil něco drsnějšího. Možná ten dvojkový sestup v Gesäuse. Jenže tady je skála dost nestabilní a místy je suť. Tak složím hole a připevním na batoh, abych měl volné ruce. Začnu si prozpěvovat a s chutí se vydám dolů. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu cítím nejistotu. Ale zároveň i vzrušení a zábavu. Na jednu stranu chci mít tuto pasáž za sebou a být v nějakém normálnějším terénu, ale zároveň je to super. A hlavně se musím maximálně soustředit.

O nějakých třeba 100 m níž se objeví i řetězy. To se jenom směju. Teď tu dáte řetězy a předtím ne??
Za nějaký čas se dostanu už na lepší část. Teď je sklon menší a jde se po velkých šutrech. To už znám. Akorát by tu bez značek nebylo jasné kudy jít. Naštěstí je značek dost. I když často jsou dost vybledlé a chvíli trvá, než si jich všimnu.

A pak se dostanu do místa, kde značka pokračuje dolů, jsou tu takové různě urvané drny. Cesta dohromady žádná. Ale značky jsou. Nelíbí se mi to, nechci tudy jít. Vidím, že místo toho bych mohl jít na travers doprava po velkých šutrech – je tam taky něco jako značka – takové červené čáry, které ukazuji, kudy přesně. Tak to bude lepší. Protože o kus dál vpravo je vidět hezká cestička. Ta mě určitě dovede dolů. Jak traverzuju, tak si začínám říkat, že ta cestička možná vede pouze nahoru (z mé pozice vidím jen jak hezky stoupá nahoru). A taky že jo! Ta cestička navazuje na ten můj travers a jde pouze nahoru. Kouknu do mobilu na mapu. Vůbec to tam nemám. Ale nahoře na hřebenu mám vrcholek a pak z něj cesta dolů na sever.

Cestička, co mě zavede zpět nahoru na hřeben. 

Takže snad dojdu nahoru (200 m) a pak už to bude dolů ok. Zkusím to. Všechno se tu trochu rozpadá. Na poslední úsek výstupu je tu dokonce lano. A fakt že jo! Odsud je hezká cesta dolů na sever. Uff!

Poslední výšvih nahoru. 

A pohled zpět na kus hřebenu. Vpravo po té suti jsem šel. 

Tím je můj původní plán pohřbený. Zaprvé už mám asi dobrodružství dost, ukazuje se, že jen tak si libovolně zvolit stezku v Itálii se nemusí úplně vyplatit. A navíc jsem měl slézt do 2000 a pak znovu do 3000 a za sedlem kus přes ledovec. To už by bylo trochu příliš. Zvlášť když teď sestoupím ještě níž.

Tak postupně klesám, míjím ruiny nějakých obydlí, to si musím pozdeji zjistit, co to je. A pak dojdu na rozcestí. Po hlavní cestě dál bych došel do Passo del Tonale, ale já chci víc na západ, to Ponte di Legno. Tam by měla vést levá odbočka. Takže je volba jasná. Akorát že odsud je cesta šíleně zarostlá. Přitom značky vypadají celkem nově. Je to humus. Su zas celej mokrej. A je to hodně dlouhá cesta. 

Zarostlá cesta

Pak to skončí a ještě je tu další modrá stezka až do Ponte. Dojdu do města, sednu na lavičku, svačím, suším nohy a přemýšlím, co dál. Na chatu Garibaldi už je to bez šance. Budu rád, když dojdu do Temù. A tak tam dojdu a ještě váhám a nakonec skončím v kempu.

Uprostřed kemp a za ním údolí, kterým zitra půjdu. 

Je asi 17 hod. Dobře jsem udělal. Je tu krásně. Dám si sprchu, vyperu věci. Pak si zajdu na hambáč. Pohoda. Skoro si říkám, jestli si tu nedat den volna. Je tu fakt hezky.

V 11 odesílám předchozí blog a zaléhám.

31 km, stoupání 1558 m, klesání 2856 m. Celkem 306 km, stoupání 20146 m.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *