Čtvrtek 7. prosince 2017

Vstal jsem v 5:50 a Saša už byla taky na nohou. Stan byl pěkně mokrej – asi jak byl přes den hic a v noci pak zima, tak byla velká rosa.

Sbalil jsem se a najedl a chvíli po sedmé jsme vyrazili. Čekalo nás 11 km po asfaltové silnici do městečka Waikanae. Po cestě jsme potkali Ruth, která se zrovna vracela z noční směny. Je zdravotní sestra a stará se o nějakého kluka, co je doma na přístrojích a potřebuje neustálou péči.

Před devátou jsme dorazili na začátek městečka. První obchod – dairy, neboli corner shop. Tyto obchůdky bývají dost drahé, ale prý maj nejlevnější meat pie. Zkusil jsem (3 NZD) a bylo to docela dobrý.

Pak jsme došli k hlavnímu centru s obchody. Tam jsme se rozloučili a já jsem šel nakoupit do sámošky. Ach to je vždycky práce, hrozně dlouho mi to trvá. Asi hodinu. Snad se v tom zlepším.

Před obchodem konzumuju řecký jogurt a banán. Pak pokračuju po stezce dál. Vede to takovým parkem podél řeky, pak skrz mokřady a nakonec se dojde až k moři. Hurá!

Těsně před pláží jsem potkal dalšího chodce, co jde TA. Je to šedesátník Bob, o kterém už jsem slyšel od Saši. Jde pomaleji, tak ho prozatím předbíhám. Stezka pokračuje nalevo po pláži dalších 8 km. Moc lidí tu není, jen občas někdo. Pro mě je moře vzácnost, tak si to docela užívám navzdory vedru.

Pak si na vyplaveném kusu dřeva udělám obědovou pauzu. A po ní se i vykoupu. Voda je teplá.

Kráčím dál, ale moc daleko se nedostanu. Přichází příliv a najednou už nejde jít dál po pláži. Tak se přesouvám na silnici, co vede paralelně.

Když se o kus dál opět vracím k pláži zkusit, jestli to půjde, potkám znovu Boba. Prý mezitím potkal Sašu, která se divila, že jsem před ní. To jsou teda záhady.

Úplně po pláži jít nejde, tak jdeme po takovém okraji, ale není to nic moc a Bob to brzy vzdává, takže se loučíme.

Plážový úsek končí. Pokračuje pár km v takovém travnatém kopcovitém parku hned vedle pobřeží. Už jdu přes 30 km, tak přemýšlím, kde dnes skončím. Moc nikde není kde zakempovat.

Dojdu až na hlavní silnici městečka Paekakariki. Váhám, jestli jít další úsek 10 km. Ale to už by bylo asi moc. Takže se nakonec rozhoduju jít zpět 2 km do kempu. Ach ach.

V 6 dojdu do kempu a mám toho pro dnešek až až. Ale v kempu je dobře. Akorát když člověk přijde takto pozdě, tak není už na nic moc kromě nutných věcí čas. Třeba příště.

Spát jdu po deváté se stmíváním.

37 km, stoupání 286 m. Celkem 106 km.