Sobota 8. října 2022

Vstávám asi v 7:15. Mám domluvený odvoz do Kinlochbervie (asi 4 km) na 8 hod. Sveze mě matka a syn, co tu byli taky ubytovaní a vrací se domů. Cesta jim bude trvat snad 9 hodin čistého času nebo tak nějak.

Balím, trochu něco pojím a vyrážíme. O pár minut později mě vyhazují v Kinlochbervie. Opět prší, klasika. Obchod i obě kavárny jsou zavřené. Jdu se schovat do takové kůlny, co je kousek bokem u vody. Jak přestane pršet, tak jdu na zastávku autobusu. Mám ještě dost času, má to jet až 8:55.

Minibus přijede už tak v 8:45. Nastupuju a zabírám místo ve předu, budu mít hezké výhledy!

Vyrážíme. Plánovaný příjezd do Inverness je v 11:40. Místy prší. Je to bomba sledovat všechny ty kopečky kolem. V jedné vesnici zaparkujeme u veřejných záchodků a máme pauzu. Pak pokračujeme dál.

Máme trochu zpoždění, v cíli jsme tak v 11:50. Další bus do Edinburghu mi jede ve 12:25. Takže mám čas si v místní kavárně dát polívku a nějakou masovou kapsu. Vyrážíme. Tato cesta už není tolik zábavná jako ta první, ale i tak je to ok. V Edinburghu bychom měli být v 16:23.

Po cestě komunikuju s kamarádem Ondrou, který v Edinburghu s rodinou žije. Prve to vypadá, že na mě bude s malým Tobíkem čekat na zastávce, ale nakonec se jim protáhla návštěva centra Dynamic Earth, takže půjdu tam. Aspoň se projdu.

Vystupuju z busu a jdu do Dynamic Earth. Je to jednu míli daleko.

Dorazím tam v 16:50. Chvíli trvá, než se vypravíme. Prve jsme mysleli, že se ještě projdem na kopec naproti, ale Tobík trochu stávkuje, tak jdem rovnou domů. Jdeme na zastávku, po cestě nakoupíme v obchodě. Pak jedeme autobusem asi 20 minut. Vystupujeme v hezké čtvrti plné nízkých domků na okraji města. Od zastávky je to ještě tak 8 minut pěšky. Dům je hezkej a hlavně je v něm spousta místa. Kecáme, jíme, pijeme. A taky balíme balík. Mám totiž kvůli stanu koupené 10 kg odbavené zavazadlo, tak jsem nabídl kapacitu – že jestli není něco potřeba odvézt do Brna. A ukázalo se, že je! Holínky a župan! Do papírové krabice přidávám ještě stan a pořádně to lepíme izolepou. Aby se mi to líp neslo, tak to beru do Ikea tašky.

Někdy kolem desáté se vydávám na bus a zpět do centra, abych do 11 byl v hostelu, protože pak se zavírá recepce a musel bych to řešit nějak složitěji. K hostelu dojdu asi ve 22:40, ale vchod je zavřený! Co to má znamenat, dyť mi ještě večer psali zprávu, kdy přijdu a já jsem potvrdil, že do 11 tam určitě budu. Buším na dveře. V kuchyňce jsou nějací lidé. Nějaká holka mi otevře, ale nepouští mě dovnitř. Prý je recepce pro dnešek už zavřená – zavřeli brzo. Že už jsem byl jedinej host, na kterého čekali. A že si mám jít pro klíč do hostelu naproti. A že mi psali zprávu. Hmm, no, zprávu psali, jenže byla nějaká šíleně dlouhá a takových už poslali před tím několik stejných, tak jsem to ignoroval. Byl jsem z toho rozladěný. Ale naštěstí to fakt nebylo tak obtížné – naproti mi dali klíč a pak už jsem se dostal dovnitř. Rychle jsem se připravil do postele a šel spát. Ostatní v pokoji už spali.

Neděle 9. října 2022

Moc se nevyspím, letí mi to v 6:45. Vstávám asi ve 4:20, balím a jdu na zastávku busu. Je to tak 10 minut. Bus jezdí každých 10 minut a jeden už tam stojí. Cesta na letiště trvá asi 20 minut. Na letišti jsem pár minut po páté a nemile mě překvapí veliká fronta na check in. Naštěstí to odsýpá rychle. Kiosek mi vygeneruje nálepku a tu lepím na balík. Musím ho odevzdat do nadměrných zavazadel.

Jdu na bezpečnostní kontrolu. Je tu mega fronta, ajajaj. Vede to až ven před turnikety, kde se ověřuje boarding pass, vůbec se s tolika lidma nepočítalo, je to jeden velký chuml.

Naštěstí i tady to postupuje celkem rychle, takže když mám kontrolu za sebou, ještě zbývá takových 10-15 minut do boardingu. Respektive píšou, že probíhá preboarding. Dojdu ke gejtu a přijde mi, že to zatím otevřené není, možná jen pro priority nebo tak něco. No ale pak se tam postupně hrnou lidi a skutečně probíhá boarding. Kupodivu těch lidí ani není moc, takže za chvilku vstávám i já a procházím do tunelu, kterým se dostanu ven na asfalt a odtud je to tak 100 metrů k letadlu.

Letadlo je plné tak ze 70-80 %. Na naší trojsedačce budeme 2, to je fajn. Vzlítáme relativně včas, možná tak 6:50. Let probíhá ok. Čekal jsem, že přistaneme dřív, ale přistáli jsme zhruba podle plánu (10:20). Teď se co nejrychleji dostat domů! Rychle přes pasovou kontrolu k výdeji zavazadel. Dojdu si ještě na záchod a když přijdu k pásům, tak netrvá ani minutu a už vidím svůj balík, super! Za 10 minut má jet autobus na nádraží, takže ho stíhám s velkou rezervou. Všichni se tlačí u automatu na lístky, já jako profík to neřeším a až v busu si pípnu platební kartou (respektive mobilem). Vypadá to, že bych mohl chytit vlak, který má aktuálně zpoždění 20 minut. Pokud mu to vydrží, tak to stihnu. Vychází to perfektně, dojdu na perón a vlak za 5 minut přijede. V Břeclavi přesedám. Na přestup je 5 minut, ale vlak by měl čekat. Zpoždění postupně stáhneme na 8 minut! V Břeclavi přestoupím a za dalších 29 minut jsem v Brně. Tam dobíhám šalinu a doma jsem skoro přesně ve 13 hodin. To to perfektně vyšlo! Skoro to rychleji nešlo!

Závěr

Když jsem byl ve Skotsku na jaře 2022, tak jsem měl extrémní štěstí na počasí. Bylo teplo a skoro nepršelo. Věděl jsem, že šance na podobné počasí při tomto výletě byly velmi malé. A to se i potvrdilo. Pršelo každý den a taky mi dal hodně zabrat silný vítr. Určitě by to bylo lepší, kdybych jel třeba o měsíc dřív, ale časově mi to nevycházelo. Na druhou stranu mohlo být i hůř. Prý se někdy stává, že prší třeba 4 dny v kuse. Nejsem si jistej, co bych v takovém případě dělal. Možná už bych to skutečně vzdal. Takto jsem k tomu měl jen blízko. Hned první a druhý den mi přišlo, že je dost chladno a říkal jsem si, jestli jsem na toto stavěnej a jestli to zvládnu. Pak se naštěstí trochu oteplilo. No a pak 5. den, kdy jsem kvůli nečekaně zavřené bothy spal ve stanu a probudil jsem se do brutálního větru a deště, v čemž jsem pak 3 hodiny šel. Tehdy jsem si fakt říkal, že to možná budu muset vzdát. Ale nějak jsem to překonal a pak už jsem podobné myšlenky neměl. Do jisté míry jsem si na to zvyknul. Myslím si, že mě to trochu zocelilo, takže to hodnotím kladně. Možná teď budu mít větší chuť vyrazit někam dál na sever, třeba na Faerské ostrovy.

O Cape Wrath Trail se říká, že je to jedna z nejnáročnějších cest, minimálně v rámci Velké Británie. Jsem malinko alergický na podobná tvrzení, ale měl jsem k tomu respekt. Zpětně mi přijde, že vlastně na tom nic zas tak moc není. Ano, jsou tu několikakilometrové úseky, kde nevede žádná stezka a člověk překonává podmáčený terén, jak nejlíp dovede. Je to mírně frustrující a člověk to chce mít za sebou, ale není to tak hrozné. Taky je nutné se popasovat s tím, že má člověk pořád mokré nohy. To by mohl být problém při nějaké delší cestě, ale těch 10 nebo 12 dní se to dá zvládnout. Nakonec byl největším problémem místy brutální vítr a pak taky déšť.

Myslel jsem, že i když jdu mimo sezónu, tak přece jen nějaké lidi na stezce potkám. Ale to se nepotvrdilo. Na většině úseků jsem nepotkal vůbec nikoho. Mělo to svoje kouzlo, člověk to měl celé jen pro sebe. Na druhou stranu by bylo fajn občas pokecat s někým, kdo je na podobné vlně.

Celkově to byl velký zážitek, zvlášť některé úseky, kde byla malá cestička a kolem mě jen hory a strmé svahy a všude voda, byly úchvatné. Věřím, že se do Skotska ještě vrátím. Možná bych si mohl projít Skye Trail.

Technické okénko

Stejně jako na jaře, i tentokrát jsem měl trochu vyšší základní váhu (5 kg) než obvykle kvůli tomu, že jsem potřeboval lepší vybavení do chladna a větru a deště. Na rozdíl od jara jsem tentokrát to vybavení (hlavně gore-texové kalhoty a bunda) plně využil.

Několik dní jsem taky chodil v nepromokavých ponožkách Bridgedale Storm Sock LW Ankle (103 g). Pořád si nejsem jist, co si o nich myslet. Nohy zůstanou víceméně v suchu. Sice se vždy trochu zpotí, ale v chladném počasí jen minimálně. Ale jiné dny jsem chodil celý den v mokru v normálních ponožkách a neměl jsem pocit, že by se z toho nohy nějak dorasovaly. Navíc ty nepromokavé ponožky jsou těžké a zaberou dost místa v batohu i v botách, takže člověk má pak v botách dost těsno. Taky jsem měl strach je nějak pořádně ždímat, abych nepoškodil membránu. Jenže bez ždímání začnou být časem špinavé a tvrdé. Říkám si, že bych je možná víc ocenil při ještě chladnějším počasí, třeba kolem nuly. Pak už začínají být mokré nohy celý den trochu problém.

Měl jsem s sebou nový batoh Atom RE30 (417 g) od Atom Packs. Je skoro stejný jako můj předchozí batoh (KS4 of KS Ultralight), až na pár drobností, například že na obou ramenních popruzích jsou kapsy bez zipu (KS4 má na levé kapse zip). A taky přední kapsa je místo ze síťky tvořena pevnějším strečovým materiálem. No a taky má batoh menší výšku – komín do vrchu není tak vysoký. V kombinaci s tím, že jsem měl víc výbavy než obvykle, to znamená, že to bylo s kapacitou dost na hraně. Kapacita hlavní komory je 25 l. Možná si pro podobné případy časem ještě pořídím větší variantu tohoto batohu. Jinak jsem byl s batohem spokojen.

Celý gearlist je zde: https://lighterpack.com/r/xhvm90