Kyrgyzstán 2014: Issyk Kul, Song Kol a Biškek

Kyrgyzstán 2014: Issyk Kul, Song Kol a Biškek

Tento článek navazuje na tento: Kyrgyzstán 2014: Trek kolem Karakolu

Neděle 24. 8. 2014

Ráno bylo těžké. Přece jen je to pro mě nezvyk – měl jsem tak 3,5 piva a pak 4 panáky meruňky (ne-li 5!). Snídani v 8 jsem ještě zvládl, ale pak jsem Kami řekl, že si beru time out a ležel jsem do 12 hod. Pak jako by mávl kouzelným proutkem a už jsem se cítil ok. Sbalili jsme se a přejeli podél jižního pobřeží jezera do vesnice Tosor, kde nám bratr Aigulu (majitelky guest housu) domluvil ubytování. Byly to 2 hodiny maršrutkou (120 som).

Ve 4 odpoledne jsme dorazili na místo. Super vesnice, ve které chcípl pes!

Guesthouse Ak-Keme byla oáza – spoustu kytek a ovocných stromů. Jen, co jsme se vybalili, vyrazili jsme na pláž k jezeru. Voda byla krásně osvěžující. A strašně čistá! A mírně slaná.

V 7 jsme měli večeři a pak už jsme jen vegetovali.

Pondělí 25. 8. 2014

V 8 jsme se nasnídali a asi 9:30 už jsme na hlavní silnici čekali na maršrutku, co by nás vzala 7 km na západ kolem jezera do Skazky, neboli Fairy Tale Canyon, což je takový zmenšený Grand Canyon – krásné červené skály.

Asi 3. mikrobus nám konečně zastavil a koho jsme v něm nepotkali? Staré Kanaďany, co jsme je potkali v Karakol Base Campu a pak v Karakolu.

Ve Skazce jsme chodili až do 13:30. Když jsme šli zpět na silnici, kdo zrovna mířil do Skazky? Rusové z Permu! V autě pocucávali pivo. Ach ti hoši!

Pak jsme pomalu šli po silnici zpět do Tosoru a pokoušeli se stopnout maršrutku, ale vůbec nikdo nám nestavěl! Takže jsme asi ve 4 došli zpět do hotelu pěšky. Byli jsme dost hotoví. Hlavně naše nohy – z toho horka v pohorách. Odpočali jsme si a šli ještě na pláž, dokud bylo teplo. Vykoupal jsem se, Kami opět ne.

Tady skončily moje zápisky v sešítku, takže dál to bude už trochu mlhavější.

Když jsme v pondělí povečeřeli, seděli jsme ještě venku a četli si. Pak tam přišli 2 lidi z venku, že jako jestli by se nemohli připojit na internet. Byl to Polák a Češka a byli součástí nějaké větší mezinárodní party (tak 6-8 lidí), kteří pracujou v Dubaji a do Kyrgyzstánu se vypravili na takový kratší ani ne týdenní výlet. Ta Češka říkala, že dělá pro Emirates. Vypadala na letušku.

Úterý 26. 8. 2014

V úterý ráno jsme se v klidu najedli, zaplatili, sbalili se a vyrazili na silnici chytit nějakej spoj. Naším cílem byl Kočkor (a odtud pak k jezeru Song Kol). Veděli jsme, že nejspíš nepojede nic přímo a budeme muset přesedat v Balukči. Tak jsme si sedli na kraj silnice a čekali. Občas projela nějaká maršrutka, ale nikdo nám nechtěl zastavit. Čekali jsme tam snad hodinu a půl! Takže když nám konečně jeden mikrobus zastavil a vzal nás, ulevilo se nám. Navíc nás potěšilo, že jede přes Balukči až do Kočkoru.

Když jsme asi po 2 hodinách dorazili do Balukči, což je město na západním cípu jezera Issyk Kul, řidič nás vysadil s tím, že je pauza 30 minut. Nakonec to byla spíš hodina. Hrozně tam foukalo a zvedal se prach. Dal jsem si na jídlo pirožku, to já rád.

Autobusové nádraží v Balukči:

Ještě než jsme vyrazili z Tosoru, tak nám místní zavolali do Kočkoru a domluvili ubytování v takovým rodinným domku. A že máme prve jít do informačního stánku, kde se domluvíme na dalších věcech. Takže když jsme někdy v 5 konečně dorazili do cíle, šli jsme se tam poptat. Ubytování mělo stát 550 som i se snídaní a adresa byla Šámena 111. A prý je to jen kilometr, 10 minut. Myslím, že to bylo ve skutečnosti minimálně kilometr a půl! No prostě hrozně daleko. Ale zase to tam bylo fajn. Vlastnila to paní, která celý domek takto pronajímala a sama s rodinou bydlela ve vedlejším. A jako hlavní obživu měla výrobu jurt. Prý všechno dělají ručně a jedna jurta vyjde na 10k USD. Slušná pálka. Nekvalitní jurta prý stojí 2k USD.

Rychle jsme se ubytovali a vydali se zpět do města – potřebovali jsme doplnit zásoby jídla na výlet k jezeru Song Kol a taky zjistit informace – jak se tam dostat, kolik to stojí a tak. Tak jsme se prve vrátili k tomu stánku, kde nám zařídili ubytování. Klasickej přístup k jezeru je autem přes jakýsi sedlo (jezero je ve výšce 3400 m, sedlo je asi 3800), ale jedna cesta tam a zpět autem stojí 3000 som (1400 Kč), tedy šíleně moc. A řidič prý rád počká u jezera s váma – 500 som za každý extra den. Jenže jakmile je člověk u jezera, tak tam je to rovina a už se tam moc toho nedá dělat. Tak jsem se ptal, jestli tam nejde dojít pěšky. Prý jo, autem k sedlu Kyzart a pak 2 dny pěšky. Hromadná doprava tam není. A kolik že bude stát auto? 1200 som nebo kolik. Hmm, to je taky docela dost. A že jako bez průvodce těžko. Mapu nemá. Tak jsem poděkoval a šel se zeptat o kus vedle do CBT (community based tourism). Tam jsem se dozvěděl, že se ke Kyzartu dá jet sdíleným taxi za 260 som/osoba. Akorát prý musíme ráno v 8 být na stanovišti sdílených taxi. Od toho, abychom šli sami, nás taky trochu odrazovali – první den se má jít 4 hodiny a to prý je ještě docela jasný, ale druhý ten 6 hodin a to už je horší. Seděla tam taková holka, co tvrdila, že tam šla před rokem a že několikrát zabloudili. Tak se ptám, jestli mají mapu. Mapy došly. Tak ok, vyfotím si mapu, co maj rozloženou na stole. OK. Nebudu vás napínat, místo dvou dnů jsme to ušli za jeden a ještě jsme došli o značnej kus dál, než se mělo dojít za ty 2 dny. Ale to trochu předbíhám.

Vyfocená mapa. Dojeli jsme zprava po černé čáře a tam pak po červené čáře až dolů k jezeru:

Když jsme měli pořešený informace, tak jsme šli na trh a do obchodu dokoupit nějaký dobrý jídlo, mimojiné čerstvý (kozí) sýr a rajčata, naše oblíbená kombinace s chlebem. Pak jsme u trhu zašli do takovýho bistra na jídlo. Bylo tam vedle sebe asi 5 fakticky totožných podniků, všechny nabízely zhruba 10 pokrmů, kterým vévodily pelmeně a manty (knedlíky). Většina jídel stála 50 som nebo podobně. Hlavní nápor hostů asi měli v době oběda a takhle k večeru jsme byli jedinými hosty a mohli jsme sledovat, jak připravují těsto i náplně do knedlíčků na další den.

Rodinka na ulici, kde jsme v Kočkoru bydleli. Chtěli se fotit. A pak že prý jestli jim ty fotky nepošlem. Jasně proč ne. Tak nám napsali na papír poštovní adresu. Takže mám před sebou ještě misi.

Po jídle jsme ještě koupili pivo a vyrazili k našemu ubytování. Na dvoře paní domácí a s pár borcama pracovali na jurtách. Byla s nima docela sranda a chtěli si se mnou dát vodku, ale to jsem odmítl – ještě pořád jsem byl poznamenanej tím večerem s Rusama.

Paní, u které jsme byli ubytovaní, zrovna motá popruh, co se používá u jurty.

Před spaním bylo ještě nutné znovu naporcovat některé jídlo do sáčků, případně přebalit ze starých sáčků do nových, preventivně. Pak jsme dopili pivo a šli spát.

Středa 27. 8. 2014

Snídani jsme měli v 7, abychom nejpozději 7:45 vyrazili a byli před osmou na stanovišti sdíleného taxi. Tak se také stalo. A tady nastal zádrhel. Došli jsme tam a pár lidí tam postávalo, ale nezdálo se, že by nějaké taxi mělo jet naším směrem. Tak jsme čekali a čekali až nakonec asi v 8:45 přijel týpek a že jede na Kyzart. Super! Byli jsme jediní čekající, tak nás naložil a vyrazili jsme … opačným směrem na benzínku. Pak jsme se vrátili znovu na stanoviště a tam jsme naložili lidi, kteří se tam mezitím objevili, takže jsme nakonec byli úplně plní.

Za necelou hodinku nás řidič vysadil uprostřed pustiny a ukázal nám: „Na támhleto sedlo jdete, hodně štěstí!“

Tady nás vysadilo taxi a pokračovali jsme do sedla kousek vpravo od prostředku.

A tak jsme v 10:10 vyrazili pomaličku vzhůru. Za hodinu a něco jsme byl v sedle a při pohledu do protějšího údolí jsem přemýšlel, kudy asi vyrazit.

Pohled ze sedla do dalšího údolí. To pohoří úplně vzadu nás dělilo od jezera a museli jsme ho přejít.

Po polňačce spíše vpravo, nebo po pěší cestě spíše lehce vlevo? Pěšinka bude asi lepší. A taky že jo. Po další hodince došlo na studium mapy, kterou jsem měl vyfocenou ve foťáku. Ještě že jsem ji měl. Vyčetl jsem z toho, že musíme vlevo dolů k řece a pak na druhou stranu a pomalu zase začít stoupat.

Asi ve 13:30 jsme dorazili k řece u osady Klimče. Tady někde měl být cíl prvního dne treku. Přišlo mi, že ještě ještě docela dost času a že bychom mohli zvládnout přelézt i přes sedlo (3800 m) a k jezeru (3400 m). Zavelel jsem teda vypít zbytek vody a doplnit do plného stavu (každý jsme měli litrovou petku). Ve 2 jsme vyrazili směrem vzhůru. Šlo to pomalu. Nebyl totiž vidět vůbec žádnej pokrok – člověk se po nějakým časovým úseku chůze podíval dopředu a dozadu a přišlo mu, že je to pořád stejně (hrozně) daleko. No ale najednou krátce po 4. hodině odpoledne jsme byli v sedle! Hurá! Jezero vypadalo krásně! Ale taky bylo jasné, že je to ještě pěkná štreka.

První pohled na jezero ze sedla Jaigyz-Karagay.

O půl 6. jsme dorazili k osamocené jurtě, která byla už víceméně skoro na úrovni jezera, akorát ještě tak 1-1,5 hod chůze daleko. Zastavil jsem se a zeptal se místních, jestli jdem správně do osady Jamanečky. Prý že jo, že támhle přímo směrem k jezeru. Když jsme tam tak stáli, tak jsem si říkal, že si tam můžem dát krátkou pauzu. A když pauzu, tak bychom těm místním mohli dát oplatky. Vybalil jsem je tedy a začal rozdávat všem okolo – otec, matka, bábuška a 3 děti. A oni že ať jdem na chvilku dovnitř do jurty. Bingo! Usadili nás u stolku a hned donesli chleba a marmeládu a kajmak (něco jako smetana). A čaj. A pak ještě kumys. Tak jsem ještě donesl svoji meruňku a strejda se trochu zdráhal, ale pak si se mnou dal. Dozvěděli jsme se, že jsou z Kočkoru a celé léto tráví tady – 3 měsíce. Povídali nám, kolik maj kterejch zvířat. Už přesně nevím, ale byly to velký počty – třeba 40 koní, pak nějaký krávy a ovce. Byli hrozně přátelští a pohostinní. Měli to tam hezký. Ale samozřejmě je to tvrdej život. Mimochodem, paní bylo 35 let, skoro jak Kami. Ale vypadala aspoň o 10 let starší.

Když jsme vylezli ven z jurty a pomalu se chystali pokračovat v cestě, přijel na koni ještě jejich kamarád. Takovej srandovní strejda. Dal jsem mu ochutnat taky meruňku a dal si ještě repete. A pak se chtěl hrozně fotit s Kami. Rodinku jsme ještě podarovali pár drobnostma – zbytek kozího sýra, 2 čínský polívky, zbytek oplatek – a těsně před 6. jsme vyrazili dál. Míjeli jsme spoustu pasoucích se koní a krav a ovcí.

Někdy po sedmé jsme se rozhodli utábořit u jezera kousek od nějaké jurty. Zjistili jsme, že úplně u jezera není dobrý kempovat, protože tam lítaj takoví otravní komáři, co sice nějak neštípali, ale byli otravní i tak – bylo jich hrozně moc a byli všude. Takže jsme si stan postavili tak 50 m od břehu, ale i to se ukázalo jako málo. Trochu jsme měli obavy z vlků, i když nejspíš neopodstatněný – sice tam v té oblasti vlci jsou, ale asi ne úplně takhle u jezera, kde se přece jen nějací lidi pohybujou. Nicméně moc jsem se nevyspal – u té jurty poblíž byli 2 psi, který to tam hlídali. No a v noci se odněkud vzal třetí pes a furt na sebe štěkali, navíc ten cizí pes byl hodně blízko našeho stanu. Kolem půlnoci takto štěkali tak půl hodiny, pak nic a pak ve 2 znovu. Pak už ten pes jen tak sípal.

Čtvrtek 28. 8. 2014

Vstali jsme, nasnídali se, sbalili a vyrazili do hlavní osady u jezera – Batai Aral. Nachází se ve východním cípu jezera (my jsme přišli ze severu zhruba vprostředku jezera) a je to hlavní přístupovej bod – odkud se dá zařídit doprava zpět do Kočkoru. Trvalo nám to zhruba hodinu chůze a byli jsme tam. Tedy v největší ze 3 osad, které spadají pod Batai Aral. Je to prý asi 9 rodin. Jurt je tam šíleně moc – snad 6 řad po 4, nebo tak nějak.

Některé jurty jsou určené k ubytování turistů. Jednu takovou jsme si vybrali. Není to úplně autentické – uvnitř jsou normální moderní matrace, aby to měl turista pohodlný. Prý že cena je 2000 som za jednu jurtu na noc. To nám přišlo jako fakt hodně. Tak jsem usmlouval 1500, aspoň něco. Vlastně to tím pádem bylo 750 som na osobu, včetně snídaně, což je podobná cena jak guest house v Karakolu.

Ubytovali jsme se tedy v jurtě a pak jsme vyrazili k jezeru se vykoupat. Teda koupal jsem se zase jenom já. Bylo krásně slunečno, a tak jsem po koupání zůstal nějakou dobu jen v plavkách, až jsem si trochu spálil záda. Když jsme tak seděli před jurtou a jedli, viděli jsme v dálce nějaký postavy s batohama, jak jdou kolem jezera. Tak jsem je doběhl a poptal jsem se jich, jaký mají plány na návrat zpět do Kočkoru, jestli bychom se třeba nespojili a neušetřili tak. Ale oni neměli v plánu spát další noc u jezera, takže to neklaplo.

Místní kluci hrajou večer volejbal:

Pak si za náma přišel popovídat nějakej Švýcar, co byl v důchodu a žije v Thajsku a cestuje po světě a prý studuje dlouhověkost různých národů. Moc se mi nepozdával, přišel mi, že všechno ví, všechno zná. Potom přijeli noví hosté do vedlejší jurty – Bobek a Oleg a jejich synové Max a Dima. Abych to vysvětlil, Bobek je Kyrgyz, který kdysi dávno studoval v Tomsku na Sibiři a tam se tehdy kamarádil s Olegem, který je z Tomsku a taky tam studoval. Pak se asi 20 let neviděli, než se náhodně potkali v Kazachstánu. A od té doby jsou v kontaktu a navštěvují se. Teď je jim kolem padesátky. Přišli se s náma hned seznámit a pozvali nás na večeři na rybí polévku z místních ryb. To jsme samozřejmě nemohli odmítnout. Ještě před večeří si kluci pojezdili na koních. Na večeři kromě polívky byly i pečené ryby a vodka.

Jeden z kluků pronáší přípitek. Ale nebojte se, vodku nepil

Oleg a Bobek si pochvalovali, že tady v té vysoké nadmořské výšce to tolik neleze do hlavy (prý). Tak když jsme dopili jednu flašku, donesli ještě druhou. A já jsem na ochutnání donesl zbytek meruňky, která tímto definitivně padla za vlast. Byl to fajn večer a nejvíc se nám líbilo, jak brali vážně přípitky – pokaždé ho měl někdo jiný a každý se snažil přijít s něčím zajímavým a smysluplným. Když byl na řadě Oleg, tak začal tím, že by se rád omluvil za jednání svojí země (myšleno Putin a spol.). V průběhu večera nám taky nabídli, že nás do Kočkoru můžou hodit oni – měli Mitsubishi Pajero. Super!

Noc byla lepší než ta předešlá ve stanu, ale stejně to nebylo úplně bez komplikací – rušila nás myš, která se nám pustila do sušenek. Asi jsme se toho mohli vyvarovat, kdybychom je byli bývali schovali do batohu (ty sušenky).

Pátek 29. 8. 2014

Ráno jsme vstali, nasnídali se, sbalili, zaplatili a asi v 9:30 vyrazili.

Za chvíli jsme byli v sedle, kde jsme si dali krátkou pauzu, abychom si vyfotili pasoucí se jaky – bylo to jediné místo v Kyrgyzstánu, kde jsme je viděli. Do Kočkoru to trvalo 2-3 hodiny. Když jsme tam dorazili, poděkovali jsme za odvoz a všechno ostatní a rozloučili se. Oni pokračovali do Biškeku, my jsme v Kočkoru měli schované nějaké věci a původně jsme zamýšleli, že bychom tam ještě jednu noc přečkali. Pak jsme ale usoudili, že tam není co dělat a že bude lepší hned vyrazit do Biškeku a strávit sobotu tam.

Náhodní kluci v Kočkoru, po cestě pro věci do domu, kde jsme předtím byli ubytovaní. Chtěli se fotit.

Takže jsme vyzvedli věci a vyrazili na autobusové nádraží. Tam jsme se dozvěděli, že místo pro nás bude až v mikrobuse, co jede za hodinu a půl. Kousek odtud bylo CBT, tak jsem si říkal, že bych jim mohl ještě jít říct, že se pletli a že jsme tu cestu v pohodě našli. Bohužel měli zrovna polední pauzu.
Z Kočkoru jsme vyrazili ve 3 a cesta trvala 3 hodiny.

Do Biškeku jsme dorazili z východu po ulici Žibek Žolu až k západní autobusové stanici. Bohužel jsme nestihli hned zareagovat a zpozorovat, že jsme projeli kolem našeho hostelu, takže jsme pak jeli taxíkem zase zpět. Ubytovat jsme se rozhodli v hostelu Sakura – vlastní to Japonec, co má za ženu Kyrgyzku. Na Internetu to má smíšené hodnocení, ale většina je spíš pozitivní. A taky je to nejlevnější, co se dá sehnat. Je fakt, že je to trochu bokem a posledních pár set metrů se jde v neosvětlené ulici, kde ani není asfalt – prostě tak trochu konec světa. No ale nám to stačilo.

Večer jsme vyrazili do města. Naším hlavním cílem byla večeře s wifi, protože wifi v hostelu nám téměř vůbec nechtělo fungovat a už jsme byli 4 dny bez Internetu! Ukázalo se, že to není vůbec snadnej úkol. Trvalo nám fakt dost dlouho, než jsme konečně našli podnik, kde měli wifi. Byla to teda taková dražší restaurace s francouzskou kuchyní – ne úplně to, co jsme hledali. Ale už se nám nechtělo dál hledat, tak jsme si tam sedli. Dal jsem si myslím šašlik. A k tomu víno – za celej výlet jsem neměl víno, tak jsem na něj měl chuť. Kami si dala pivo a dobře udělala. To víno bylo červený rozlívaný a za 1,5 dl chtěli 170 som!! (Předem jsem se nezeptal, nechal jsem se překvapit. A opravdu to docela překvapení bylo.) Dal jsem si 2 sklínky. A taky dezert. Takže to bylo zdaleka moje nejdražší jídlo. Ale neva, pochutnal jsem si. Ají to víno bylo dobrý.

Sobota 30. 8. 2014

Ráno jsme nikam nespěchali. Vlastně jsme neměli žádný program – naší misí bylo sehnat pohledy a známky a jinak v podstatě nic. Ráno jsme trolejbusem (8 som) vyrazili na největší trh – Oš Bazaar. Původně jsem myslel, že bych třeba koupil nějaký dárky/suvenýry, ale nakonec z toho nic nebylo – to se mi stává na trhu často – že je tam hrozně moc věcí, ale já nakonec nevím, co bych si vlastně měl koupit. Ale baví mě to i tak, procházet ty uličky a zkoumat, co všechno tam mají.

Oš bazar:

Tady prodávají sušenky na váhu – do je po Kyrgyzstánu všude. Je to fajn – skoro nic to nestojí a je to dobrý.

Narazili jsme tam na policajty a ti chtěli naše pasy a pak že půjdem s nima do jejich kukaně. To jsme trochu zbystřili, protože na Internetu píšou, že si maj lidi dávat bacha, že na tom trhu řádí falešní policajti, co si vezmou tvůj pas a pak po tobě mámí peníze, aby ti ho vrátili. Naštěstí se ukázalo, že jsou to praví policajti. Sice se snažili být přátelští, ale to nic nemění na tom, že nás otravovali a chtěli, abychom jim ukázali všechno, co máme v kapsách. Prý jestli nemáme drogy. Myslím, že se spíš hrozně nudili a chtěli rozptýlení.

Pak jsme trolejem dojeli zase do centra a v obchodním domě CUM jsme konečně našli pohledy. Sice nevalné kvality, ale aspoň něco. K obědu jsme si pak sedli na jednu zahrádku a napsali ty pohledy.

Po jídle už jen stačilo dojít na poštu a mise byla splněna! Potom jsme si ještě prošli pár pamětihodností, jako například místní Bílý dům – hnusná betohová kostka. Vůbec ta architektura je tu taková obzvláště sovětsky hnusná.

Bílý dům, pokud se nepletu, tak sídlo parlamentu:

Pošta:

Ale na druhou stranu je tu taky hodně parků, což je fajn.

Odpoledne napsala Kami Olegovi na Facebook, že jsme v Biškeku, tak jestli se ještě nechcou potkat. Když jsme se vrátili zpět na hostel, tak nám došla odpověď, že jsou na večeři kdesi nad městem v takové vesnici v kopci a ať dorazíme. Tak jsme vzali taxíka a jeli. Taxikář nás naštval. Prve tvrdil, že to bude stát 300 – snažil jsem se to snížit, ale prý je to opravdu normální cena a že je to daleko. Tak jsem teda souhlasil. Když jsme dojeli do té vesnice, tak se ptal někoho na ulici, kde je ta restaurace. Zjistil, že je to úplně na konci na kopci. Tak že to bude teda dražší. Což se mi samozřejmě nelíbilo, ale on vypadal, že by jinak nejel dál, tak jsem teda souhlasil, že 400. A když jsme tam dorazili, tak prý že 500. Trochu jsem se s ním dohádal, ale nakonec jsem mu to dal, nechtěl jsem rvačku. Bobek nám pak říkal, že to byl teda pěknej hajzlík, že normální cena měla být těch 300 somů.

Restaurace to byla zajímavá – bylo to v kopečku a venku byly takový altánky, kde byl vždycky kulatej stůl a posezení dokola, kde se sedělo bos – bylo to nízký, spíš na turka nebo tak. Byl tam Bobek se ženou (syn byl ve městě se svými přáteli), pak Oleg s Maxem a pak ještě jeden jejich společný kamarád – Asan. K jídlu jsme měli prve 2 druhy salátů a pak přišel hlavní chod – plov – taková směs rýže s masem a zeleninou. Byl v tom i pečenej česnek. Bylo to hrozně dobrý!

Plov, neboli pilaf:

Dozvěděli jsme se další zajímavosti o životě v Kyrgyzstánu. Prý 70 % lidí se přiklání k názoru, že za komunismu to bylo lepší. Současné vládě jde pouze o peníze a moc a obyčejní lidé jsou jim ukradení. Tak jako ve větší či menší míře všude na světě. Vzhlíží k zemím jako Česká republika a bohužel se prý na naši úroveň asi nikdy nedostanou. Prý si takovou vládu ale zaslouží, protože si nechaj všechno líbit. Asan byl zrovna jeden z lidí, co by raději Sovětský svaz. Celý život pracoval v šedé ekonomice (tedy neplatil daně), stejně jako spousta lidí v Kyrgyzstánu. Za to Bobek vidí v novém systému spoustu příležitostí – samotnému se mu daří, dělá pro mobilního operátora a má na starosti výstavbu nových základnových stanic. Když přišla řeč na to, že průměrná mzda je 12 tisíc somů (asi 5 tisíc Kč), nechtěl tomu věřit. Ostatní konstatovali, že žije v jiných relacích a je trochu odtržený od reality. Když jsme pak večer odjížděli (Bobek nás vzal na hostel autem), tak si z toho dělal srandu – podívejte se na ty auta, co tu jezdí. A pak že lidi nemají peníze!

Oleg se synem odlítali zpět na Sibiř v neděli ve 3 ráno a já v 6. Tak jsem využil nabídky Bobka, že mě vezme na letiště s nima, jestli mi nevadí, že tam budu tak brzo. Byl jsem rád a souhlasil jsem. Takže jsem se sbalil, v 10 jsem si lehl do postele a ve 12 jsem už čekal před hostelem na odvoz. (Kami odjížděla domů až o pár dní později, takže jsem ji zanechal v hostelu.)

Neděle 31. 8. 2014

Někdy po jedné hodině po půlnoci jsme dorazili na letiště, rozloučil jsem se s Bobkem a šli jsme do odletové haly. Po další hodině jsem se rozloučil i s Olegem a Maxem a pak už jsem jen čekal pár hodin na svůj let a pak dalších pár hodin v Moskvě a nakonec jsem ve 12 dorazil do Prahy, kde mě vyzvedl bratr a jeli jsme k nim na oběd. Jestli se nepletu, tak byly lasagne a bylo to moc dobrý.

V 15:39 už jsem vyřážel v přeplněným vlaku směrem do Brna. Seděla vedle mě Ruska z Moskvy, co byla v Praze přátelům na svatbě a teď mířila na výlet do Vídně. Někdy v 7 večer jsem byl konečně doma a tím pro mě tenhle 2týdenní výlet skončil a čekal mě návrat do reality a druhý den práce.

Závěr

Tenhle výlet byl zas trochu jinej než ty předchozí. Už kvůli tomu, že jsem tam nejel sám. A pak tam byla spousta interakce s místníma i dalšíma cestovatelama, což bylo dobrý. Je to takový veselejší, než být úplně sám – jako posledně v Nepálu. Taky nám dost pomohlo, že jsme trochu uměli rusky, i když docela málo. Kyrgyzstán je krásná hornatá země, která ještě není tak pohlcená turismem, což je taky plus. Je fakt, že tentokrát to nebylo v ničem extrémní (snad s výjimkou toho 13hodinovýho pochodu na začátku), tak to třeba zas příště. Ať je to pestrý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *