Úterý 2. 7. 2019

Vzbudil jsem se někdy o půl šesté kvůli světlu, jako obvykle, ale pak jsem ještě pospával. Budíček 6:45, snídaně 7 hod. U snídaně potkám chodce, kterého jsem potkal už předchozí den, ale až teď se bavíme. Je z Lucernu a jde jen do Meiringenu.

Vyrážím pár minut před osmou. Přede mnou je dlouhé stoupání, hodně dlouhé. Až do sedla je to 1800 výškových metrů. A protože jsme ve Švýcarsku, na konci vesnice je stanice lanovky a ta vede o 1000 m výš. Takže můj první cíl je horní stanice lanovky.

Zdá se, že síla se mi vrátila. Jde mi to dobře. Cesta je kombinací pastvin a lesa. Na horní stanici mi to trvá 1 hod 35 min. Tak to je super! Teď už jen asi 800 metrů.

Doplňuju vodu a pokračuju dál. Prve ještě chvíli jsou nějaké stromy a křoví a pak už je to všechno holé. Místy je mlha, ale hlavně že neprší. A pak uvidím sedlo. Wow! Tolik sněhu! To bude něco!

Stoupám a začínají sněhové úseky. Pak se jde zasněženým suťoviskem. Docházím starší britský pár. Teď jsem rád, že mám s sebou cepín. Ale šlo by to i bez něj, není to strmé.

Konečně jsem v sedle Surenenpass (2289 m), je 11:30. Výhledy jsou super. 

Dávám sváču a pak vyrážím dolů. Velice brzo začnou klasické alpské pastviny – občas nějaký alm, vede tu štěrková cesta. Ta cesta do sedla byla lepší. Ale nevadí. Nezastavuju se a jdu pomalu níž a níž.

O 3/4 na 3 jsem v Engelbergu. Nakupuju v Migrosu a pak Coopu a zdržím se tu neúměrně dlouho – 3/4 hodiny.

15:30 začínám stoupat k Jochpassu. Prve teda k Trübsee, samozřejmě přímo pod lanovkou. 

Jsem tu. Je to tu samej vlek a lanovka, šílený. Ráj lyžařů. V létě trochu podivnej pohled. Navíc se tu staví, aby na zimu bylo všechno ještě lepší.

Koukám, že na rozcestníku je odbočka na Jochpass zadělaná páskou. Co to má znamenat? Jdu se zeptat do jedné restaurace. Prý je tam moc sněhu. Ale můžu to zkusit. Že odtama už nějací lidi taky šli. Tak já to teda zkusím.

Začínám stoupat, zbývá asi 500 m do sedla. A začíná pršet. Nejsem z cukru, že jo. Jenže je to čím dál intenzivnější, až z toho je krupobití, trochu to přes moji tenkou bundu bolí. Ale jdu dál, co nadělám. Viditelnost taky dost slabá, ale sněhové úseky jsou celkem přímočaré.

Až najednou vidím obří barák. Je to hotel v sedle. Vede na něj lanovka, pochopitelně. Vypadá honosně. Než si promyslím, jestli bych se tu měl ubytovat, je po všem a najednou je teplo a svítí sluníčko. Trvalo to sotva půl hodiny.

Sestupuju k jezeru Engstlensee. Pod vlekem. Jezero je ale krásné. Je to tu nějaká rezervace, takže se oficiálně nesmí stanovat. Ale na nějakém blogu jsem četl, že minulý rok se ptali v místním hotelu a prý že je to ok. Jdu se teda taky zeptat. A paní mi říká, že jako se to vlastně nesmí. Fakt to nejde? No jako vlastně se to nesmí. Aha, hmm. Tak se ubytuju v maaslageru. Za 40 CHF se snídaní. Přituhuje. Ale mám pokoj jen pro sebe v krásné dřevěné chalupě.

Ubytuju se a pak se jdu okoupat v jezeře. Je to osvěžující. 

Doháním nějaké resty, jím a pak jdu pomalu spát. Zavírám okenice, tak mě třeba neprobudí světlo.