Budíka mám na 6:30. Vstávám a jdu rovnou na snídani. Dělám si dva čaje, takže se u toho trochu zdržím. Pak se sbalím a v 7:45 vyrážím. 

Dneska má pršet jen velmi málo, jestli vůbec. Ale pod mrakem bude celý den. 

Paní domácí říkala, že prve se jde hodinu velmi pozvolně na konec údolí a pak začne hlavní stoupání. A přesně tak to bylo! Za hodinu jsem nastoupal 300 m. A pak začlo brutální stoupání. Za další hodinu jsem měl už 950 výškových metrů. 

A za 2,5 hod jsem byl u první chaty (vyhořelé). To teda šlo nějak rychle. V průvodci psali 4,5 hod. 

Dal jsem si delší svačinovou pauzu a pokračoval jsem dál vzhůru, na hřeben a k vrcholu Ojstrica. Ale až na nej jsem nevylezl (zbývalo 200 výškových m), přišlo mi to zbytečné, zvlášť když byl vrchol v mraku. 

Pokračuju podél hřebene. Docela mě to tu překvapilo, je to celkem obtížný terén. Jsou to pořádné drsné hory a zdá se, že po té stezce moc lidí nechodí, takže je místy trochu zpustlá. A pak se objevuje sněhové pole, které je dost strmé. Chvíli špekuluju a pak ho oblézám vrchem po skále. Problém je, že skála je dost zvětralá, takže to chce hodně soustředění. 

Ve 13:15 dojdu do chaty Kamniška koča (1864 m). Vevnitř je akorát jedna holka, co tu pracuje. Dám si takovou hustou zelňačku (jota) a pivo. 

Ve 2 vyrážím dál. Už mám nastoupáno 2000 m, co mě čeká teď? Velké klesání do 1400 m. Proč proboha! To jsme si nedomluvili! Nějak jsem si toho předem nevšiml, jinak bych možná šel zkratkou bez ztráty výšky. No ale to je fuk, jsem dole. A teď opět vystoupat do sedla 2000 m. Je to samozřejmě dřina, ale jde to hladce a ve 4 tam jsem. Po cestě jsem zase musel oblézt nějaký sníh. Že já jsem si nevzal ten cepín. A už zase prší, ale ne moc. 

Jsem v sedle, co teď? Buď se dá jít 300 m dolů do chaty. Anebo pokračovat dál až do 2400 m a pak dolů na jih a přespat v jednom takovém hezkém bivaku. To je můj cíl. Jenže hned ze sedla vidím, že brzo bude velké sněhové pole. 

Ale mohl bych ze sedla jít přímo po hřebínku a tam se pak napojit na cestu až za tím sněhem. Jde to, dokonce je tu nějaká stará cestička. Hurá, napojil jsem se. Ale moje radost netrvala moc dlouho. Jsem sotva v 2200, jenže jsou tu další kusy sněhu. A fakt se snažím, ale po chvíli musím kapitulovat. Už by to bylo moc o hubu. A už tak to byl dost adrenalin. Do toho totiž ještě trochu pršelo a začínala mi být celkem zima na prsty. 

Takže se vracím do sedla. Tento pokus trval 1 hodinu. Vydávám se dolu ze sedla do chaty. To jde hladce. 

Dojdu k chatě, ta je zavřená, jak jsem čekal. Na tabuli je šipka doleva a nápis zimska soba. No ale nějak to nemůžu najít. 

Rozhoduju se pokračovat na další chatu – Češka koča. Nejpřímější cesta je zavřena, tak musím trochu sestoupat a pak zase vylézt. 

Před sedmou jsem u chaty Češka koča. Tak nějak jsem věřil, že je otevřená, ale to jsem se přepočítal. Nevadí. Je tu zimska soba. Sice malá, jen pro 4 lidi, ale mně to stačí. Akorát teda chybí matrace a postele mají šprušle, co se různě hýbou. Takže to je takové suboptimální. Ale dám přes to deky a nafukovačku a snad to nějak bude fungovat. 

Před chatou je fontána, kde z hadice teče voda. Použiju to jako sprchu a pořádně se umeju, dokud jsem ještě zahřátej. Pak jím a vegetuju a kolem deváté se uložím ke spánku.