Pondělí 29. listopadu 2021

Dnes mě čeká náročný den. Pokusím se přejít sedlo Ganja La (5122 m), které je přímo na jih od Kyanjin Gompy, a pak bych pokud možno chtěl dojít až do další vesnice – Tarke Ghyang. Moc se tudy nechodí a když, tak většinou ve skupině a s průvodcem. Nedá se o tom sehnat moc informací. Před výletem jsem se snažil googlit, ale našel jsem vesměs jen nabídky cestovek na výlet s průvodcem. Nenašel jsem snad jediný článek od někoho, kdo to sám přešel. Když tudy chtěl jít Wawrik v roce 2015 po zemětřesení, tak ho všichni odrazovali. Vyslechl si historky o tom, že když tam v minulosti šel někdo sám, tak už ho pak nikdy nikdo nespatřil. Wawrik mi dal tip na českého turistu, který to přešel se svým bratrem. Ten říkal, že to je celkem v pohodě.

Kdykoli jsem v posledních dnech potkal nějakého místního průvodce, tak jsem se vyptával, jestli to tam zná a jak to tam vypadá. Když jsem jim říkal, že bych to chtěl přejít (sám), tak se většinou tvářili mírně skepticky, ale žádnou kovbojku z toho nedělali, popravdě jsem čekal horší reakce.

Naposledy jsem se o tom bavil včera s majitelem guest housu v Kyanjin Gompě, kde byl ubytovaný Michael. Majitel i jeho syn mi říkali, že obtížná je severní strana, ale jakmile se dostanu na druhou stranu, tak už to bude snadné – je tam krásná cesta, podobná, jako vede údolím Langtang. V čem je obtížná severní strana? Asi hlavně tím, že je místy strmá. Těsně před sedlem je v jednom místě žebřík a pak nějaké řetězy. To zní v pohodě, víc vrásek mi dělá to, kolik tam asi bude sněhu.

Normálně se mezi Kyanjin Gompou a Tarke Ghyangem 3x stanuje. Říkám, že bych to možná mohl přejít za jeden den. Je to něco přes 30 km a přes 2000 m stoupání. Týpek říká, že to je impossible. Začnu se smát. Samozřejmě, já to tam neznám a on ano. Ale kolikrát už jsem to zažil, že mi někdo tvrdil, že něco je impossible. Přijde mi to absurdní, že si někdo troufne odhadovat, čeho je někdo schopen. Co kdybych náhodou byl Kilian Jornet? Pak bych si to dal za jeden den klidně tam a zpět.

Poté, co jsem mu řekl, že jsem před pár dny přešel za jeden den z Thulo Syabru do Langtangu a ještě jsem se prve stavil nakoupit v Syabru Bensi, tak připustil, že bych mohl za den dojít do Dhukpu, což je poslední nocleziště před Tarke Ghyangem.

No, sám jsem zvědavej, jak dopadnu. Je klidně možné, že tam bude tolik sněhu, že to budu muset otočit. Uvidíme.

Vstávám, snídám, balím, loučím se a v 6:55 vyrážím pln očekávání. Prve musím sejít až dolů k řece a přejít přes železný most.

Za pár minut jsem v lesíku. Stezka není moc zřetelná a vede přímo nahoru. Naštěstí mám mapu v mobilu a orientace není velký problém. Je to akorát brutálně strmé, a tím pádem celkem namáhavé.

Za 20 minut jsem z toho venku. Tady už je sklon mírnější, hurá. Zatím jsem ve stínu, ale snad už brzo se dostanu na slunko a bude rázem tepleji.

Sleduju čas. K sedlu je to 1300 nebo 1400 výškových metrů. Říkal jsem si, že bych tam snad za 4 hodiny mohl být. Jenže po chvíli stoupání následuje rovný úsek, místy dokonce malinko dolů. To mě moc netěší, ale co se dá dělat. Pokračuju dál.

Asi tak v 9:30 začíná sníh. To teda brzo. Jsem teprv ve výšce 4700 m.

Nazouvám nesmeky a pokračuju dál vzhůru. Po chvíli se dostanu na rovnější úsek.

Jsou tu všelijaké stopy a já se snažím vybrat si cestu, která nejvíc odpovídá mapě. Prve se to celkem daří, ale pak mě stopy zavedou příliš doleva a já se rozhoduju přetraverzovat doprava. Musím slézt takový svah.

Cesta tam dole není nic moc, možná jsem se nakonec měl dál držet těch stop a ono by to někam dovedlo. Ale nějak to jde a postupuju dál.

Pak se konečně napojuju na dálnici stop, mám z toho dobrý pocit, tohle mě dovede až k sedlu.

Jsem pod sedlem, mám ho na dosah. Vidím žebřík a nad ním řetěz.

Stopy vedou přímo vzhůru po svahu, žebřík nechávají vlevo. Zatím dobrý. Ale když jsem v nejstrmějším úseku, tak stopy najednou končí. Hmm. Chvilku přemýšlím. Vrátím se o trochu níž a vydám se směrem doprava, vedou sem opět nějaké stopy. Jenže opět končí. Teď už mi nezbyde, než těch posledních 10-20 strmých metrů vylézt sám svou vlastní cestou. Kopu do sněhu, abych si udělal stup. Nedrží to, sype se to. Zapojím i ruce, abych rozložil váhu. Kop, kop, levá pravá noha; box, box, levá pravá ruka. A takto postupně nahoru. V této výšce je to velice vysilující.

Po chvíli se dostanu nad nějaký šutr a taky už to není tak strmé. Uf, nejhorší mám za sebou. Teď už je to jen pár minut a jsem na hřebenu. Kouknu na druhou stranu a jsem v úžasu, ale taky trochu v úděsu. Všude jsou tuny sněhu. I místní mi včera říkali, že na druhé straně sníh nebude, je to přece jižní strana…

Kudy já se vydám dolů? Koukám na mapu. Sedlo jsem měl překonat víc vpravo. Tak traverzuju doprava. Je to tu skalnaté a je to trochu náročné. Beru skalky zleva i zprava.

Jsem na pravé straně sedla. Tady bych teda měl začít sestupovat. Na první pohled se mi to vůbec nelíbí. Říkám si, že jsem asi skončil. Aktivuju PLB a počkám na pomoc. Protože tady to dolů nevypadá reálně a zpět, odkud jsem přišel, ten strmý úsek už taky těžko půjdu.

No ale prve si dám svačinu a pak uvidím. Jak dosvačím, tak se na to koukám znovu a říkám si, že to vlastně asi nějak půjde. Svah je relativně strmý, ale jsou v něm rozeseté balvany a skalky. Budu to směřovat tak, abych vždy mohl případně zabrzdit o skalku. A po skalce vždy slezu trochu níž a pak zase po sněhu k další skalce. Je 12 a vyrážím dolů. Trvalo mi to teda do sedla i se svačinou 5 hodin místo původně zamýšlených 4.

Není to snadné a postup je pomalý, ale celkem to jde. Akorát v jednom místě mi to trochu na sněhu uklouzne a už se rozjíždím. Vší silou začnu zakopávat nohy do země a téměř hned se zastavím. Nohy jdou hned trochu do křeče. Ležím na zemi a popadám dech. OK, tak opatrně. Pokračuju dolů.

Po chvíli už má terén mírnější sklon, z nejhoršího jsem venku. Ale pořád ještě je tu postup celkem pomalý. Jsou tu velké šutry a musím mezi nima hledat cestu.

Asi ve 12:50 se konečně dostanu na rovnou zemi. Je tu velká sněhová planina.

Místy se to trochu boří, ale to už mě nerozhodí. Dojdu na okraj. Dole pod sebou vidím údolí s velký řečištěm. Hurá dolů, ať už jsem pryč ze sněhu.

Sundavám nesmeky a pádím dolů. Tak ve 13:40 jsem dole. Teda dole, pořád jsem ve výšce asi 4500 m. Dojdu k řece a přeskákám na druhou stranu.

A teď hádejte, co bude následovat. Půjdu postupně dolů údolím? Samozřejmě že ne! Cesta se stáčí mírně doprava a vede ve svahu vzhůru. Pak zase mírně klesá až k salaši Keldang.

Pak zase mírně stoupám. Zastavuju na sváču. Je asi 14:45.

Pokračuju dál. Překonám malé sedýlko a pak zase mírně klesám.

V dálce vidím, že za chvíli zase budu stoupat svahem vzhůru. Začíná to být dost předvídatelné – nahoru, dolů, nahoru, dolů…

Je tu dokonce trocha sněhu.

Je tohle poslední svah, kterým budu stoupat?

Není! Ještě mě čeká jeden.

Když procházím kolem salaše Dhukpu, je pár minut po páté – západ slunce. Zastavuju se a dávám svačinu. Cesta nevede přímo kolem stavení, ty jsou o kus níž. Předpokládám, že uvnitř to bude špinavé, ale asi by tam šlo přespat. Mám bivakovací pytel, nafukovací karimatku a spacák. Moc se mi ta představa nelíbí. Myslím, že by to byla dost chladná noc. Můj spacák má limit -4 stupně. O moc větší zima asi nebude, ale i tak. Co je lepší, 14 hodin klepat kosu v salaši a čekat, než přijde ráno, anebo jít ještě pár hodin po tmě a dojít až do vesnice a tam se ohřát u kamen? Volím druhou variantu. Plus je tu ještě ten hec, že to zvládnu přejít za jeden den a že ten chatař v Kyanjin Gompě neměl pravdu, když říkal, že to nejde.

Pokračuju dál. Hory v dálce se barví do oranžova.

Jak stoupám svahem, postupně se stmívá. Místy je tu docela dost sněhu. V něm jsou nějaké stopy, ale pouze od zvířat. Později se dozvím, že sněžilo asi týden nazpět. Co vám budu povídat, už se mi do kopce fakt nechce. Jde to ztuha. Je to otázka odhodlání, ne sil. Vzpomenu si na lidi, co absolvují závody jako Beskydská sedmička – co je proti tomu tenhle můj delší den? Prostě jen zatnu zuby a za pár hodin je po všem.

Když jsem v sedýlku ve výšce asi 4120 m, je tma. Vytahuju čelovku. Trochu lituju toho, že jsem si vzal tu nejhorší, co doma mám. Je totiž nejlehčí. Petzl e+lite. Fakt to moc nesvítí. Když jsem se balil, tak jsem o tom uvažoval. Ale usoudil jsem, že se mi snad podaří to celé přejít víceméně za světla, takže mi to bude stačit. No nic, nevadí. Je to spíš otázka komfortu než čehokoli jiného. Stezka je dobrá, takže o bezpečnost strach nemám.

Sestupuju až do výšky 3450 m. Je tu les a v lese sníh. To jsou věci. Jsem v jakémsi sedle. Že by tu bylo výrazně tepleji, to teda ne. To bude tím sněhem. Problém je, že abych se dostal do vesnice, tak ještě musím vystoupat asi 200 m pod vrchol Ama Yangri. Dávám pauzu a přemýšlím o tom. Fakt už se mi nechce, už jsem dnes ušel 28 km a nastoupal 2100 m. No ale jednou jsem se dal do boje…

Jdu na to! Je to poctivé stoupání, není to zadarmo. Místy jsou schody. Je tu dost sněhu. Asi za 25 minut jsem na rozcestí – doleva vrchol, doprava Tarke Ghyang. Začíná sestup. Teď už jen 1100 výškových metrů dolů a je to! Jsem už celkem unavený, párkrát uklouznu, jednou si při tom trochu odřu ruku, až dole si všimnu zaschlé krve.

Je asi 21:15 a já jsem dole ve vesnici. Hned na kraji je guest house. Otevřu vrátka a vylezu po schodech k domu. Štěká na mě pes. Klepu na okno. Borec odhrne závěsy, oblíká kalhoty a jde mi otevřít. Asi už se chystal jít spát.

Tohle místo už má svoje nejlepší léta za sebou, ale nemám dnes vysoké nároky. Ubytuju se, dám si sprchu, převleču se do suchého. Pak jdu do kuchyně/jídelny. Sednu si ke kamnům. Je tu celá rodinka – otec, matka a syn. Prý jestli nechci něco k jídlu. Prve říkám, že ne, ale pak si objednám smažené brambory. K tomu si dám pivo, zasloužím si ho! Ale moc mi nejede, horko těžko ho dopiju. Říkám, že jsem dnes přišel z Kyanjin Gompy přes sedlo Ganja La. Říkají, že dobrý, ale úplně to neoceňujou.

Někdy po desáté jdu spát. Dnes to byl zážitek. Ty výhledy nahoře byly fakt bomba. Jsem rád, že to mám za sebou.

Aktualizace 11. 1. 2022: Po výměně několika emailů s Vojtou, který šel přes Ganja La na jaře 2018, vyšlo najevo, že normální cesta přes sedlo vede jinudy. Vyleze se po žebříku a pak se traverzuje doleva, až na hřeben do sedla. Já jsem místo toho šel směrem doprava. Vycházel jsem z toho, co je v OpenStreetMap, ale tam je to očividně blbě. Tím se taky vysvětluje, proč jsem měl takový problém při sestupu ze sedla na jih – na té správné cestě jsou zkraje serpentýny. Tak třeba příště…

34 km, stoupání 2341 m, klesání 3749 m. Celkem 176 km.