Čtvrtek 4. ledna 2018

Původně jsem doufal, že se mi ráno podaří vyrazit k Muller Hut, kde je hezký výhled na Mt. Cook, v 7. To se ale nepodařilo. Vstal jsem v 6:45 a vyrazil v 7:30.

Ráno bylo krásně jasno, modrá obloha. Začalo stoupání zhruba z výšky 750 m až k Muller Hut ve výšce 1800 m. Značka udávala čas 3,5 hod. První kilometr byl velice pozvolný – pouze 80 výškových metrů. Pak už to bylo strmější a až asi do půlky to byly samé schody.

Už z kempu byly byl vidět masív ledovce jedné hory, co má asi 2600 m. O pár set metrů výš už byl zase vidět i Mt. Cook (3700 m). Je to fakt paráda, mít kolem sebe samé ledovce a navíc tak blízko.

Za první hodinu jsem vylezl 670 m a u chaty jsem byl za 1 hod 40 min. S poloprázdným batohem to šlo snadno. Vylezl jsem na terasu chaty a koho tam nevidím svačit! Larisa! Tak to jsem ji teda podcenil. Vyrazila prý v 7, tak to je dost rychlá.

Po svacině jsme ještě s jedním Němcem vyrazili na kopeček nad chatou – Mt. Ollivier (1933 m). Byla to taková skalka, což mám rád. Baví mě skákat ze šutru na šutr. Pokud to teda není celej den, to pak ne. Ale jako zpestření ano.

Nahoře jsme si udělali fotky a vyrazili dolů. U chaty jsem na ně ještě počkal, ale pak jsem oznámil, že jdu dolů a sbalím se a budu čekat u auta.

Pojal jsem to trochu závodně, zajímalo mě, jak rychle budu od chaty dole v kempu. Trvalo to přesně 1 hodinu. Po cestě dolů jsem potkal český pár a chvilku s nima mluvil. Prý taky za měsíc cestování po Zélandu skoro žádné Čechy neviděli.

Dole jsem byl v 11:30. Sbalil jsem se a trochu najedl a pak jsem čekal na ty dva – Larisu a toho Němce. Přišli ve 13 hod.

Pak jsme pomalu vyrazili zpět po SH80 směrem k jezeru Pukaki. Po cestě jsme se ještě zastavili na levandulovém poli, bylo to hezké. Koupili jsme si zmrzku s levandulovou příchutí za 7 NZD. Možná nejdražší zmrzlina v mém dosavadním životě. Ale někdy to nejde jinak. Byl hic a bodlo to.

Pak jsme dojeli k tomu kempu, kde ostatní včera spali a kde se rozloučil s Adrianem. Šli jsme se vykoupat. Je to fakt bomba, koupat se s výhledem na Mt. Cook a dalšíma horama. Navíc voda byla docela teplá a jako všude úžasně čistá a modrá.

Důležitý detail: Už před pár dny vydal MET varování, že se na Zéland řítí tropická bouře. Prve to vypadalo, že se to naší lokalitě vyhne, ale pak to změnili, že to přijde i sem. Tak jsme čekali, kdy a jestli to přijde.

Chvíli jsme se slunili u jezera a pak začalo víc foukat a honily se mraky. Tak jsme se sbalili a vyrazili. Larisa mě ještě hodila na Visitors Center, asi 1 km podél jezera, kde jsem včera opustil stezku Te Araroa, tam jsme se rozloučili a já jsem pokračoval po cyklostezce směrem do Twizelu.

Měl jsem před sebou 11 km a přemýšlel jsem, jestli ten déšť teda přijde a jak dlouho v tom budu muset jít. Maximálně 2 hodiny.

Pak už maximálně hodinu. Pak jsem pro jistotu zavolal do hostelu v Twizelu, jestli mají místo. Prý jsou docela plní, ale místo ještě mají. Když jsem dotelefonoval, začalo pršet. Zbývalo mi asi 20 min chůze. Velice rychle začlo brutálně lít. Pak k se k tomu ještě přidaly kroupy. Trochu to bolelo. Do hostelu jsem došel úplně promočenej.

Hostel není nic moc a přitom je docela drahej – 35 NZD. Ubytoval jsem se a šel nakoupit do místního Four Square. Pak jsem ještě objednal Fish & Chips. Trvalo to půl hodiny, tak jsem se ještě stavil na pokoji. Všechno je tu blízko.

Fish & Chips je tak obří porce, že se to vůbec nedá sníst! A jen za 8 dolarů. Fakt jsem se snažil, ale stejně mi zbyly hranolky a jsem plnej k prasknutí.

Pořád střídavě prší, lije, mrholí. Předpověď na zítra je podobná, což je nemilé, protože nejspíš dojdu 30 km akorát do kempu.

Pokoj nakonec sdílím s partou pěti borců, co cestujou autem. Jsou to Němci a Maďaři. Němci pracujou v Číně pro fabriku na auta, co patří pod BMW. Borci jdou večer na pivo a já jdu pomalu spát. Je 10.