Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

S mírným zpožděním přidávám report z posledního většího výletu, který jsem podnikl 8. srpna až 1. září 2015. Cílem cesty byl Ladak, což je region ve státu Džammú a Kašmír (Jammu and Kashmir) na severu Indie poblíž hranic s Pákistánem. Mezi českými turisty je to poměrně oblíbená destinace, znám pěkných pár lidí, co tam byli. Proč tam Češi jezdí a proč jsem tam jel i já? Protože Češi (včetně mě) rádi chodí a Ladak k tomu nabízí spoustu příležitostí ve svých vysokých horách a hlubokých údolích.

Letenku do Lehu, což je hlavní město regionu, jsem měl koupenou rekordních 10 měsíců před odletem – kupoval jsem v říjnu 2014 a odlétal jsem 8. srpna 2015. Byla to (jak už to tak bývá) neodolatelná nabídka a já jsem naznal, že bych měl té příležitosti využít. Už nějakou dobu jsem si říkal, že bych se do Ladaku rád podíval. Když nic jiného, tak bych si snad konečně mohl vylézt na nějakou šestitisícovku (spoiler alert: to se mi podařilo).

Co mě trochu zklamalo, když jsem pár měsíců před odletem začal vážněji plánovat cestu, byl fakt, že do Indie potřebujeme vízum. Takových 5 let jsem se obešel bez toho, abych musel jezdit do Prahy nebo jinam na nějakou ambasádu, a za poslední rok už je to (po Číně a Íránu) třetí země, kde jsem toto musel řešit. Zvláštní na tom je, že Indie postupně zavádí tzv. e-visa, kde se stačí zaregistrovat na Internetu, a v několika vlnách do toho programu přidávají další země, ale ČR není v žádné z těch vln, jak je to možné? Tentokrát jsem zvolil služby Student Agency, kde to celé vyšlo na 1750 Kč (z toho asi 850 Kč za jejich servis).

Sobota 8. sprna 2015

Ráno bylo krušné, budíček jsem měl nastavený na 3:05. Ve 3:40 mi jel rozjezd na nádraží. Ve 4:15 mi měl jet autobus od Grandu (SA), ale měl 30 minut zpoždění. V 7 jsme byli na Florenci, v 7:30 bus na letiště, kde jsem byl zhruba v 8. Let jsem měl až 10:40, takže bylo spoustu času na salonek (zbavuju se posledních mil v OK Plus). Dávám si snídani a 3x zelený čaj!

V 10:05 má být boarding, ale trochu se zpozdíme. Nevadí, aspoň nebude čekání na přestup tak dlouhé.

Naše letadýlko z Prahy do Frankfurtu

Ve Frankfurtu se během čekání dám do řeči s holkou, co žije ve Vancouveru, ale je z Litvy a teď tam 3 měsíce byla. Leia? Nebo tak nějak. Pověděla mi, jaký je tam cítit ve vzduchu napětí v souvislosti se situací kolem Ruska a Ukrajiny. Teprve v 15:10 si všimnu, že už je čas jít – boarding měl být v 15:05. Zbývá projít několik kontrol a nakonec je to dost těsně (ale ne zas tak). Z Frankfurtu vzlítáme opět s mírným zpožděním. Je to Airbus A380 do Dillí s Lufthansou. Sedím u okýnka (jako skoro vždycky), vedle mě sedí IT Ind, co pracuje pro Western Union v oblasti big data, a vedle něj Američan, co pracuje na nějakých rozvojových projektech ohledně energie (power grid etc.) a do Indie jede pracovně.

Neděle 9. sprna 2015

Asi 0:45 přilétáme do Díllí. Ve frontě na imigraci potkávám Němce, študáka, doktora, dokonce lékaře a dobrovolníka Raphaela a Itala Silvia. Raphael bydlí poblíž Düsseldorfu a do Indie jede na 2 měsíce. Bavili jsme se o různých závažných tématech a zapamatoval jsem si jednu veselou věc: Prý jedna z prvních otázek, kterou mu položí cizinci v zemích jako Indie, když zjistí, že je to Němec, je: „A co Hitler? Máš ho rád nebo ne?“ Bizarní.

Další čekání uteklo jako voda a v 5:40 už vzlítáme směr Léh. Let trvá něco kolem hodiny a v 7:15 jsme na místě. Letiště v Léhu je malinké. Všechno jde hladce, registruju se na policii. Ale co to? Na letišti chybí směnárna! To jsem si měl asi fakt vyměnit aspoň něco na letišti v Díllí, i když měli dost nevýhodný kurs. Všichni mi nabízí taxi za 250 Rp. (1 Rp. = 0,40 Kč), to se mi zdá dost, na Internetu psali, že to má být max. 150 Rp. Tak nakonec vyrážím pěšky.

Letadlo Air India na runwayi letiště v Léhu

Silnice vedoucí od letiště do města

Za chvíli zastavuje auto, jestli chci taxi. Za 250. Odmítám. Když jdu 5-10 min., tak mi zastaví další a prý že za 150, ok! Vypadá to na dobrýho poctivýho týpka. Když nemůžeme najít guesthouse, který jsem hledal, navrhuje o kus dál jiný, kde má známé. Obvykle toto odmítám, ale tentokrát mi to přijde ok. Pokoj je za 300 Rp (120 Kč), prohlídnu si ho a souhlasím. Ještě furt jsem mu nezaplatil. Prý jestli si dám čaj. Sedneme si do kuchyně a oba dostaneme masala tea. Pak spolu jeden do směnárny a konečně mu platím (200 Rp – cesta byla prý delší, než původně počítal; ehm, ok).

V pekárně si dám takovej sladkej pletenec, čaj a balenou vodu. Pak se vrátím do guesthousu. Je to kousek za řekou na konci Changspa road, což je jedna z hlavních baťůžkářských lokalit – je to tu samej guesthouse, restaurace a cestovní agentura.

Je teprve 9 hodin ráno. Dávám si na 2 hodinky šlofíka a pak vyrážím na aklimatizační výlet do 4000 m. Procházím starým centrem, kupuju colu. Stoupám nahoru ke dvěma gompám, pak dál nahoru k Tsemo Temple. Pak kus po silnici. Už jsem asi 150 m nad městem (asi 3650 m).

Hlavní ulice v centru. Je trochu rozkopaná

Mešita a za ní na kopci chrám

Když dojdu k místu, kde bych se měl odpojit od silnice a začít stoupat údolím, usoudím, že potřebuju víc vody (mám už asi jen 2 dl coly). Sestupuju tedy kus dolů do vesnice a kupuju 1 l vody + sušenky. Vracím se zpět k rozcestí a pokračuju údolím. Jsou tam haldy odpadků. A bagr a četa dělníků. Po dalším 1-2 km jsou odpadky pryč a cesta začíná prudčeji stoupat.

Cesta údolím směrem k sedlu a na kopeček

Pohled zpět. Bílá tečka vlevo uprostřed je zřejmě Šántí stupa

Už jsem skoro tam

Byla to docela makačka, ale za chvíli jsem v sedle, asi 3850 m. Cesta pokračuje mírným traverzem k místu, kde je odbočka na vrcholek. Jsem ve výšce 3900 m. Dávám si pauzu na vodu a sušenky. Zkusím výstup nahoru. Už se mi trošku motá hlava, ale v mezích. Prve to jde až na vysílení dobře, ale pak je to čím dál strmější a všechno se sype. Když se vyškrábu na začátek skalnatého hřebínku, rozhoduju se, že tu končím. Zbývá výškově stěží 20-30 m, ale bylo by to dost o hubu. Fotím výhledy, dávám sušenku a jdu dolů. První úsek je dolů ještě horší než nahoru. Necítím se úplně bezpečně. Tady kdyby mi to uklouzlo, tak se asi pěkně doškrábu.

Autoportrét v nejvyšším bodě, kam jsem se dostal – asi 4000 m nad mořem

Pokud se nepletu, tak toto je ta skála, na kterou jsem se drápal, akorát z druhé strany

Za chvíli je to za mnou a jsem zpět u rozcestí. Byl jsem ve 4000 m, takže jsem spokojenej. Sestupuju do druhého údolí a zjišťuju, že budu muset ještě vystoupat znovu do dalšího sedla a přelézt do jiného údolí, jinak bych došel někam do p. a ne do Léhu.

Když dojdu zpět do města, jsou už 4 hodiny odpoledne, výlet tedy zabral 4 hodiny. Sedám si na zahrádku jedné restaurace a dávám si momo (knedlíčky vařené na páře plněné zeleninou nebo mletým masem). Su pěkně hotovej.

Asi v 6 si v guesthousu ještě dávám čaj a studuju treky. V 7 se snažím zalehnout, ale moc to nejde. Začínají příznaky (mírné) výškové nemoci. Nespavost, mírná nevolnost, točení hlavy, bolest hlavy. A k tomu mě zas bolí hýždě (pozůstatek maratonu na jaře). Nic moc. Kolikrát už jsem se zařekl, že tohle už znovu nechci začít a příště už si dám na aklimatizaci záležet? Je pravda, že už je to pár let, kdy se mi něco takového stalo. Naposled asi při výstupu na Mont Blanc v roce 2012. Tehdy jsme šli z Chamonix přímo na Gouter (3800 m).

Tady v Léhu jsem bohužel neměl moc na výběr. Přiletěl jsem přímo do 3500 m. Na letišti hlásili, že lidi si mají dát aspoň den klidu a pokud možno ani nikam moc nechodit. Ale já měl za to, že je přece lepší jít výš a pak se vrátit na nocleh zpět. Ukázalo se, že jsem si to nejspíš myslel blbě. Tahle poučka prý platí, když člověk jde postupně z dola pěšky. Ale když se přiletí přímo někam, kde je to vysoko, tak je prý lepší být v klidu. Ale to už se nikdy nedozvím, jestli bych se byl býval cítil líp, kdybych se tím řídil. Nakonec jsem se ještě v posteli kouknul na 2 díly Hry o trůny a zkusil jsem znovu zalehnout před půlnocí.

Pondělí 10. srpna 2015

Noc tedy byla nic moc, ale nějak jsem to zvládl. Vzbudil jsem se kolem 8. a cítil jsem se o hodně líp, už zbývala jen mírná bolest hlavy – musím víc zabrat s tekutinama. Z postele se mi nechtělo a nakonec jsem v 9:30 vstal.

Vyčistit zuby, oblíct, sbalit pár věcí do batohu a hurá na snídani – zkusil jsem jedno místo hned za řekou, jmenuje se to All Day Breakfast. Dal jsem si toast s jamem, banánovou palačinku a konvičku čaje (dohromady 160 Rp.). Pak jsem se různě procházel po městě, nakoupil pár věcí jako jelení lůj a sušené ovoce a oříšky. Vyměnil jsem další valuty. Pak jsem si dal dobrý indický jídlo. Pak jsem se vrátil do guesthousu a dal si šlofíka (doporučuju).

Šántí stupa

K večeru jsem vyrazil k Šántí Stupa. Je odtama krásnej výhled na město. Když se začalo stmívat, tak jsem vyrazil zpět. Na večeři jsem si dal v restauraci přímo u mostu musaku s lilkem. Bylo to výborný! S čajem za 200 Rp. Večer jsem se pak balil, abych byl ráno ready na výlet – Markha Valley Trek. Moc mi nešlo spát, tak jsem zkoukl ještě poslední 3 díly 4. série Hry o trůny.

Pokračování příště.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *