Izrael 2019: Od Eilatu k Mitzpe Ramon (1/2)

Izrael 2019: Od Eilatu k Mitzpe Ramon (1/2)

Když jsem byl kolem minulých Vánoc v Jordánsku a pak jsem se vracel domů přes Eilat, říkal jsem si, že by bylo fajn se do Eilatu vrátit a projít si kus jejich národní stezky – Israel National Trail, hebrejsky Shvil. Tato stezka vede přes celou zemi od severu k jihu, celkem přes 1000 km. Už před rokem jsem si k tomu našel nějaké zdroje a vypadalo to, že jižní část přes Negevskou poušť by se mi mohla líbit. Navíc do Eilatu jsou z Vídně letenky za pár korun. Takže když přišel čas vymyslet, kam se vydám kolem Vánoc letos, nebylo moc co řešit.

Plán byl jednoduchý. Po příletu do Eilatu se dostat do města, nakoupit a pak se co nejrychleji dostat na začátek stezky a začít šlapat směrem na sever. Předběžně jsem si říkal, že bych se mohl dostat někde k Mitzpe Ramon, což by bylo asi 240 km. To je na necelý týden možná trochu příliš, ale však uvidím, kam dojdu. A taky bylo na mapě jedno místo, kde se šlo asi 25 km podél silnice – možná zkusím stopa a to místo přeskočím.

Pondělí 23. prosince

Poslední pracovní den. V podvečer vyrážím vlakem do Vídně. Měl jsem strach, že takto před Vánocemi budou vlaky plné, takže jsem za 70 Kč koupil místenku. Ukázalo se, že jsem se bál zbytečně, vlak byl poloprázdný.

Vystoupil jsem ve Vídni na hlavním nádraží a šel nakoupit do samošky jídlo. Pak jsem nasedl na další vlak a dojel do Schwechatu, kde jsem měl domluvené relativně levné ubytování. Letí mi to totiž brzo ráno a takto získám minimálně 2 hodiny spánku navíc. Ze zastávky do hotelu mi to trvalo přesně 12 min – zítra brzo ráno půjdu zase zpět, tak to potřebuju správně načasovat. Večer jsem se díval na televizi – dávali Sám doma 2: Ztracen v New Yorku. Samozřejmě v Němčině. Ale už jsem to nedokoukal a šel spát.

Úterý 24. prosince – den 1

Alarm mě budí ve 4:10. Ve 4:20 už kráčím po ulici. Vlak mi jede 4:36. Mám ještě rezervu. Je slušná kosa. Nastupuju do vlaku a všímám si rodinky, co nastupuje se mnou. Bylo zřejmé, že taky jedou na letiště. Měli pouze malé batůžky, to mě zaujalo. Opravdu letí takto nalehko celá rodina? Ukázalo se, že ano. Respekt.

Na letišti jsem byl za 6 minut. Tam všechno probíhalo hladce. Na mobilu jsem měl boarding pass, takže jsem šel rovnou přes kontrolu ke gatu. Boarding začal kolem 5:30 a kolem šesté jsme vzlétli (plánovaný odlet 6:05).

Někdy před 11. jsme přistáli v Eilatu (Ramon International Airport). Letiště je nové, bylo otevřené ani ne před rokem. Je to jen 25 min autobusem do centra. Všechno jde celkem hladce. Ve frontě na pasovou kontrolu jsem se dal do řeči s tou rodinkou, co jsem je viděl už ráno ve Schwechatu. Jsou od Prahy a jsou tu taky na týden a půjčují si auto. Nabídli mi odvoz do Eilatu. Ale protože vyřízení auta je většinou trochu na dýl, tak jsem se rozhodl jet autobusem. Lístek je navíc fakt levnej – 4,20 šekelů, tedy asi 27 Kč. Uvidíme se tedy zase za týden na letišti.

Z autobusu vystupuju v Eilatu dole u moře. Je poledne. Potřebuju nakoupit jídlo tak na 4-5 dní a taky se naobědvat. Úplně jsem to nevychytal – malý supermarket na hlavní promenádě u moře není moc dobře zásobený a asi je taky trochu předražený. Ale snad to nějak zvládnu. Na oběd si kupuju falafel na talíři se zeleninou a k tomu pita chleba a hranolky. Když to dojím, jsem plnej k prasknutí.

Jedu autobusem směrem k hranici s Egyptem a městečku Taba a vysedám na startu stezky. Je 13:30 a konečně můžu začít šlapat, hurá!

Hned zkraje musím docela prudce stoupat. Odměnou je mi krásný výhled zpět na moře, Eilat a na druhé straně na jordánskou Akabu.

Po půl hodině vylezu na první kopeček. Jsou tu desítky lidí.

Pak pokračuju kousek dolů a potkávám další denní výletníky. Někteří se mě ptají, jestli jdu Shvil a přejou mi hodně štěstí. Jak se vzdaluju od Eilatu, tak lidí ubývá. Je tu hezká stezka, jde se mi pěkně. V některých strmých místech jsou žebříky a jiné pomůcky, to mám rád. Je to pořád dost nahoru a dolů, značení je taky fajn.

Po 14 km má být někde k dispozici voda – měla by tu někde být nějaká trubka, ze které teče voda. Zrovna dojdu k silnici a narazím na tři holky s batohama. Ptám se jich na tu vodu. Jdou Shvil ze severu. Už jdou 2 měsíce a už jsou skoro v cíli. Prý že ať jdu s nima. Je 17 hodin, pomalu se stmívá. Jdeme po silnici kousek z kopce a dojdeme ke kempu. V kempu je vozík s cisternou vody. Takže voda tekoucí z trubky se nekoná. Ale voda jako voda. Kempy většinou spočívají v tom, že jsou tu 2 kadibudky a pak takové nízké (asi 30 cm) zídky do půlkruhu, které trochu chrání před větrem. Voda v kempech většinou nebývá, toto je výjimka.

Je tu spousta dětí a zrovna přijel další plný autobus. To si moc klidu neužiju. Rozhoduju se jít kousek dál po stezce do údolí a tam najít místo na spaní. Už za tmy dojdu k rovnému místu v údolí. Tady by to šlo. Vybalím všechny věci, nafouknu nafukovačku. A vtom přijede pickup. Prý šalom, já jsem ranger. Tady nemůžeš spát, ale to asi víš, že jo. Mohl bys dostat pořádnou pokutu. Sbal se a já tě vyvezu do kempu. Ehm, to je škoda.

Ranger mě tedy vyhodí zpět v kempu. Jdu rovnou za holkama, co jsem se s nima před tím seznámil. Holky se zrovna chystají za sousedy k vedlejší zídce, že budou zapalovat svíčky – v Izraeli zrovna probíhá Chanuka – a ať jdu s nima. OK! Se všema jsem se seznámil a pak jsme tam chvíli postávali u svíček, které vítr neustále sfoukával. Jeden borec měl příčnou flétku, tak něco hrál. Zpívalo se i pár písní.

Pak jsme šli zpět do naší zídky. Nabídl jsem cukroví a docela šlo na dračku. My jsme posedávali jen tak po tmě, zatímco některé jiné skupinky rozdělaly ohně. Během večera ještě přijížděly další auta. Asi v 9 jsem zalehl do spacáku a někdy mezi 10. a 11. kupodivu šly spát i všechny děti, takže pak už byl klid.

16 km, stoupání 1034 m, klesání 505 m.

Středa 25. prosince – den 2

Vstávám asi 6:15. Loučím se s holkama a těsně před 7. vyrážím. Většina dětí už je fuč – několik skupin potkávám záhy na stezce. V jednom místě je špunt – klesá se prudce dolů a je tu pár metrů kolmé skály, kde se musí slézt s pomocí nějakých kramlí. Fronta asi 50 dětí. Dojdu tam a oblezu to vedle po skále.

Cesta je zajímavá. Pořád se to dost mění – nahoru, dolů, širší údolí, užší údolí, občas nějaké sedlo. Je trochu oblačno a když se podívám za sebe, tak je všechno v oparu. Baví mě to většinu dopoledne.

Pak dojdu do širokého řečiště, kde už je to trochu slabší.

Asi ve 12:20 dojdu po 25 km ke kempovišti, kde asi spaly ty holky předchozí noc. Pokračuju dál. Je to ještě dalších 8 km do Timna Parku. Asi v půlce cesty dojdu k lomu. Všechno je tu vybuldozerované, není to moc hezké. Pak už sejdu dolů na silnici a k Timna Parku – velké místní atrakci. Je tu oáza a falešné jezírko. A restaurace. A hlavně spousta aut a lidí.

Kousek před Timna Parkem

Je 13:30, ušel jsem 33 km. Dávám si salát a trochu dobíjím mobil. Salát nebyl nic moc. Pak pokračuju dál přes Mt. Timna, nahoře je super výhled.

Závěrečné stoupání na Mt. Timna

A pak dolů až k Timna Visitor’s Center – od oázy je to 6 km. Tady doplňuju vodu, přepírám ponožky, opět dobíjím. A taky dávám zmrzku. 14 šekelů (100 Kč), uff! Ale mají to tu hezké, to se musí nechat.

16:30 vyrážím dál – za půl hodiny se začne stmívat, takže snad do té doby najdu hezké místo na spaní.

Za půl hodiny dojdu do širokého údolí, kde kempuje nějaká skupina s hromadou dětí – desítky, možná celkem i 100. Není to asi úplně oficiální kemp, ale když tu můžou být oni, tak můžu i já. Usadím se asi o 400 m vedle, takže je mám na dohled, ale úplně mě neruší.

Děti sjíždějí protější svah. Já kempuju o kus dál vlevo.

Když se stmívá, tak ke mně opatrně přijde liška. Asi by chtěla něco na jídlo. Odehnal jsem ji pryč a pak jsem viděl, jak pokračuje k té velké skupině. O kus později šla zpět. Zajímalo by mě, jak pochodila.

Noc byla fajn. Trochu foukalo, ale nic strašného a bylo celkem teplo.

42 km, stoupání 1147 m, klesání 1603 m. Celkem 58 km.

Čtvrtek 26. prosince – den 3

Hurá, je tu ráno. Ze spacáku se mi nechce, ale co nadělám. Asi v 6:20 se vyhrabu ven a v 6:50 už slapu. Snídani nechám na později.

Můj kemp. Připraven k odchodu.

Stezka brzo začíná stoupat, trochu si po ránu zamakám. O půl hodiny později už mám krásný výhled zpět dolů do údolí, odkud jsem přišel.

Stoupání pokračuje až do 8, kdy se ocitnu na takové náhorní plošině. Fučí a mraky v dálce jsou docela dramatické. Potkávám několik skupin dětí – zase jsou jich desítky.

Po rovném úseku stezka po půlhodině ještě trochu stoupá do lokálního maxima – jakéhosi sedla.

Pak to mírně klesá a jdu to polňačce. Zhruba po 2 hodinách míjím kemp, zrovna tam dobalují věci po té dětské skupině. Pokračuju dál. Přijde mi to nějaký divný. Kouknu do mapy. Ach né! Před tím kempem jsem minul odbočku. Zašel jsem si 1,5 km tam a 1,5 km zpět. To mě moc nepotěšilo. Navíc čím dál víc fouká a spadlo i pár kapek.

Vrátím se zpět k odbočce, co jsem minul. Dávám pauzu na sváču. Je půl desáté, ušel jsem už 12 km. Pak pokračuju dál. Tím, že už nejsem na polňačce, tak je to zase zajímavější. Různě to stoupá a klesá. Pak se dostanu k okraji té náhorní plošiny, je tu hezký výhled.

Na dohled přede mnou je osada Shaharut. Trochu jsem doufal, že bych tu nabral vodu, i když ještě mám docela dost. Ale v poznámkách píšou, že tu hikery nemají moc rádi. Kus před vesnicí je cedule, že stezka nově vede jinudy a je to o 1 km delší a mám tedy odbočit doleva. Tak to teda ne, to já půjdu hezky tou původní cestou, která olízne okraj Shaharutu. U vesnice potkám partu lidí a ptám se jich na kemp, který má být kus za vesnicí. Kemp je prý otevřený a mám jít údolím a třeba se tam potkáme.

Jdu dál kolem vesnice a pak dojdu k silnici a vidím, že támhle kus vedle je asi ten kemp, ale byla by to možná 400 m zacházka, tak to se mi nechce. Ocitl jsem se na místě, odkud stezka bude dál pokračovat víceméně podél silnice. Teď je tu ještě jeden úsek, kde půjdu paralelně se silnicí, akorát kus vedle na takovém hřebínku. Nastoupil jsem tam a velice jsem litoval. Fučelo už fakt hodně a bylo to dost nepříjemné. Jenže zpět už to nemělo cenu jít, tak jsem šel dál a dál, až mě to zase svedlo dolů k silnici.

Došel jsem ke křižovatce, kde jsme se napojili na větší silnici, která vedle z vojenské základny Ovda. Šlapu a snažím se stopovat. Vítr fouká písek přes silnici a tvoří to takové jazyky. Němec, který šel kousek přede mnou a později jsem ho potkal, to nazval písečnou bouří. Tak žhavé to zase nebylo, ale příjemné to taky nebylo. Vítr byl z boku, ale naštěstí mírně do zad. Moc aut tu nejezdí a kdo jede, tak mi stejně nezastaví. Šlapu dál a dál.

Když už jdu po silnici 6 km, tak mi konečně zastaví auto. Vezme mě jen na hlavní silnici a tam stopuju dál, ale naštěstí mi krátce na to zastaví další auto, pán už veze jednoho chodce – toho Němce, co šel přede mnou a já jsem ho předjel tím prvním stopnutým autem. Vyhazuje nás na křižovatce Shizafon. Je tu kavárna a prý se tu dá snad domluvit nějaké kempování. Ptáme se uvnitř a dostáváme číslo, kam zavolat. Jde o kibuc, který je asi 15 minut odsud pěšky – Neot Smadar. Chodci tam můžou zadarmo přenocovat a druhý den dopoledne můžou s něčím pomoct, ale není to nutné.

Stezka odsud pokračuje dál podél silnice. Říkám si, že raději dostopuju ještě dál a v půli rovného úseku je ašram, kde se dá ubytovat. Ašram je označení pro komunitu, kde se medituje apod, to mě zrovna moc neláká, zvlášť když někde psali, že je to Ošův ašram a Ošo byl podle mě docela úchyl. Ale mělo by tam být možné se normálně za peníze ubytovat.

Stop byl snadný. Dojedu tam. Přijdu na recepci a ptám se, jestli mě ubytujou. Hmm, prý zrovna mají soukromou akci pro přátele komunity a asi se úplně nehodí, aby tam byl někdo zvenku (tedy já). Ale prý někomu zavolají a zeptají se. Zatím si mám dát čaj a vegetovat venku. Čekám a čekám. Stmívá se. Nedá mi to a jdu se zeptat, co teda. Prý že to fakt nepůjde. Tak to je teda super, potřebuju dostopovat zpět k tomu kibucu. Ve tmě to půjde náramně. Stojím tam asi 45 minut a nikdo mi samozřejmě nestaví. Ale naštěstí pak jede ještě autobus, hurá, jsem zachráněn.

Když dojdu zpět ke kavárně na křižovatce Shizafon, posedává tam pár lidí a prý že zrovna jdou do toho kibucu a ať jdu s nima. Borci jdou celý Shvil ze severu a už v tom kibucu spali včera a dnes dobrovolničili. Upozornili mě, že to není typický kibuc. Na společné večeři se nemluví, jí se v tichosti. A ráno je prý společná meditace – ale té se naštěstí nemusí nikdo účastnit.

V kibucu už je ten Němec, co jsem ho potkal odpoledne. Je tu takový přístřešek na spaní pro hikery. A vedle sprcha a záchod. Je tu i elektřina. Co víc si přát. Odkládám si věci a jdu do jídelny na večeři. Je to trochu zvláštní a jídla není nějak mega moc, ale je hodně zeleniny a to člověka potěší, když se několik dní stravuje na chlebu, sušenkách apod.

Někdy v 9 jdeme spát.

40 km, stoupání 1302 m, klesání 1048 m. Celkem 98 km.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *