Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Tento článek navazuje na tyto dva:

Z pětidenního treku v údolí řeky Markha jsem se vrátil v sobotu v podvečer. Jisté bylo jen to, že v neděli budu mít odpočinkový a plánovací den. Ale co dál? Rozhodl jsem se pro trek z Rumtse k jezeru Tso Moriri. Informace před cestou jsem čerpal zde: http://www.micahimages.com/journal_wp/2009/07/rumste-to-tso-moriri/

Na treku samotném jsem se původně chtěl dost spoléhat na offline mapu MapOut v mobilu (využívá data z OpenStreet Map; doporučuju!), jenže o ten jsem bohužel přišel na předchozím treku, takže jsem si koupil drahou papírovou mapu a taky jsem si do Kindlu stáhl tento popis:
http://indiahikes.in/rumtse-tso-moriri-lake-trek/

Z Lehu se prve jede asi 2 hodiny na jih po hlavní silnici na Manali. Kousek za vesnicí Rumtse začíná cesta. Většinou se píše, že tento výlet trvá 7 dní, po kterých se dojde do vesnice Korzok u jezera Tso Moriri. Nad jezerem se tyčí několik bílých šestitisícových vrcholů, snad by se mi mohlo podařit na některý z nich vylézt. Po cestě k jezeru nejsou žádné vesnice. Obvykle to znamená, že si lidi koupí celý balíček od cestovky, která zařídí poníky, kuchaře atd. Turisti samotní pak už jen jdou a nesou si malý batůžek se svačinou. V případě Čechů to pak znamená, že si člověk nese všechno na zádech 🙂 Trochu jsem měl obavu, aby tam nebylo příliš lidí, ale to se nakonec nepotvrdilo. Za těch 5 dní, co jsem to šel, jsem potkal pouze 3 skupinky po 3-4 lidech + místní, a pak jeden bulharský pár, co šel na těžko jako já. Na celé trase je jen jedno místo, kde se dá koupit nocleh ve stanu a případně koupit něco na jídlo, a to u jezera Tso Kar asi v půli cesty. O pár dní později se ještě prochází nomádskou osadou, kde ovšem nejde čekat jakékoli služby. Zdejší prostředí je vlastně vysokohorská poušť, ale kupodivu to bylo docela zelené. Zřejmě na tom mají zásluhu nedávné povodně. Mám rád zeleň, takže se mi to tak líbilo. Ale nevýhodou bylo, že někdy byla půda překvapivě hodně podmáčená, i když to tak na první pohled nevypadalo, zvlášť v blízkosti řek.

Nadmořská výška se pohybuje od asi 4300 m na začátku, přes 7 pětitisícových sedel (nejvyšší má 5500 m) až do 4600 m v Korzoku. Toto je asi největší úskalí tohoto treku – pokud člověk není už na začátku dostatečně aklimatizovaný, tak nemá moc velkou šanci dojít do cíle. Na jednom webu jsem četl vtipnej článek, jak tu šla organizovaná skupina a hned první den odpadli 2 klienti a zdravotník a zbytek došel pouze do půlky k jezeru Tso Kar. Já jsem v tomto ohledu byl naštěstí, díky předchozímu treku, připraven dobře.

Deníček jsem si po cestě nepsal a i když bych to mohl i teď po 4 měsících všechno detailně popsat, tak jsem usoudil, že by to bylo možná trochu únavné, takže to dost zkrátím (no, možná s výjimkou prvního dne). Ono je to totiž vlastně pořád to samé – ráno vstát, udělat si snídani, sbalit se a vyrazit (většinou od budíčku do startu uplyne zhruba 1,5-2 hodiny, takže start vychází kolem deváté). Skoro každý den se šlo prve do nějakého sedla, pak zase ze sedla do údolí. Některé dny následoval ještě jeden výstup do dalšího sedla a pak sestup. Během dne se párkrát krátce zastavím na svačinu, na oběd mám pauzu o trochu delší. Po příchodu do místa vhodného na kemp je potřeba postavit stan, uvařit večeři a pak čekat na tmu – to se přesunu do stanu a pak čekám na ráno 🙂

Pondělí 17. 8. 2015 (gps)
V 7 jsem měl sraz před agenturou, kde jsem si domluvil odvoz do Rumtse na začátek treku. Jel jsem sám velkým autem s řidičem, protože jel vyzvednout větší skupinu k Tso Moriri a já jsem byl jediný, koho sehnali na cestu tam. Stálo to 800 Rp. (300 Kč).  Do té doby jsem se pohyboval pouze v blízkosti Lehu, takže bylo zajímavé se konečně podívat někam dál. Cesta je velice pestrá. Místy je krásný nový asfalt, místy výmoly, a někde je třeba silnice úplně neprůjezdná a musí se objet po prašné cestě. Velice často jsou na silnici nánosy po sesuvech půdy. Po cestě se taky projíždí jednou vesnicí, kde je spousta vojenských základen a jsou tu na silnici zátarasy a kontrolní stanoviště a zákaz focení.

Jeden z policejních checkpointů po cestě. Do Rumtse zbývá ještě 31 km.

Pár minut po deváté mě řidič vysadil u cesty a pak už to bylo na mně. Prve bylo nutné jít pár set metrů dál na jih k mostu a na druhé straně řeky pak zase zpět na sever, než se cesta stočila do jiného údolí na jihovýchod.

Bulhaři byli líní jít až k mostu, tak raději brodili. Myslím, že se ta jejich zkratka moc neoplatila.

Cesta vedla přes řečiště a dál zhruba přímo rovně.

Dál už cesta vedla pořád dál velmi mírně nahoru jedním údolím. Slunko peklo, tak to moc příjemný nebylo. Za 4 hodiny jsem došel do tábořiště Kyamar a sice to byl hodně krátkej den, ale rozhodl jsem se, že není kam spěchat a zůstanu. O pár set metrů dál jsem viděl jen nějaké domorodce, myslel jsem, že si tam jen tak pasou koně nebo něco. Ale později jsem zjistil, že patřili ke skupině 3 Němců, kteří do tábora dorazili pár hodin po mně. Pak ještě dojelo auto se vším vybavením (sem se ještě dalo džípem dojet, dál ne). Mezitím taky kolem prošel bulharský pár, ale ti kempovali až o kus výš, takže jsem se s nima potkal až další den.

Můj kemp první den.

Úterý 18. 8. 2015 (gps)

Mlhavý začátek druhého dne – stoupání k prvnímu sedlu

Dole u řeky jsem se potkal s bulharským párem. Pak jsme pokračovali společně směrem k dalšímu sedlu – přes řeku uprostřed fotky a pak směrem nalevo.

Po přechodu prvního sedla a sestupu dolů k řece jsem potkal onen bulharský pár. Zastavil jsem se u nich na kus řeči. Cestovali po Indii už asi 6 měsíců a od Tso Moriri chtěli pokračovat dál na jih do tepla, takže s sebou nesli úplně všechny věci, co měli. Vtipný bylo, že ta holka měla jen takový malý batůžek, takže se borec dost nadřel. Následovalo další sedlo a pod dalším jsme společně zakempovali – o kus nad Němcema. Bylo brzo, tak jsem si ještě vylezl k sedlu a zpět.

Bulharský pár začíná sestup z druhého sedla. Něco padá.

Nejblíž je můj stan, o kus dál stan Bulharů a v dáli vlevo kemp Němců

Středa 19. 8. 2015 (gps)

Blížím se k jezeru Tso Kar. Je plné soli.

Vylezl jsem znovu do sedla a od té doby už jsem nepotkal ani Bulhary, ani Němce. Když jsem totiž došel dolů k jezeru Tso Kar do kempu Pongunagu a poobědval, rozhodl jsem se pokračovat podél jezera do dalšího kempu, kde jsem potkal skupinu 3 starších Švýcarek. Ostatní zůstali v prvním kempu.

Tso Kar

Čtvrtek 20. 8. 2015 (gps)

Zřejmě nejdelší den. Na začátku trvalo asi hodinu a půl, než se došlo ke kempu Nuruchen, odkud začlo stoupání k sedlu Horlam La.

Chvíli před sedlem. Pohled zpět k jezeru Tso Kar.

Přebrodit na druhou stranu a pak dál a dál mírně nad řekou až do nomádské osady

Pak se sešlo k řece a pak následovala dlouhá cesta mírně do kopce. Hrozně málo jsem po cestě jedl, takže když jsem došel po 5 hodinách do nomádské osady a u řeky jsem se zastavil, byl jsem dost vyčerpanej a ají jsem tak působil, soudě podle toho, že zde přítomná turistická skupina (asi 4 lidi + servis) se mě ptala, jestli su ok. Udělal jsem si jídlo a přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat dál do dalšího sedla nebo ne. Byl to trochu vnitřní boj, ale nakonec jsem se sbalil a vyrazil opět nahoru. Do sedla Kyamayaru La to šlo fakt hodně pomalu. Slunko pražilo a já jsem neměl moc energie nazbyt. No ale po 2 hodinách utrpení, zhruba v 5 hodin odpoledne jsem dosáhl sedla a dál už to šlo jen dolů.

Konečně sedlo

Zakempovat dole u řeky a další den pokračovat do sedla kousek vpravo od středu.

V rozlehlém údolí už to chtělo jen co nejrychleji najít vhodné místo k noclehu. Nakonec jsem definitivně zakempoval u řeky asi v 6 hodin ve výšce 5200 m – do té doby můj nejvyšší kemp. Nejvyšší čas postavit stan a uvařit – slunce zapadá v 7. Tak tak to vyšlo. Byl jsem mezi dvěma sedly, které se tradičně chodí naráz, takže jsem tam byl úplně sám. V noci mě (jako obvykle) trápil silný vítr, kdy jsem měl strach o stan.

Pátek 21. 8. 2015 (gps)

Docela fajn výhled ze stanu

Poslední dvě sedla a jsem v jakés takés civilizaci – vesnici Korzok na břehu jezera Tso Moriri. S chutí do toho a půl je hotovo. První sedlo šlo skutečně relativně snadno. U druhého to bylo trochu horší – táhlo se hrozně pomalu a dlouho, ale nakonec se povedlo a otevřel se mi úžasný výhled na jezero a okolní hory. Už kvůli tomuhle to stálo za to. (To jsem ještě nevěděl, že mě čekají ještě mnohem a mnohem lepší pohledy.) Do Korzoku jsem dorazil v 17:45 a tím pro mě trek skončil. Pokračování příště.

Po cestě ke druhém sedlu. Kolem některých jaků jsem musel jít docela zblízka a měl jsem trochu obavy – oni tak na člověka čumí a člověk neví, co se jim honí hlavou.

Skoro v sedle a pak už jen dolů

První pohled na jezero Tso Moriri. Nádhera. Nejvyšší kopec naproti v mracích je Chamser Kangri (6622 m).

Po cestě ze sedla do Korzoku



Děti z osady nad Korzokem

Korzok

Když se to tak vezme, tak je to taková pohodová trasa – stoupání se pohybuje od 300 do maximálně 1000 metrů za den. Pokud člověk jde 7 dní (já jsem šel 5), tak ani to ne. Jenže ve výšce mezi 4000 a 5000 m nad mořem už není nic úplně snadné. Jak už jsem psal výše, zásadní je míra aklimatizace. Možná by se dalo říct, že ten trek vlastně není nějak moc pestrej – ty údolí a sedla vypadají všechny dost podobně. Ale mně se to líbilo a určitě bych to doporučil. A taky je fajn, že člověk má vidinu toho, že dojde k nádhernému jezeru Tso Moriri.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *