Te Araroa: Den 49 – Colac Bay – Invercargill
Neděle 21. ledna 2018
Vstanu v 6:20, vyrazím v 7:25. Prve mě čeká stezka podél pobřeží do Rivertonu. Asi 15 km. Zkraje to vede po staré silnici.
Pak je tu úsek, kde nahoře nad pláží je kamení, kde to moc nejde. Tak jdu dolů na pláž, ale tam jsou malé kamínky, to taky není nic moc. Tak se po chvíli vrátím na horní okraj pláže a teď už je tam cesta v trávě, hned to jde líp.
Pak začne stezka po útesech. To je horší. Zase jsou tu momenty, kdy si říkám: za co? Je tu nějaké značení, ale občas je ho málo. Místy se musím prodírat křovím. Pak jsou tu úseky po travnatých pastvinách, kde je to lepší.
Až mě jeden takový úsek dovede do lesa, kde už je pak hezká cestička a ta mě dovede až k parkovišti a odtud je to pár km po silnici až do Rivertonu.
Čas na pauzu! Nakupuju v SuperSave a pak dávám obědovou pauzu.
V 11:30 pokračuju dál. Přede mnou je 23 km pláže Oreti.
Po 12 km mám přebrodit nějakou řeku a prý že při plném přílivu to je horší. Tak se kouknu, jak to vychází. Odliv v 11:15 a příliv v 17:15. Hmm, to by snad mohlo být Ok. Jdu na to.
Po pláži se jde kupodivu dobře! Někdo si stěžuje, že je to příliš tvrdé, jako beton. Ale já v tom problém nevidím. Jdu spíš níž u vody. Skoro nikdo tu není. Akorát na začátku dvě holky na koních a pak občas projede nějaké auto.
Konečně jsem u řeky, co teče přes pláž do moře. Zouvám boty a jak to přejdu, tak dávám rovnou sváču. Jak tam tak sedím, tak jde kolem mě NOBO hikerka. Bavíme se. Taky se bavím s paní, co tu je autem s rodinkou. Prý syn támhle v moři loví ryby a už potrebujou vypadnout, aby to stihli před přílivem. No, já to taky potřebuju stihnout! Pokračuju dál. Potkám jednoho NOBO hikera. Jsou 2 a musím ještě ujít asi 10 km. Pláž skutečně docela rychle ustupuje. Takže potom už jdu ve vrchní části, kde je to uježděné od aut. Je to o malinko horší, ale pořád docela ok.
Jak se blížím k místu, kde odbočím do vnitrozemí, tak se najednou objevujou auta a lidi. A na konci je dokonce hlídaný úsek pro surfaře.
Jsem na silnici, teď už je asi 10 km do Invercargillu. Po silnici. A slunko peče.
Jdu dál a dál, až konečně dojdu do města. Stezka jen štrejchne okraj. Kouknu na mapu, kde je můj hostel. 2,4 km! To je dost daleko! Ale za půl hodinky jsem tam.
Hostel Southern Comfort BBH. Je to krásnej dům! Taková vila! Prý to bývala rezidence nějakého doktora. Hostel je tu asi 30 let a dům je starý víc než sto let. Fakt je to hezký. A útulný. A v hezké klidné čtvrti. Což znamená, že je to kilometr mimo hlavní centrum, ale tentokrát mi to neva. A paní, co to tu vede, je velice milá.
Je 6:15. Ubytuju se, dám si sprchu a pak jdu sehnat něco k snědku. Nakonec kupuju pizzu v Dominos. Je trochu buchtoidní, ale stojí jen 5 dolarů!
Zítra mě čeká poslední den stezky – už jen dojít do Bluffu. Bavím se s Michaelem, co zrovna začíná NOBO. Bavíme se o DOC a kvalitě stezek, tedy že to místy stojí za vyližprdel.
Jdeme spát kolem desáté.
48 km, stoupání 372 m. Celkem 1625 km.