Neděle 1. srpna 2021

Budíček v 6:45, vstávám, balím, čistím zuby a v 7:07 jdu na snídani. Na stole mám připravených pár věci, ale dost věcí chybí. Chatař je tu na to ráno sám a trochu to nezvládá mi přijde. Je nás tu celkem asi 8, což není tak moc. Postupně nosí věci. Ale o máslo si nakonec musím říct sám. 

Sice nemám úplně kam spěchat. Ale člověk vstává v nějakou hodinu s tím, že pak bude všechno odcípat – kdybych věděl, že snídaně bude připravená později, tak jsem mohl ještě ležet v posteli, že jo. Takže proto mě to vždy trochu frustruje, ale no big deal. 

Vyrážím asi v 7:45. Dnes budu většinu dne stoupat až na chatu Teodulo ve výšce 3297 m. Je ve stejnojmenném sedle, které je na rozhraní mezi Itálií a Švýcarskem. Odtud je to pak 12 km dolů do Zermattu. 

Prve jsem myslel, že budu muset prve slézt až do údolí a pak začít stoupat. Ale ukázalo se, že značená cesta vede jen s mírným klesáním na konec údolí a pak kousek zpět a už pak nahoru. Takže místo 300 m klesám jen asi 120 m. To je fajn, každý ušetřený metr se počítá. Zvlášť když klesání mi pořád činí potíže kvůli bolavé noze. 

Všude je hodně mokro. Přidává to na barevnosti – jsou tu různé skalky a jak jsou mokré, tak jsou úplně černé. Je to tu hezké. Šutry, skály, tráva, stromy, potoky. Cesta je dobře průchozí a na šutrech jsou často žluté šipky značící správný směr. Stoupání je po částech – vždy chvíli hodně strmé a pak téměř rovina a takto se to střídá. Viditelnost je zatím dobrá, ale nahoře jsou mraky. 

V 10 dojdu na takovou náhorní plošinu, kde pastevci zrovna ženou velké stádo ovcí na pastvu. O půl hodiny později se dostanu ke dvěma jezírkům s krásnou modrou barvou. Nad nima se tyčí hory a nějaké ledovce, ale kvůli mrakům vidím jen náznaky. 

V 10:50 dojdu do sedýlka 2982 m. Vstupuju do měsíční krajiny plné lanovek a sněžných děl a vybagrovaných cest. Pode mnou u stanice lanovky probíhá nějaká stavba. 

Scházím asi 150 m k té stanici lanovky a kolem jezera. Tady asi o půl 12. dávám svačinu. Zároveň nasazuju bundu a pak i rukavice. Je tu chladno. 

Začínám závěrečné stoupání do sedla Teodulo. Začíná něco padat. Kroupy. Z těch mám strach, protože jsem ve Švýcarsku před 2 lety takto pěkně vymrzl. Sice za chvíli padá celkem hustě, ale kroupy jsou malé a při stoupání se mi v pohodě daří držet tepelný komfort (ještě mám v záloze dlouhé kalhoty a mikinu). 

Je to pěkně strmé a všude je mokro a do toho fujavice. Ještě že vím, že za pár desítek minut budu v teple a bezpečí chaty. 

Jak se blížím cili, tak sice kroupy nepolevují, ale cítím, že se o trochu oteplilo. Kroupy ihned tají. 

Ve 12:55 stojím před chatou. Jdu dovnitř. Je tu teplo! Je to tu celkem mega velké. A jsou tu nějací horolezci. A taky pár cyklistů. 

Dávám si těstoviny. Přemýšlím, jestli nemám jít ještě dnes až do Zermattu. Odpoledne teda bude asi víc pršet. Ale třeba to nebude tak zlé. A ta noha je teď celkem Ok. Zčásti asi tím, že venku byla dost zima a to funguje jako anestetikum. Zčásti taky proto, že dnes bylo málo klesání. Ale kontroluju to pohmatem a ten sval furt hodně bolí. 

No, asi bude lepší zůstat tu na chatě, jak byl původní plán. Sice teda do večeře dlouhá doba a nejede mi internet, ale mají tu pohodlné luxusní sedací soupravy – na každé straně jednu. Na jedné se usadím a píšu blog. Pak koukám na film Palmer na Apple TV. 

Pak trochu kecám s anglicky mluvící skupinkou z Vídně (jedna z nich je Američanka). Když je čas na večeři (19 hod), tak se přidám k české trojici. Jsou fajn. Dva z nich jdou zítra na nějaký vrchol. Ten jeden běhá pravidelně maratony a rekord má 2:57, což je dost slušný. Dám si s nima pivo. Oni už jich mají za odpoledne několik. 

Před devátou jdeme na kutě. Oni jakožto horolezci vstávají brzo – snídani si domluvili na 4:30. Tak snad bude ráno hezky!

Jdu na pokoj, kde se mezitím objevily další dva batohy, a dokoukám film. Před desátou přijdou i moji spolunocležnice – dvě horolezkyně z Turína. Budou taky vstávat brzo. Kolem desáté jdeme spát. 

18 km, stoupání 1612 m. Celkem 461 km.