Peru: Lima
Čtvrtí, kde se ubytovává většina turistů, je Miraflores. Tam jsem skončil i já. Je to jedna z těch bohatších částí města a oproti zbytku Peru a i jiným částem Limy je to úplně jiný svět. V parku je zdarma k dispozici wifi, všude jsou palmy a krásné trávníky, na kterých se dá vegetovat. Miraflores zasahuje až k pobřeží, a tak nabízí krásné pohledy z útesu na Tichý oceán.
Ubytoval jsem se v hostelu Flying Dog. Byl první na raně. Příště bych si asi raději předem našel nějaký podle recenzí. Zajímavé je, že tam měli sice nálepku, že je doporučuje Trip Advisor, jenže když jsem se pak koukal, tak tam mají hodně podprůměrné hodnocení. A co se mi vlastně nelíbilo? Jednak mají dost vysokou cenu za postel – 30 Sol. za noc (asi 240 Kč; normální cena je tak polovina). A taky tam bylo dost hluku z ulice a byli tam podivný lidi – nějací mladí zhulení surfaři z Austrálie apod. No ale zase si to trochu vyžehlili tím, že mi ochotně zavolali do přepravní společnosti, jestli jsou lístky do Huarazu a pomohli zařídit dalších pár věcí.
Do hostelu jsem dorazil kolem 14. hodiny odpoledne a zbytek dne jsem se tak různě procházel kolem. Druhý den jsem si prve jel koupit lístek na noční autobus do Huarazu a pak jsem pěšky došel do centra, kde jsem strávil v podstatě zbytek dne. Na hlavním náměstí Plaza de Armas (tak se jmenuje skoro každé hlavní náměstí v Peru) jsem se zašel podívat do kostela a koho to nevidím – známou skupinu Moraváků, kterou jsem potkal při přestupu v Sao Paulu. Dali mi tip, že dál přes řeku je nějaký zajímavý kostel či co. Tak jsem se pomalu vydal tím směrem. Když jsem se podíval tím směrem, tak jsem viděl takový výrazný kopec a nahoře kříž. Hned jsem si vzpomněl na historku, kterou mi psal Aleš, co tu byl měsíc přede mnou. Varoval mě, abych nešel na kopec s křížem, že ho tam přepadl nějaký taxikář s rozbitou flaškou v ruce. Měl jsem za to, že povídal o nějakém kopci u Miraflores a ne v centru. Tak jsem si říkal, že se tam vydám. Celý kopec je pokrytý slumy, ale neměl jsem pocit, že by to bylo nějak nebezpečné tam jít – přece jen všude kolem byli lidi. Postupoval jsem nahoru a v jednom místě posedávali místní flákači a popíjeli pivo. Hned mě zdravili, tak jsem si říkal, že teda si s nima chvilku popovídám (podotýkám, že španělsky neumím). Oni povídali cosi že Berdych. No a vtom přijelo zdola policejní auto. A že prý co tam dělám. Já říkám, že jdu nahoru. A oni cosi jako že ať si nastoupím. Tak jsem si teda nastoupil a z jejich posunků jsem pochopil, že mi chtějí říct, že je to nebezpečné a že mě můžou okrást. Jeden z nich dokonce zavolal svému synovi a dal mi ho k telefonu, aby mi to anglicky vysvětlil. Poděkoval jsem a nahoře na kopci jsem se s nima rozloučil. Nahoře byl hezký výhled na Limu.
Zpět dolů jsem jel turistickým autobusem jako všichni ostatní. Později jsem si četl znovu tu zprávu od Aleše a byl to ten stejný kopec. Docela by mě zajímaly detaily, jak se to tomu Alešovi stalo. Těžko si dokážu představit, že by mě někdo přepadl, když všude kolem byli další lidé. Ale třeba se pletu. Každopádně zajímavá zkušenost.
Když jsem z kopce dojel zpět dolů do města, autobus nás vysadil v takovém parku u řeky, kde zrovna měli nějaký food festival. Bylo tam spousta lidí a i nějaká hudební produkce. Využil jsem toho a dal jsem si porci ceviche – to je typické peruánské jídlo – syrová ryba naložená nakyselo. Bylo to dobrý, určitě to ještě zkusím.
Kolem 5. odpoledne jsem nasedl na místní bus směrem na Miraflores, tam jsem se najedl, vyzvedl si batoh a vydal se na autobusové nádraží. Můj autobus jel ve 21:50 a do Huarazu by měl jet 8 hodin.