Kyrgyzstán 2014: Trek kolem Karakolu

Kyrgyzstán 2014: Trek kolem Karakolu

Na začátek se nabízí obligátní otázka: Proč Kyrgyzstán? Mám rád hory, takže střední Asie už nějaký čas byla v mojem hledáčku. (Jednou už jsem skoro jel do Uzbekistánu, ale nakonec to nevyšlo.) No a pak se to sešlo s tím, že jsem potřeboval využít míle u ČSA a na fórech jsem se dočetl, že toto je jedna z destinací, kde se to ještě docela vyplatí. (Narozdíl třeba od USA, kde člověk za bonusovou letenku vyplázne 50 tisíc mil a pak ještě třeba 10 tisíc Kč za taxy, takže to pak nedává moc smysl.)

Vzhledem k tomu, že bonusové letenky se dají vystavit kdykoli v roce (kromě některých období jako třeba Vánoce), zůstala tu ještě otázka, kdy výlet podniknout. Většinou preferuju období spíš trochu mimo turistickou sezónu, ale tady jsem usoudil, že těch turistů přece jen nebude tolik a že by byla škoda, abych se třeba na jaře kvůli sněhu skoro nikam nedostal – v tomto je to jiné než takový Nepál, kde v zimě je sice zima, ale sněhu moc nebývá. Takže jsem jel úplně v tom nejlepším možném čase, co se týče očekávaného počasí – druhá polovina srpna. A co se týče délky, tak tentokrát to vyšlo na 2 týdny.

Letenku jsem měl už asi od března a někdy v červenci se ozvala Kamila, že by se přidala. Jak se říká: „The more, the merrier.“ Takže jsem řekl, že jasně, ale že se potřebuju aspoň pár dní pořádně fyzicky vybít a pak už můžeme klidně ležet na pláži. Na to mi píše Kamila, že už hodinu jde podél Temže, na zádech 20 kg a že zatím dobrý. To mě pobavila.

Přetočme se o měsíc dopředu a je tu začátek výletu.

Pátek 15. 8. 2014

V 15:03 vyrážím z domu, 15:08 mi jede šalina na hlavas. Na nástupišti se přihovárá Karel, Karel Kaňka. Nedávno se snažil na staré Javě dojet do Číny, ale skončil v Turecku, protože Java už moc nechtěla jet a taky tam byly nějaké problémy s povoleníma a vízama.

V 15:39 jede EC do Prahy. V 18:20 příjezd do Prahy, vyzvedává mě Ondra, všechno podle plánu. Peťa už se hezky kulatí.

Ve 22:30 jsme na letišti. Otvítá se check-in, jsem jeden z prvních, jde to hladce. Jdu do salonku MasterCard, takto před zavíračkou jídlo už skoro nemají. Dávám si na rozjezd vodku. Bavím se s Marinou – Ruskou, co má v Táboře byt a jezdí tam pravidelně. Shodou okolností pak i sedíme spolu v letadle – já 7A, ona 7C, mezi náma nikdo.

U gatu si mě zavolali, ať se jdu podívat k rentgenu na batoh – nelíbil se jim můj vařič, hlavně teda láhev na benzin. Měl jsem ji zavřenou, ale prázdnou, což ale na rentgenu nejde poznat, takže pokud nad tím někdo nemávne rukou, tak je jediný správný postup to zkontrolovat. Když jsme to rozdělali, tak se pánovi zase nelíbilo, že to smrdí benzínem. Že to nemá smrdět. Hmm. Tak jsme to vymyli vodou, ale furt to smrdělo. A že prý teda jako ok, ale že by to fakt nemělo smrdět. Ale že mě teda nechá jít, ale že by to jako fakt nemělo smrdět. Fakt.

Sobota 16. 8. 2014

V 0:35 jsme odletěli do Moskvy, let měl trvat 2,5 hodiny. Po startu přišel ŠOK! Na letech Aeroflotu se nepodává alkohol! Vůbec! Rusi prý moc chlastali a pak ošahávali letušky, tak raději zakázali alkohol kompletně. Dokonce ani z vlastních zdrojů se nesmí konzumovat. Prý je to tak už aspoň 2 roky.

Na letišti Šeremetěvo (SVO) jsem čekal chaos, ale kupodivu všechno funguje, jak má. Prý to dali do pořádku před olympiádou v Soči. Mám na přestup 4 hodiny. Únava, wifi.

9:05 odlet do Biškeku. Docela mě překvapilo, že přestože je to skoro 5hodinový let, tak v letadle nebyl žádný zábavní systém, ani žádné jiné monitory v letadle.

15:15 přílet. Opět šlo všechno hladce, za hodinu už jsem byl maršrutkou ve městě (60 som, 25 Kč), kde čekala Kami (na rohu Čuj a Gvardija). Došli jsme na autobusák a v 5 už jsme vyráželi do Karakolu (300 som).

Pauza na odpočívadle. Povšimněte si vlaku. Napadlo nás, že by mohlo být fajn jet vlakem. Později jsem se dozvěděl, že vlak jeden jen do Balukči, což není ani v půlce cesty, a trvá mu to 5 hodin (maršrutka jede do Karakolu 6 hodin včetně pauzy).

Doufali jsme, že tak 21:30 budem na místě. Nakonec to bylo 23:07.

Vzali jsme předražený taxík (150 som, normálně má stát 60 som), dojeli ke guesthousu, na který jsem měl kontakt, zaklepali jsme na okno, ale měli už plno – poslali nás o kus dál do jiného. Dostali jsme malinký pokoj za 650 som na osobu včetně snídaně. Večer kolem půlnoci ještě dostáváme čaj a pečivo. Všichni jsou na nás milí.

Jo a po cestě z Biškeku do Karakolu jsme koukali na Good Morning, Vietnam – super film s Robinem Williamsem. Doporučuju!

Neděle 17. 8. 2014

Plán: Nakoupit věci na trek + odpočinek.

Ráno jsme se jeli podívat na trh se zvířaty – mal bazaar, byly tam hlavně ovce, krávy, koně. Ne že bychom takový zvířata neměli i tady, ale bylo to zajímavé i tak.

Povšimněte si, jak kluci hezky dřepí. Poprvé nás to zaujalo, když jsme ve městě viděli na chodníku takto dřepět skupinku teenagerů. Později mi to došlo: Mají to natrénový z tureckých záchodů.

Pak jsme došli na trh, nakoupili jídlo a najedli se nějaké nudlové polívky.

Odpoledne jsme tak nějak lelkovali apod. Pak jsme šli na večeři, já jsem si dal šašlik z beraního a Kamila polívku. K tomu pivo. Po cestě do guest housu jsme ještě na benzínce koupili benzín – 1,5 l. Trochu z nás byli překvapení.

Když jsme došli na guest house, všimli jsme si, že v jídelně je živo – byla to skupina asi 7 Čechů (vč. jedné ženy), kteří se právě vrátili z výletu na Inylček – pustá oblast blízko hranic s Kazachstánem. Dali nám ochutnat Kumys – místní alkoholický nápoj z kvačeného kobylího mléka. Zatím mi to moc nechutnalo.

Pondělí 18. 8. 2014

Vstali jsme v 7, nasnídali se, dobalili věci a v 8 jsme se vydali taxíkem (60 som, 25 Kč) na hlavní trh, kde jsme chtěli chytit maršrutku do Jeti Oguz – startu našeho výletu. Nakonec to bylo spíš taxi, které jsme sdíleli s paní, co učí na univerzitě v Biškeku a jela na svoji pravidelnou dovolnou do sanatoria, které je na konci Jeti Oguz a kde končí silnice – dál už je jen polňačka. Hrozně se chtěla bavit a pocvičit si angličtinu. Její dcera prý žije v USA. Paní nás přemlouvala, abychom zůstali jeden den s ní v sanatoriu, že si popovídáme a dobře se najíme. Nakonec jsme odmítli s tím, že už chceme konečně do přírody.

V 9 jsme vyrazili údolím po polňačce. Občas jsme potkali místní s jurtou anebo taky „yurt hotel“.

Asi po hodině chůze začalo mrholit. Za chvíli už pršeli víc. Pak už docela lilo, tak jsme se (po 1,5 hodině chůze) zastavili v přístřešku, u kterého zrovna štípaly dříví 2 holky – 13 a 16 let. Zeptali jsme se, jestli můžeme pod střechu, a ony že jasně. Byl to stan o půdorysu obdélníku, z jedné strany otevřený a s kamny.

Holky se k nám po chvilce přidaly, a tak jsme tam seděli a trochu se bavili, co nám naše znalosti ruštiny dovolily. Zvlášť ta menší holka se hrozně smála pokaždé, když jsme nějaké slovíčko vyslovili v češtině nebo polštině. Mezi tím jsme jim taky dali chleba s čerstvým sýrem a rajčaty. Byla to dobrota, taky jsme si pochutnali. Holky pak udělaly čaj. Dozvěděli jsme se, že už jsou tam v kuse asi 5 dní a normálně žijou v Jeti Oguz. Měly tam krávu a kozu. Rodiče prý že zrovna byli v Karakolu.

Když jsme tam tak seděli asi 3 nebo 4 hodiny, začali jsme přemýšlet, kde postavíme stan (pořád pršelo a nevypadalo to, že by mělo přestat). Mezitím s několika kravami dorazil mladší bratříček, byl totálně promočený. Jedna z holek nám ukázala hezké místo na stan – bylo to pod stromem a bylo tam ještě sucho. Než jsme postavili stan, tak dorazili ještě další 3 lidi – 2 muži a matka. Takže nakonec jsme si říkali, že ještě že jsme se nepokoušeli vsomrovat na noc k nim.

Když už jsme byli ve stanu (tak kolem 15. hodiny), přišel ten malý kluk a něco chtěl. Ale nechápali jsme co. V ruce měl 20 som. Opakoval „alkony“. Pak si přivedl i sestru, aby nám to vysvětlila. Přitom furt pěkně lilo. Prý že chce něco, co mám v batohu. Chtěl čínskou polívku a chtěl mi za ni zaplatit. Peníze jsem samozřejmě odmítl. (Jo a ještě předtím se holky ptaly, kolik stál můj iPhone. Řekl jsem jim 8000 som a i nad tím kulily očima. Je to vždycky takový hloupý se takhle bavit o penězích, nejlepší je asi výmluva, že si to nepamatuju.)

Celý večer jsme leželi ve stanu a průběžně si četli a spali.

Úterý 19. 8. 2014

V 7 ráno nás probudilo slunko svítící na náš stan. Hurá! Nasnídali jsme se a sbalili a v 9 jsme vyrazili.

Byli jsme teprv ve výšce 2200 m a čekal nás výstup do sedla Teleti ve výšce 3700 m. Pomalu jsme stoupali údolím a pomalu se začínal objevovat sníh. Potkali jsme skupinku turistů, kteří se předchozí den neúspěšně pokusili o přechod sedla a teď se vraceli zpět do Jeti Oguz.

Když jsme došli do místa, kde bylo údolí ploché a velká rovina, dohnali jsme skupinu 2 Izraelců a jejich 4 místní pomocníky (průvodce, kuchař, nosiči). Potřebu najmout si nosiče vysvětlovali tím, že prý mají na výlet jen 14 dní času. Hmm, to my taky. Moc jsem to nepochopil.

Bylo čím dál víc sněhu, takže jsme byli docela rádi, že je tam někdo, kdo snad ví, kudy vede cesta, a koho se budeme držet. Asi ve 12 jsme došli do místa, kde bylo potřeba přejít přes řeku a začít prudce stoupat. Dřív, než jsme se do toho pustili, tak jsme si udělali obědovou pauzu (my i oni). Dali jsme si nudlovou polívku a zbytek chleba s rybičkama. Když jsme si pak ještě vařili čaj, začalo se kazit počasí a něco padat z nebe. Izraelci se okamžitě sbalili a vyrazili. My jsme prve museli dopít čaj a pak jsme se pustili za nima.

Byli jsme teď ve výšce 2700 m, takže zbývalo vylézt ještě 1000 m. Když jsme takto pár hodin stoupali, místní říkali, že už jen 2 falešné vrcholy a jsme tam (v sedle).

Jenže po tom prvním se ukázalo, že to bude ještě pěkná štreka. Pak přišel úsek s velkými kameny a ten nám zabral tak hodinu. Nakonec jsme se konečně dostali pod závěrečný 100metrový svah. Zde jsme dohnali dva rusy a úplně na špici český pár – ti stáli 60 výškových metrů pod vrcholem a odpočívali. Došel jsem k nim a dozvěděl se, že celou dobu vedou a vyšlapávají cestu – Rusové se už hodiny drží 30 m za nima a prý se s nima pohádali – chtěli po Rusech, aby je vystřídali, ale oni nechtěli. Kupodivu těch posledních strmých 60 m nakonec vytáhli oni Rusové.

Do sedla Teleti (3700 m) jsme došli chvíli před 18. hodinou – hrozně pozdě (světlo je asi do půl 9. večer). Chvíli se čekalo, kdo vyrazí dolů – doufali jsme, že se do toho pustí místní, ale oni ještě furt nebyli v sedle, protože čekali na jednoho pomalého nosiče. Došli po pár minutách, ale nakonec dolů vyrazili Rusi. Pěkně foukalo a k tomu sněžilo, takže jsme se potřebovali začít hýbat, abychom nezmrzli. Mimochodem, i ti místní říkali, že tolik sněhu snad nepamatují a že to opravdu není běžné.

Cesta dolů byla docela příjemná, jak se člověk klouzal sněhem. Skupinka s Izraelci i Češi se nám postupně ztratili někde vzadu a když jsme došli k rovnějšímu úseku u řeky, Rusové se rozhodli utábořit (na sněhu). Nadhodil jsem, jestli taky nezůstaneme, ale Kami se klonila k tomu, abychom pokračovali. Blížila se 8. hodina večerní a stmívalo se. Cesta byla matně zřetelná, někdy skoro vůbec.

Pak přišly kleče. Místy se člověk musel hodně prodírat, moc jsem nechápal, jak je to možné, pokud se tama normálně chodí. Pak jsme ztratili cestu. Snažil jsem se jít dál a chvíli jsem pokračoval skrz kleč. Docházelo mi, že to není moc dobrý. Jak se člověk ztratí v kleči, tak už se nemusí nikdy vymotat ven. Už jsme se trochu začli připravovat, že bychom tam někde přečkali noc. Otočil jsem to a začal se vracet zpět nahodu (skrz kleč) a… našel jsem opět cestu! Heuréka! To se mi ulevilo! Pokračovali jsme tedy dál. Už byla tma, zapli jsme čelovky. Najednou skončila kleč a začal les. Měli jsme z toho radost, ale ne na dlouho. Cestička byla hrozně strmá a jak už několik dní pršelo, tak to bylo samý bláto. Bylo to nekonečný a každej jsme tak 10krát uklouzli a spadli na prdel. Už nám bylo všechno jedno, hlavně se dostat dolů. Tento sestup odnesla moje pravá rukavice, která se při jednom pádu zahákla za strom, kterého jsem se před pádem držel, a po chvíli vzdoru se celá roztrhla. Čím dál víc byla slyšet dole řeka a já jsem si v duchu říkal, co nás tam asi čeká za překvapení.

Najednou zničehonic to skončilo! Ocitli jsme se na rovné polňačce, která vedla podél řeky. Byla to úleva. Cesta znamená civilizaci a bezpečí. Rozhodli jsme se, že půjdem dál a uvidíme, jestli třeba do hodiny dojdem k nějaké jurtě. Bylo asi 21:15. Po půlhodině chůze jsme v dálce uviděli několik světel. Super! Někdy chvíli po 10. večer jsme konečně došli – byl to Karakol Base Camp (2400 m). Dokonce pro nás bylo místo v jurtě – už jsem toho měl dost, abych ještě stavěl stan. Prý mám jít do maringotky zaplatit. Uvnitř byl místní ranger, který vybíral vstupné do parku (250 som) a pán s knírkem, co mu patřily jurty (250 som za nocleh). Prý jestli chci vodku. Řekl jsem, že jsme moc nepili a jestli spíš nemá čaj. A on že jo a nalil mi celou konvičku! Perfektní!

Vypili jsme čaj a asi ve 22:30 se uložili ke spánku. Byli jsme na nohou 13 hodin. Jo a ještě v naší jurtě byly 2 holky a ve zkratce jsem jim vylíčil, co jsme zažili, a holky si pak mezi sebou povídaly cosi o tom, že jsme riskantéři (byly to Italky a Kami umí italsky). Tak jasně.

Středa 20. 8. 2014

Ve středu jsme pouze odpočívali. Začalo to tak, že jsme asi v 9:30 vstali a na trávě před jurtou už několik lidí sušilo svoje věci, tak jsme se přidali.

Pak jsme se nasnídali (ovesná kaše jako vždy) a pomalu se přesunuli dál od kempu, blíž k řece, kde jsme si postavili stan.

Odpoledne jsem se vykoupal v řece, u které se pásli koně. Idyla.

Byl jsem celej den v šortkách a trochu jsem podcenil slunko, takže jsem si spálil nohy a moje vyhlídky na horké prameny v Altyn Arašanu, kam jsme měli dojít na konci výletu, nebyly moc dobré.

Odpoledne taky přišla na koních skupina 6 Čechů. Podivná skupinka. Sice další den pokračovali pěšky stejným směrem jako my, ale s takovýma lidma si člověk nemá moc co říct, protože neřeší stejné problémy jako my (měli nosiče a veškerý servis) a jen se tak nějak vezou. Navíc tím, že jich je tolik, tak si vystačí sami a ani nemají moc potřebu se bavit s kýmkoli cizím.

Čtvrtek 21. 8. 2014

Bylo opět krásně. Vstali jsme, když k nám přišlo slunko do stanu – asi 8:15. V 10:10 už jsme vyráželi. Měli jsme před sebou 1000 m stoupání – z 2400 do 3400. Těsně před náma byli Češi – ti ze včerejška. Potkali jsme opět taky Izraelce.

Cesta byla docela obtížná – jednak to byla ke konci hodně suť a jednak bylo hodně parno.

Nakonec jsem byl nahoře na okraji jezera Ala-Kul za 4 hodiny, Kami tak o 10 min později. Sešli jsme rovnou k jezeru, kde bylo malé hrbolaté místo na kempování. Krom nás tam byli ještě Izraelci (2+4) a 2 mladí Kanaďani (Maud + Max) – on skladatel filmové hudby, ona grafička. Vzali si volno půl roku a chystali se projet i ostatní -stány.

Vykoupal jsem se v jezeře, jak jinak.

Prý nezamrzá ani v zimě díky tektonické aktivitě vespod. Kolem byly ještě zbytky sněhu, ale pomalu tály.

Nakonec jsem se rozhodl spát venku, aby Kami měla víc pohodlí – bylo to fakt hrbolatý. Teplota byla tak tak, ale hvězdná obloha byla famózní.

Pátek 22. 8. 2014

Vstal jsem mimořádně ještě před příchodem slunce – tak 7:45. Vyrazil jsem v 10:10 – asi 10 min po Kami a Kanaďanech. Za chvíli jsem měl náskok a do sedla (400 stoupání) jsem dorazil za 1:15 hod.

Pohled na druhou stranu – tam jsme pak pokračovali:


Zbytek dorazil za 23 minut.

Výhled byl nádherný, foukalo taky nádherně.

Nahoře jsem strávil 1 hod a pak byl čas vyrazit dolů do Altyn Arašanu. Prvních pár set metrů bylo hódně strmých.

Šel jsem dolů 1,5 hod a po přebrodění řeky jsem počkal na ostatní a pak jsme lehce pojedli.

Nějak jsem nemohl najít, kudy mám přelézt na druhou stranu, takže jsem se nakonec zul a přebrodil.

Pak už jsme pokračovali dolů pomalu společně. Bylo to úmorné. Někdy v 5 jsme konečně dorazili do osady Altyn Arašan. Je to vlastně několik kempů (odhadem 5), kde každý patří jedné cestovce a většinou je tam 1 cihlový dům a někdy soukromé lázně / horký pramen. Místo horkého pramene jsme si dali pivo a uvařili polentu. Max prohodil, že jako jestli si nechci vylézt na kopeček nad kempem (když jsem tak akční). Tak jsem se rozhodl, že to udělám další den ráno.

Sobota 23. 8. 2014

Vstal jsem opět někdy před 8. hodinou. Nasnídali jsme se a v 9 jsem vyrazil na kopec. Byl samozřejmě mnohem větší, než se to zdálo. Takže mi to nahoru trvalo 1 hod 10 min – odhaduju 500 m převýšení. Bylo to místy hodně strmý.

Říkal jsem si, že by bylo fajn si projít celej ten hřeben zleva, ale to by bylo minimálně na půl dne.

Už skoro dole – pohled na naše tábořiště – někde mezi řekou a cestou.

Dole jsem byl za další půlhodinu. Max a Maud už byli pryč. Po 11. jsme vyrazili údolím dolů směrem do Karakolu. Ale ještě před tím jsme odbočili dolů k řece, kde po 15 min chůze byl vybudovaný bazének s horkým pramenem. No, spíš teplým – mělo to tak 25 stupňů. Trochu jsem si v tom poležel a pak se zchladil v řece. A pak ještě jednou.

Tak ve 12:30 jsme už zase šli po cestě dolů. Cesta byla opět trochu úmorná. Skoro dole jsme ještě zastavili a uvařili si nudlovku a čaj. Poslední zhruba hodinu chůze k silnici jsme si ušetřili tím, že jsme vzali taxíka, co tam na polňačce čekal. Usmlouvali jsme to na 300 som do Karakolu.

Večer jsme se šli najíst (dal jsem si knedlíky plněný masem – manty), potkali jsme starý kanadský pár, které jsme viděli už v karakolském údolí. Po cestě na hotel jsme akorát koupili pivo.

Večer byl nakonec pěkně veselej. Ve společenské místnosti jsme se totiž potkali se skupinou Rusů z Permu (Ural), kteří šli podobný trek, ale delší a přes ledovec. Prve se pilo pivo a pak jsem přinesl meruňkovici. Kami z toho má i videa, už se na ně těším. Meruňka chutnala. Ozývaly se pobídky jako „davaj“ a „lej“. Byla to velká legrace. Jeden z Rusů přišel s otázkou, jestli neumíme německy. Když jsem řekl, že trochu jo, tak prohlásil: „Mein Bruder is ein Traktorist in unser Kolchoz.“ Kolem půlnoci jsme poklidili (rozbil jsem jednu sklínku) a šli na pokoj, kde jsem ještě Kami donutil k tanci.

Konec první poloviny vyprávění z Kyrgyzstánu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *