Minulý víkend (18.-19. září 2015) jsem se zúčastnil (svého prvního) 100km pochodu. Akce se jmenuje Z Brna do Brna, pořádají ji skauti a byl to již 20. ročník. O tom, že existuje nějaký pochod kolem Brna, jsem věděl, ale o tomto konkrétním ne. Dozvěděl jsem se o tom až týden a půl před startem, když mě kamarád-skaut přidal na Facebookovou událost. No a v půlce minulého týdne jsem se konečně rozhoupal a zaregistroval.

Tím, že se to celé seběhlo tak rychle, tak jsem neměl příležitost se na akci jakkoli připravit. Můj hlavní trénink spočíval v tom, že jsme týden před pochodem přešli Pálavu z Popic do Mikulova (28 km, 1000 m stoupání). No dobře, možná by se ještě dalo počítat to, že jsem 3 týdny v srpnu chodil po horách v Ladaku v Indické Himálaji, kde jsem celkem ušel asi 300 km. Ale maximální vzdálenost za den nikdy nepřesáhla 35 km.

S napětím jsem očekával zveřejnění trasy, které mělo přijít 24 hodin před startem. Se zveřejněním přišlo mírné zklamání: trasa povede nikoli z Brna do Brna, ale z Brna na Pálavu. Původně jsem se těšil na lesy okolo Brna, zejména směrem na sever. Ne, že bych neměl Pálavu rád, ale byl jsem tam předchozí víkend a za v podstatě jedinou část Pálavy vhodnou pro pěší turistiku považuju Pavlovské vrchy (někdy také nazývané Pálavské vrchy) – kopečky táhnoucí se od Pavlova na jižním břehu Nových Mlýnů až k Mikulovu. Oznámená trasa pochodu slibovala spousty kilometrů asfaltu a utrpení. Popravdě si nejsem jistý, jestli bych se vůbec registroval, kdybych trať znal od začátku. Ale teď už jsem byl psychicky připravený do toho jít, tak jsem šel.

Yaplik a já na startu:

V pátek 18. září jsem asi v 17:13 dorazil na Kraví horu, kde už stála fronta na registraci. Byl tam taky Yaplik, se kterým jsme tak nějak přirozeně plánovali jít spolu. V 17:35 jsme vyrazili. Začátek vedl přesně stejnou cestou, kudy jsem přišel z domu na start, tedy přes Wilsonův les a k Bille na Stránského. Dál pak k Jundrovu a po cyklostezce do Anthroposu a odtud lesem nahoru na Červený kopec, kde mají skauti klubovnu. Tam bylo 1. stanoviště (8,5 km), kde nás čekalo nějaké to občerstvení. Na každém stanovišti taky člověk dostal razítko do karty, kterou si každý nesl s sebou. Dlouho jsme se nezdržovali a pokračovali dál. Nálada byla zatím super.

Výhled z Červeného kopce – Výstaviště:

Sešli jsme dolů na Vídeňskou a přes Vojtovu a Renneskou jsme se napojili na cyklostezku a pokračovali do Olympie. Za Olympií bylo 2. stanoviště (17 km), to už byla tma. Dostali jsme chleba s pomazánkou, sušenku a čaj.

Až do Olympie člověk potkával každou chvíli nějakého protijedoucího cyklistu nebo bruslaře, tak jsme se těšili, že dál už bude větší klid. Skutečně pak už byl provoz menší. Cesta pokračovala přes Rebešovice, Rajhradice a Opatovice do Blučiny, kde bylo 3. stanoviště (29 km), to nám ještě pořád bylo hej. Dostali jsme čaj a 2 buchty (mňam).

Z Blučiny jsme začali stoupat na kopec Výhon, kde jsme si vylezli na rozhlednu. Začalo víc foukat a poprchávalo, tak jsme měli trochu obavy, jak se to vyvine, ale nakonec z toho naštěstí nic nebylo. Když jsme byli na kopci, tak už jsme byli na nohách 6 hodin, bylo kolem půl dvanácté. Pak jsme slezli do Židlochovic a po ulici paralelní s hlavní jsme pokračovali směrem na jih přes Nosislav do Velkých Němčic, kde bylo 4. stanoviště (40 km). Tady jsem doufal, že si doplním vodu (z Brna jsem nesl pouze asi 0,5 l), ale dozvěděl jsem se, že voda na doplnění není. (A voda na doplnění nebyla ani na dalších dvou stanovištích.) Taky jsem tu poprvé pocítil nějaké potíže – seděl jsem na zemi a jedl a jakmile jsem vstal, tak mě zabolely stehenní svaly na pravé noze. Prohmatal jsem je a zjišťuju, že je to jak bláto a bolavý na omak. Hmm, s takovou začnou za chvíli křeče a budu rád, když dojdu do dalšího stanoviště. No ale co, pojďme dál a uvidíme, co bude.

Z Velkých Němčic se šlo do Uherčic a pak na tzv. Uherčické nové hory, ani jsem nevěděl, že něco takového existuje. Začalo stoupání a na začátku to bylo jasné, ale pak jsme prve minuli jednu odbočku v lese (asi 100 m za odbočkou jsem zkontroloval gps trasu na mobilu a bylo to jasné), a pak jsme zakufrovali znovu, tentokrát tak půl kilometru jedním směrem – na rozcestí jsme vybrali špatnou odbočku, která vedla ale jen pár metrů paralelně vedle té správné, takže nám trvalo docela dlouho, než jsme na to přišli – ještě tam byly 2 holky a společně jsme se snažili najít správnou cestu. Nakonec se to vyřešilo tím, že přišla další skupina, která bez váhání odbočila na tu správnou cestu. Vedlo to kolem vinice a pak dolů k železniční stanici Pouzdřany, kde bylo 5. stanoviště (49 km). Sem jsme došli asi ve 4:15. Kupodivu mi přišlo, že stehno se poddalo, takže v podstatě nebyl žádnej problém. Pořád nám bylo docela hej.

Cesta pokračovala na jih kolem Pouzdranského rybníku až k Novým Mlýnům a pak po břehu na východ ke Strachotínu a po hrázi do Dolních Věstonic. Když jsme přicházeli na hráz, tak začalo svítat. Už jsem se na to docela těšil, protože noc byla dost chladná, chladnější, než jsem očekával. Cesta podél přehrady byla zdaleka nejhorší částí pochodu, je to šíleně ubíjející, jak člověk jde a vidí před sebou jen dlouhou rovinu. Navíc je to samej asfalt, někdy ještě k tomu hrubej a rozbitej. Celkem to bylo asi 15 km utrpení (5 km od Pouzdřanského rybníka do Dolních Věstonic a 10 km od Pavlova do Šakvic). Nevím, čím to bylo, ale zatímco posledních možná 10 km mi to šlo trochu líp a každou chvíli jsem čekal, tak na hrázi Yaplik najednou vystřelil takovou rychlostí, že jsem mu nemohl stačit. Až pak ve stoupání k Dívčím hradům jsem se hecnul a dohnal ztráty. Na rozcestí pod zříceninou bylo 6. stanoviště (60 km). Dostali jsme banán a nějaké pití.

Svítání nad Novými Mlýny:

V dálce Svatý kopeček nad Mikulovem:

Nechali jsme si tam batohy a pokračovali nalehko na 4,5km okruh po červené na Děvín a po zelené zpět. Bylo to parádní. Po lesních cestičkách se chodí asi tisíckrát líp než po asfaltu. Uběhlo to velice rychle a za 1 hod 5 min jsem byl zpět u stanoviště, kde jsem docela dlouho čekal na Yaplika, kterej chudák zápasil s kolenama na sestupu z Děvína. Dál jsme šli dolů do Pavlova a pak začalo zase peklo – cesta po hrázi přehrady po rozbitém asfaltu. Naproti jsme viděli Šakvice, kam jsme šli. Ale prve jsme došli do 7. stanoviště (71 km) poblíž vesnice Nové Mlýny. Byla to určitě nejlepší občerstvovačka do té doby a možná nejlepší celkově. Bylo dostatek chlebů s domácí paštikou, jablka, gumoví medvídci, sušenky, čaj, prostě všechno, na co si člověk vzpomněl, a všeho dostatek.

Následovalo 6 km po hrázi, než jsme došli na začátek Šakvic, kde nás čekalo 8. stanoviště (77 km), které bylo přímo před něčím domem. Na tomto úseku už se trošku měnila atmosféra, člověku už se nechtělo moc o ničem povídat, spíš už jsme se ploužili po jednom, jak to komu šlo. Na stanovišti jsem na Yaplika počkal, to ano. Občerstvení bylo opět parádní. Různé druhy sušenek, i slané, dostatek čaje i vody. Dokonce plastové židličky!

Pohled z Mandloňové rozhledny zpět na Nové Mlýny, Dívčí hrady a Děvín:

Ještě zbývalo 23 km, to není vůbec málo! To je ještě skoro čtvrtina! No ale co nám zbývalo, než jít dál. Postupně se objevovaly různé bolístky. Od sestupu z Dívčích hradů u mě převažovala bolest achilovky na levé noze. Vždycky po zastávce trvalo nějakou dobu, než jsem to rozchodil. Chvíli za Šakvicema začalo stoupání směrem k Hustopečím a něco mě přimělo k tomu, že jsem přidal do kroku. Postupně jsem došel a předešel ještě další 2 borce. Za Hustopečema se vystoupalo na kopec Kurděj a pak to šlo prudce dolů do Kurdějova, kde bylo 9. stanoviště (89 km). Bylo to moc hezké místo – za hradbami nad kostelem. Jídla bylo opět dostatek, ale i když jsem si dal dva chleby, tak jsem nakonec v cíli byl totálně vyčerpanej a hladovej.

Na stanovišti jsem se moc nezdržoval, tentokrát už jsem nečekal, a vyrazil. Zbývalo 10,5 km. To už musím nějak dojít! Ale síly dost ubývaly. Do kopce mi to už nějak nechtělo jít. Tento stav znám: vyčerpání. Zažil jsem to například minulé léto ke konci 100km výletu na koloběžce. Nebo když jsem na jaře běžel 34 km a nevzal jsem si s sebou vodu ani jídlo. Když to bylo trochu z kopce, tak jsem došel jednoho chodce, a společně jsme pak pokračovali dál. Do kopce mi docela morálně pomohl. Furt jsem sledoval kilometry na hodinkách a ubíhalo to šíleně pomalu. Zbývaly 4 km a cesta pořád stoupala. A pak malinko dolů. A pak ještě víc nahoru. A pak malinko dolů. A ještě víc nahoru. Až nakonec zbývalo 1,5 km a já jsem věděl, že právě skončil poslední kopec a teď už je to víceméně jen z kopce. Navrhl jsem Zbyňkovi, že zbytek doběhnem. Tak jsme běželi. Za chvíli jsme vyběhli z lesa a viděli v dálce rozhlednu Kraví Hora, náš cíl. Vypadalo to ještě dost daleko, ale to už dáme! Dolů, dolů, pak mírně nahoru a už jsme skoro tam! Když zbývalo 20 nebo 30 metrů, tak jsem houkl „pojďme“ a přidali jsme. V posledních metrech Zbyněk začal přidávat ještě víc, tak jsem se vyhecoval a nasadil maximální sprint. Byl to finiš, jak má být.

V cíli s diplomem:

V cíli nás čekalo spousta jídla a vody a čaje a kofoly a všeho. A taky diplom. Celkově jsem dle mých hodinek ušel 102,9 km a trvalo mi to 22:44:36 celkem, z toho 19:36:02 čistého času chůze. Startoval jsem v pátek v 17:35 a v cíli jsem byl v sobotu v 16:20. Chvíli po doběhnutí odjíždělo zrovna auto na nádraží, ale rozhodl jsem se ještě počkat. Dlouho nešel nikdo další, až asi za 40 minut přišel jeden, druhý, třetí a pak Yaplik asi v 17:25. Krátce na to nás 6 lidí nasedlo do aut a nechali jsme se dovézt na nádraží v Zaječí, odkud jsme v 18 hod jeli vlakem do Brna. Výstup vlaku musel být velkou atrakcí pro kolemjdoucí. Pak už jsme se rozloučili a každý pokračovali svojí cestou.

Rozhodně nelituju toho, že jsem ten pochod šel. Byl to zážitek, na který budu mít hezké vzpomínky. Bolelo to dost, ale stálo to za to. Děkuju všem organizátorům za přípravu! Nicméně pořád si myslím, že volba trasy nebyla úplně šťastná a znovu bych asi takovou trať nechtěl absolvovat. Přece jenom mám raději lesní cesty a podobný terén, než asfalt a beton.

PS: Kdyby vás zajímal GPS záznam z mojich hodinek, tak tady: Garmin Connect