Středa 13. prosince 2017

Venku je trochu pošmourno a mně se vůbec nechce vstávat. No ale nic se nedá dělat, v 6:15 se vyhrabu ze stanu ven. Všichni ostatní už jsou taky na nohou.

Nakonec mi to trvá nejdýl a vyrážíme v 7:45. Josh na mě počkal, protože dneska nikam nespěchá – potřebuje dojít jen 23 km do Havelocku a ve 4 odpoledne ho tam vyzvedne tetička, u které přespí. Všichni ostatní budou spát v Havelocku. Já se chystám jít nejspíš dál až k Pelorus Bridge – dalších 20 km.

Na začátku nás čekají 2 km ještě hezkou cestičkou na konec Queen Charlotte Tracku do vesnice Anakiwa. Pak začíná převážně silniční úsek, na začátku ještě prokládaný hezkou cestičkou.

Když máme s Joshem za sebou 13 km, tak docházíme k odpočívadlu u silnice a koho tam nevidíme! Toby a holka z Norska tam odpočívají! Tak se přidáme a dáme si sváču.

Ještě asi kilometr se jde po silnici a pak konečně začíná pěší stezka. Jdu rychle, aby mi to rychleji uteklo.

Už je jasné, že to nebude do Havelocku 20 km, jak jsme si prve mysleli. Na 21. kilometru končí stezka a ještě jsou to asi 2 km po silnici do „centra“ Havelocku, kde je pár kaváren, restaurací, (předražený) supermarket Four Square a taky lékárna, kde kupuju Compeed. Taky předražený. Puchýř se mi totiž pořád zvětšuje. Tak snad to pomůže.

Jdu rovnou do sámošky a tam potkám Erika (Belgičan). Už je ubytovaný v lodži. Prý to bookoval už doma v Belgii, heh. Kupuju banány, kilo je jen za dolar! Už je tu i Josh. Jdeme k přístavu najít místo ve stínu na jídlo. Za chvíli se přidává ještě Toby. Dojídám chleba a sýr z Pictonu, mňam!

Ve 13:30 se loučím a vyrážím. Čeká mě prve 14 km po silnici. Není to žádná výhra, to vám povím. Ale jednou jsem se dal do boje… Naštěstí asfaltu je jen menšina a pak už je štěrk, který je přece jen trochu pohodlnější.

Těším se, až konečně dojdu na konec cesty a začne pěší stezka. Konečně je to tady.

Och! Jaké bylo moje zklamání! Stezka se jmenuje Daltons Track. Je to po polích/loukách podél ohrady. Cedulka říká, že jakej je to úspěch, že se to podařilo vyjednat se zemědělcema. A že to splňuje standard DOC (Department of Conservation – starají se o všechny stezky) na stezky. A já se ptám, jakej teda máte standard? Asi leda velice nízký!! Tomu se nedá říkat stezka, ani cesta. To je velmi hrbolatá louka, po které skoro nejde jít! Kdybyste to aspoň posékli! To už je lepší ta silnice! Ach ach! No nic, už jen 6 km, to dám. Ještě si dávám pauzu – první po 3 hod od Havelocku. A pak se do toho pouštím.

Pak konečně končí louky a vcházím do lesa. Tam je hned rozcestník, že Pelorus Bridge 1 km. Hurá!

Před sedmou dojdu k mostu a ještě chvilku tápu, kde je ten kemp. Konečně ho nacházím. U kanceláře zvoním a přijde pán a zaregistruju se a hned jsem o 18 dolarů lehčí.

Bylo to dneska hodně náročný. Mám toho dost. A teď musím co nejrychleji vyřídit všechny potřebné věci – postavit stan, vyždímat ponožky, dát sprchu, uvařit večeři. Mezitím nabít hodinky a telefon. A po večeři pak odnést powerbanku na nabití do kanceláře kempu – je to asi 500 m z lesa ven. Z nějakého záhadného důvodu totiž v kempu není žádná zásuvku. Teda v kuchyni jedna je, ale je zamčená.

Je 9 a jdu se chystat na spaní. Zjišťuju, že to místo, kde jsem si postavil stan, je sice krásný, ale na zemi je cosi hrozně pichlavýho z palem. Ají se mi to zapíchlo několikrát do noh. Mám strach o podlážku. Tak všechno vyhazuju ven a stan posouvám o kus vedle. Tady je to lepší.

V 9:30 zaléhám.