Tento článek navazuje na tento: Čína 2014: Čínská zeď

Když jsme se v pátek po mém návratu z Čínské zdi navečeřeli a vrátili zpět na hostel, byl jsem pěkně unavenej, a tak už jsem jen polehával v posteli. (Jirka šel prozkoumávat okolí.)

Sobota 15. 11. 2014

Ráno jsme vyklidili pokoj, uschovali věci v místnosti k tomu určené a vydali se na Náměstí Nebeského klidu (Tiananmen Square). Je to největší náměstí na světě a v roce 1989 tam komunisti násilně potlačili demonstrace (více zde). Umřelo tam 200-300 lidí. Takže historii to má pohnutou a je to mega velký. Ale jinak moc nebyl důvod, abychom se tam zdržovali. Přímo s náměstím sousedí asi největší turistická atrakce Pekingu a možná i Číny – Zakázané město. Ten název je trochu zavádějící. V podstatě je to císařskej palác, kde sídlili císaři od 15. století. Celý komplex byl uzavřený veřejnosti, teprve komunisti ho zpřístupnili, ovšem ještě před tím ho prý během tzv. kulturní revoluce málem rozmetali na kusy.

Je to mega velký (ještě mnohem víc mega než Náměstí Nebeského klidu). Člověk vidí před sebou obří chrám/dům s obří bránou. Projde. A před ním se objeví něco podobně velkýho. A takto je to pořád dokola. Je to fakt působivý. Akorát po chvíli už mi to přišlo pořád to stejný. A trochu je škoda, že není přístupných moc interiérů – uvnitř jsou v podstatě jen expozice nějakých šperků apod., ale skoro vůbec není ukázaný původní interiér.

Když člověk projde celým Zakázaným městem, dostane se k severnímu východu. Přes silnici pokračuje velký park s kopečkem, kde nahoře je jakýsi chrám. Bylo tedy tak nějak přirozené pokračovat tam.

Vyštrachali jsme se nahoru a těšili se na výhled na Zakázané město. Bylo vidět, že konference APEC už skončila a do Pekingu se vracel smog, i když jen pomalu.

Pohled na Zakázané město ze severu:

Pohled dál na sever:

Pak jsme tam ještě pár hodin bloncali, až jsme se dobloncali zpět do hostelu, vyzvedli si věci a vydali se na nádraží. V 17:30 nám jel noční vlak do Si-anu (Xi’an). Je to z Pekingu víc jak 1000 km a rozhodli jsme se, že po cestě tam zkusíme noční vlak (13 hodin) a po cestě zpět pojedeme přes den rychlovlakem (5,5 hodin).

Těsně před nástupem do našeho nočního vlaku:

Jirkovo kupé:

Měli jsme objednaný tzv. hard sleeper – v kupé měly být 2x 3 lůžka nad sebou s délkou 180 cm, což by znamelo, že si Jirka nenatáhne nohy. K našemu překvapení to vypadalo, že ve skutečnosti máme soft sleeper – délka byla 190 cm a v kupé byly jen 4 měkké postele. Jediné, čeho jsem se bál, byl děda v mojem kupé (měli jsme s Jirkou každý jiné kupé), který hned zkraje natahoval chrchle až z paty – Čínani jsou prasata a tohle rádi dělají. Představa, že to bude dělat celou noc, se mi moc nelíbila. Naštěstí mu to dlouho nevydrželo a pak už v klidu spal. A já taky.

Ještě taková poznámka: V Číně mají ve vlacích jednu super vychytávku. V každém vagónu je kohoutek, kde se dá načepovat vroucí voda. Takže si člověk může udělat čaj nebo zalít nudlovou polívku. Docela chytrý. Vroucí vodu mají taky na letišti anebo na některých nádražích.

Neděle 16. 11. 2014

Probudil jsem se chvilku před šestou. Vstal jsem, udělal takový ty věci, co se ráno dělají (vyčistil si zuby atd.), a chvíli nato se ve vlaku rozsvítilo a přišla průvodčí nám vyměnit kartičku za lístek (na začátku cesty jsme jí museli dát lístek a dostali jsme plastovou kartičku; úplně jsme nepochopili, jaký byl smysl). Usoudili jsme, že noční vlak byl super nápad – oba jsme se parádně vyspali.

V Si-anu jsme tedy byli asi v 6:30. Hned naproti vlakovému nádraží bylo autobusové nádraží, odkud jsme chtěli pokračovat na Wu-tang – hory, ve kterých je spousta taoistických chrámů. Informací na webu moc nebylo, ale údajně měl jet autobus v 8 ráno a mělo mu to trvat 5 hodin. U pokladny jsme zjistili, že ve skutečnosti jede až v 9:30. To nás moc nepotěšilo, ale co jsme mohli dělat.

Ráno v Si’anu prodávali na ulici spoustu lákavých jídel, ale bohužel to bylo všechno s masem a já rád sladkou snídani.

Trochu jsem se prošel po okolí. Hned když jsme vylezli z nádraží, tak mě zaujala hradba, která vede zrovna mezi dvěma nádražíma a obepíná centrum města. Napadlo mě, jestli tam jde vylézt. Zjistil jsem, že je to placené a otevírají až v 8 a navíc to stojí docela dost peněz, což by na tu chvilku nemělo cenu. Tak nic.

Náš autobus měl na sobě napsané Mt. Wudang Express. Jeli jsme asi 4 hodiny po nové dálnici směrem na východ a když jsme dorazili do města Shian, úplně všichni vystoupili a nám bylo řečeno, že máme vystoupit taky a přesednout do auta, které tam čekalo. Hmm, tak to je vtipný – autobus je express až do hor, ale jelikož jsme jediní cestující, tak nás raději poslali taxíkem. Ihned vyrážíme a v tu chvíli si Jirka uvědomuje, že nemá foťák. Že ho asi nechal na sedadle v autobusu. Tak řidič volá autobus, otáčíme to, dojíždíme autobus, který na nás čeká někde u krajnice a Jirka běží do autobusu. Hurá, foťák je tam! Teď už teda můžeme konečně vyrazit do našeho cíle. Jenže po chvíli někde v jakémsi městě zastavíme a nevíme, co se děje. Jirka se snaží řidičovi vysvětlit, že tam ještě nejsme, že chceme dál. Ukazuje mu mapku. A pak se to vysvětlilo – k autu přichází mladá žena s malým dítětem a usedá ke mně na zadní sedadlo. No jo, bylo by to přece plýtvání, jet s poloprázdným autem.

Za další půlhodinu jsme v cíli. Ale nám se to teda nezdálo – chtěli jsme až do hor a řidič nás vysadil na autobusovém stanovišti dole ve městě. Ale nic, nedá se nic dělat, dál už nás nevezme. Tak jsme teda vylezli z auta, rozloučili se a dál šli po svých. Došli jsme k bráně do národního parku. A jen jsme koukali – samý obchody, všechno nově postavený, turismus tady frčí. Došli jsme k informačnímu centru. Byla tam obří hala, kde se prodávaly lístky. Ale žádní lidi – jsme tu mimo sezónu. Zeptali jsme se, kolik to teda stojí. 240 juanů (asi 900 Kč). No tak to je teda pálka! A že v ceně jsou místní zelené autobusy, co jezdí nahoru do hor. Nahoře ve vesničce je spousta hotelů, kde se dá ubytovat. Prvotní šok z vysoké ceny následovalo smíření s tím, že tady prostě utratíme velký peníze. Však co, jsme na dovolené, tak se trochu rozšoupnem! Řekl jsem Jirkovi, že bych rád saunu a že když už, tak už, že si můžem za hotel trochu připlatit. Skutečnost nakonec byla trochu jiná (v Respektu by napsali složitější).

Po dvou autobusech a jednom přestupu uprostřed jsme byli na místě. Už v autobuse nás odchytla nějaká ženská, že jako má pro nás ubytování. Tak jsme si řekli, že se aspoň podíváme, co nabízí, a pak se podíváme ještě jinde. Měli pokoj za 150 juanů (550 Kč), jenže ve vedlejším hotelu se bouralo a byl z toho hluk. Odmítli jsme to. Zkoušela na nás ještě cenu 110 juanů, ale ani to jsme nechtěli. Vtipný bylo, že ta ženská se nás nechtěla pustit a šla furt za náma – asi to měla vymyšlený tak, že až si vybereme hotel, tak se bude tvářit, že nás přivedla ona, a bude chtít provizi. Koukli jsme se i do hotelu, kterej vypadal nejluxusněji ze všech, ale luxusní byla jen vstupní hala – pokoj byl podobnej jak ten předchozí a taky tam byl hluk z té stavby a stálo to asi 600 juanů. Takže to ne. Nakonec jsme si vybrali hotýlek o kus vedle, který stál 170 juanů (usmlouváno ze 180, níž to nešlo). U recepce na světelné ceduli měli napsaný, že pokoj stojí 460 juanů nebo tak nějak. Vydělali jsme na tom, že bylo mimo sezónu.

Naše vesnička:

Vtipný bylo, že nikde nikdo neuměl anglicky. Takže cenu jsme vyjednat zvládli, ale pak jsme se potřebovali domluvit ohledně odjezdu o 2 dny později (náš autobus zdola měl jet v 8 ráno, takže jsme se tam potřebovali dostat včas) a to už byl problém zvládnout. Nakonec se to vyřídilo přes přítele na telefonu. O chvíli později jsme se zasekli ještě na tom, že po mě holka najednou chtěla 600 juanů a já nechápal proč, když jsme se dohodli na 2x 170 + 150 za taxi dolů. Zrovna tam na recepci postával někdo, kdo uměl pár slovíček anglicky a objasnil mi, že je to záloha, kterou mi pak vrátí. Super.

Když jsme měli všechno zařízený, zbývaly ještě tak 1-2 hodiny světla a my jsme se vydali někam navečeřet. Člověku se nikdy moc nechce lézt někam, kde nikdo jinej není. Jenže tady prostě nikdo nebyl nikde, takže jsme neměli na výběr a vlezli do jedné restaurace. Naznačili jsme, že bychom se rádi najedli a oni nám ukázali ledničku se zeleninou a masem, že jako co si vyberem. Ha ha. Naštěstí měli i menu v angličtině, takže jsme si něco vybrali. K našemu překvapení bylo jídlo na stole snad do 10 minut. Docela by mě zajímalo, jak to s tím vepřovým masem zvládli. Asi leda že bylo zmražený už uvařený a teď ho jen narychlo rozmrazili a ohřáli. Chuť tomu odpovídala. Ale bylo to jídlo a zasytilo nás to.

Po večeři jsme šli do sámošky, jejíž existence mě potěšila – nakoupil jsem si nějaký dobrý snacky a taky jsme si koupili na večer víno (s obráceně nalepenou etiketou), abychom společně oslavili ten úspěch, že jsme tady.

Pondělí 17. 11. 2014

V pondělí jsme se prve na pokoji nasnídali a pak jsme vyrazili prozkoumávat okolí. Měli jsme v plánu udělat takový docela velký kolečko – prve kousek dolů, pak až nahoru na vrchol Golden Summit a pak dolů zpět k hotelu.

Vystartovali jsme trochu blbým směrem a měli jsme problém zjistit, kde na mapě jsme. Naše vytištěná mapka totiž měla jen anglický popisky a z toho tu nikdo nebyl chytrej. A když jsme se konečně zorientovali, zjistili jsme, že náš původní plán asi nestíháme. Takže jsme se vydali nejkratší trasou nahoru na vrchol. Byly to stovky a tisíce schodů v lese. Každou chvíli jsme minuli nějakej stánek, kde prodávali jídlo nebo suvenýry. Turistů sice bylo relativně málo, ale ti lidi, co tam maj ty krámky, tam i bydlí, takže tam prostě jsou.

Skoro přesně v poledne jsme dorazili do místa kousek pod vrcholem, kde je stanice lanovky a taky domky, kde bydlí mniši (nebo co jsou zač). Taky je tu nějakej menší chrám. Jak se dalo tušit, díky lanovce tu bylo mnohem víc lidí. Co mě zklamalo, byl další lístek, který jsme si tu museli koupit, abychom mohli dojít na ten úplný vrchol. Cítil jsem se podveden. Taková špinavá hra!

Tam nahoře je náš cíl – Golden Summit:

Za chvilku jsme vyšli na úplný vrchol. Byl tam takovej malinkej chrám a pár stánků. Hmm, jestli to vůbec mělo cenu sem lézt. Jako jo, asi by nám bylo líto, že jsme nebyli na vrcholu. Jenže obyčejně je tu jeden důvod, proč se vyplatí být na vrcholu – výhled. Tady ne. Už před lanovkou, jak jsme začali vycházet z lesa, se nám začaly odkrývat výhledy. Teda kdyby nebyl takovej smog. Teoreticky to mohla být jen mlha, ale podle mě to byl spíš smog, protože mlha by se nějak v průběhu dne vyvíjela, vzhledem k tomu, že někde v dálce trochu prosvítalo slunko.

Na vrcholu:

Pohled z vrcholu:

Pak jsme se vydali na cestu dolů. Zvolili jsme jinou cestu z druhé strany vrcholu. Kolem druhé jsme byli na rozcestí už blízko naší vesničky. Jirkovi se chtělo dál chodit, tak pokračoval dolů k přehradě. Já už jsem měl toho chození dost, tak jsem šel zpátky do hotelu.

Chvíli jsem odpočíval a pak jsem se šel ještě autobusem podívat na chrámový komplex o kus níž. Bylo tam docela dost turistů. Vydal jsem se po chodníčku zprava. Stoupalo to nahoru a za chvíli skončila dlažba a pokračovala jen cestička. Pokračoval jsem dál. Na konci políčka ve svahu nade mnou začali štěkat dva psi. Jeden byl přivázanej a druhej ne. Ten volnej se tak po kouskách furt trochu posunoval směrem ke mně. Tak jsem co nejrychleji prošel a pokračoval dál kolem toho komplexu – byla to taková celá osada. Jenže pak jsem došel do takovýho slepýho místa. Buď jsem se mohl vrátit kolem těch psů, anebo pokračovat po cestičce prudce nahoru lesem. Říkal jsem si, že přece musí být nějaká jiná alternativa. Dostal jsem se k místu, kde jsem měl výhled na dění uvnitř té osady. Byl jsem na okraji takové zídky. Pod ní byla římsa, pak takovej jako příkop, kterej se dal přeskočit, pak zas římsa a pak by se snad dalo nějak seskočit dolů. Tak jsem teda prve seskočil dolů z té mojí zídky – už nebyla cesta zpět. Pak jsem přeskočil tu díru a přemýšlel jsem, jestli to půjde seskočit do protisvahu. Nakonec jsem usoudil, že bych se moc zašpinil a skočil jsem přes díru zpět na římsu, po které jsem došel na okraj něčí zahrádky a přelezl plůtek. Byl tam takovej staříček. A tak se na mě koukal, že jako kde jsem se tam vzal. A naznačoval, že jsem přeskočil zeď. Tak jsem se mu posunkama snažil naznačit, co se stalo. Že tam byli štěkající psi a tak. On mi znovu naznačil, že jsem přeskočil zeď a že to se nedělá. Asi takhle. Akorát se u toho tak hezky usmíval. No ale po chvilce mě teda vyprovodil skrz vrata na cestičku, odkud jsem předtím přišel, takže jsem nakonec musel zpátky stejně kolem těch psů.

Úplně vlevo dole je ta římsa, na kterou jsem seskočil a nakonec po ní došel na něčí zahradu:

Pohled na celou osadu zepředu:

Když jsem se vrátil zpátky na začátek ke vchodu do té osady, tak jsem zjistil, že se tam platí extra vstup. Tak to se mi po téhle příhodě už nechtělo – už jsem nějakej zážitek měl. Takže jsem se vrátil do hotelu, nakoupil nějaký dobroty a za konzumace čekal na Jirku.

Večer jsme se pak ujistili, že máme na ráno zajištěnej odvoz, pobalili jsme se a šli jsme spát.

Úterý 18. 11. 2014

Vstávali jsme brzo – asi tak 6:30. V 7 už jsme jeli pickupem dolů do města na autobusovou stanici. Tam jsme dojeli tak 7:40 a lidí, co tam postávali okolo, jsme se zeptali na bus do Xi’anu. Nějakej borec nám ukázal, že je to tahle (zavřená) budka a ukázal nám ceduli na dveřích, že se má volat na tohle číslo. A prý že to zařídí. Pak někdo přišel s klíčem a otevřel. Zaplatili jsme a kupodivu pro nás přijel přímo velkej autobus s nápisem Mt. Wudang Express (po cestě tam nás poslední úsek vezlo jen auto).

Z cesty jsme byli trochu rozmrzelí. Z Wudangshanu je to do Si’anu tak 300 km. Trvalo nám to celkem asi 6 hodin. A to je tam nová dálnice a provoz byl velice slabej! Prve jsme vyrazili asi v 8 z Wudangshanu. Další stanicí je Shiyan. Tam cesta trvá tak 30 minut maximálně. Ale po cestě jsme ještě tankovali naftu a když jsme dojeli na autobusovou stanici, tak jsme prve projeli přes kontrolní stanoviště, kde autobus zvážili a řidič musel jít podepsat nějaký papíry, pak popojel o kus dál, do autobusu nastoupila mladá holka s malým děckem a začala uklízet autobus od odpadků. Řidič byl velice žoviální a zatímco holka uklízela, on si šel ven hrát s děckem (mělo maximálně 1 rok) – různě ho vyhazoval do vzduchu a tak. Z holky na uklízení se nakonec vyklubala stewardka. Dítě někam odložila.

Pak jsme konečně přejeli na stanoviště, kde začli nastupovat lidi. Vyrazili jsme někdy v 9:20, jestli si dobře pamatuju. Cesta se hrozně vlekla. Totiž na dálnici byl limit 80 km/h a pro autobusy pouze 70 km/h! To pak ta nová dálnice trochu ztrácí smysl. Po cestě byly různý cedule, jako „dávejte pozor“ nebo „jezdi vpravo!“, čehož náš řidič nedbal a většinu času jel v levém pruhu, přestože byla poloprázdná dálnice. Auta nás předjížděly zprava.

Náš žoviální řidič:

Pak jsme se zastavili na odpočívadle a na rozdíl od cesty tam, kdy jsme měli pouze krátkou pauzu na toalety, tentokrát si šel řidič i se stewardkou do jídelny dát oběd. Tak jsme šli s Jirkou taky. Jídlo bylo dobrý, to zas jo – člověk si zaplatil předem a pak dostal podnos a mohl si z různých nádob nabrat, kolik chtěl. Byly tam batáty, tofu, různý maso, spousta zeleniny. Vyzkoušel jsem skoro všechno.

Po pár dalších hodinách jsme někdy ve 2 dojeli do Si’anu. Rovnou jsme šli na metro a přejeli na konečnou stanici – nádraží pro rychlovlaky. Nádražní hala připomínala odletovou halu na letišti. Bylo to obří a všechno zářilo novotou. Než jsme vstoupili dovnitř, museli jsme projít rentgenem (to je v Číně na spoustě míst). Jirku vyhmátli se švýcarským nožíkem (mojeho si nevšimli). Co myslíte, vyhodili mu ho? Ne, pán mu ho zabalil do tvrdého papíru a oblepil izolepou a instruoval Jirku, aby to určitě po cestě nerozbaloval! Vtipné.

Po obou stranách haly byly brány na jednotlivá nástupiště – jak gaty na letišti. I obchody připomínaly spíš letiště. Vedle záchodů byl stroj s vařicí vodou, tak jsem si naplnil termosku a udělal čaj.

Nádražní hala – obří.

Když byl čas, brána se otevřela a po kontrole jízdenky jsme se ocitli na nástupišti, kde už čekal vlak. Docela podobnej jak šinkanzen v Japonsku. Seděli jsme až v posledním vagónu. Místa bylo dost. Rozjeli jsme se přesně na čas. Chvilku po startu jsem si všiml, že jak jsme opustili nádraží, tak kolem nás bylo jen staveniště – všechno se tu buduje a pouze asi ze 2 nástupišť vedly koleje, u ostatních zatím nic.

Rychlovlak ze Si’anu do Pekingu:

Vlak se za pár minut rozjel na 300 km/h. Docela to frčelo. A ani to nedrncalo. Ovšem pozor, je tu první zastávka. Cože? Dyť nejedeme ještě ani půl hodiny! Vypadalo to asi takto:

16:16 – odjezd Si’an
16:40 – první zastávka
16:55 – znovu se rozjíždíme

Na další zastávce jsme stáli asi 12 minut. Připadalo mi, že tak je to v Číně se vším. Zdroje jsou a stačí říct: postavíme si novej rychlovlak. A skutečně se postaví. A je rychlej. Ale problém je v detailech, který to nakonec trochu zkazí. Stejně jako s tou dálnicí. Nebo se silnicí k Čínské zdi, která sice byla krásně nová, ale měla špatný podloží a hrozně to drncalo.

Ale jinak se snaží, to zase jo. Po vlaku furt chodila uklízečka, aby náhodou někde nebylo nějaký smítko dýl, než je nutný. Občas taky prošli stewardi s vozíčkem a nabízeli jídlo a pití (za peníze pochopitelně). Pak jsem se prošel asi o 5 vagónů dopředu a tam byl jídelní vůz. Co mě akorát trochu pobavilo, byl fakt, že všechny místa k sezení v tom jídelním voze byly obsazený lidma v uniformě – byli to průvodčí apod. No ale koupil jsem si plechovku piva a něco k tomu. Nechtělo se mi chodit hned zas až na konec vlaku na svoje místo, tak jsem si sedl o vagón vedle do business třídy – skoro nikdo tam nebyl. Tak si čtu Kindle a popíjím a když jsme dorazili do další zastávky, přišel ke mně průvodčí, že ať mu ukážu lístek. Tvářil se při tom přísně. Tak jsem mu ho ukázal a když se ujistil, že tam nemám co dělat, tak mi nekompromisně ukázal, abych vypadl. Koupil jsem si ještě jedno pivo a šel jsem poslušně zpět do svého vagónu.

Cesta trvala asi 5 a půl hodiny. V Pekingu jsme byli někdy kolem 10. večer a když jsme dorazili do našeho hostelu, tak už byl čas jít si tak akorát pomalu lehnout.

Středa 19. 11. 2014

Probudili jsme se do našeho posledního dne v Číně. Letělo nám to v 11 večer. Takže co se zbývajícím dnem? Ráno jsme se sbalili, uložili jsme zavazadla do úschovny a vyrazili jsme prve po naší hlavní ulici, kde si Jirka v jednom kšeftě koupil batoh, aby si mohl koupit víc věcí. Pak jsme šli na metro a tam jsme se rozešli – Jirka chtěl ještě na jeden chrám a já jsem měl záměr koupit čaj na trhu, který měl být někde u západního vlakového nádraží (stejné, odkud jsme jeli do Si’anu). Problém byl, že jsem přesně nevěděl, jak ten trh najít. Spolíhal jsem na to, že údajně na nádraží by mělo být turistické centrum a tam by mi pomohli. Jenže nic takového jsem nenašel a na nádraží byl pouze stánek s informacema, kde ale holka neuměla anglicky ani slovo, takže mi moc nepomohla.

Vtipnej policejní autobus a strážníci na náměstí před nádražím:

V parku bylo pódium, kde hrála hudba a pár starších lidí tam tančilo:

Pohled z parku na koleje a severní budovu nádraží – jižní byla o trochu menší.

Místní hudebníci v parku:

Věděl jsem, že to má být zhruba na jih, tak jsem prve z jižního kraje nádraží šel do parku, pak bloumal po ulicích, po cestě jsem narazil na bufet, kterej mě zaujal, tak jsem si dal omeletu. Bylo to moc dobrý.

Paní mi připravuje omeletu:

No a pak jsem se ocitl na ulici, kde byl nějakej Apple Authorized Reseller. Vlezl jsem tam a zeptal se, jestli neví, kde koupit čaj. Jeden prodávající šel se mnou ven a dovedl mě do další ulice a přimo do jednoho obchodu s čajema. Hned mě posadili ke stolu a že co bych chtěl. Moc se mi to nepozdávalo. Ale už jsem tam byl, tak jsem si říkal, že teda něco zkusím. Chtěl jsem oolong. Tak mi nějakej připravili. A pak další. A ještě jeden.

Všimněte si obřího moře:

Měli vytištěný seznam čajů, kde bylo dohromady tak 30 čajů. Čínsky a anglicky. A pak mi borec napsal na papírek ceny jednotlivých čajů. Byly to pálky. První stál 260 juanů za 500 g (asi 1000 Kč), druhej 400, třetí 600. Pak jsem ještě zkoušel nějakej černej. O tomhle psychologickým efektu už bylo popsaných spousta knih – že když ti někdo prve něco dá zadarmo, tak pak je člověku zatěžko si nic nekoupit. No tak jsem si koupil 100 g toho nejlevnějšího a 50 g toho trochu dražšího. Samozřejmě jsem nemusel (a neměl) kupovat nic, ale nějak se mi nechtělo bojovat. Minimálně jsem měl smlouvat. Sranda byla, že když jsem vyšel ven, tak jsem zjistil, že su v ulici, kde je jeden takovej obchod vedle druhýho. Všechny podobný. Tak 20 obchodů minimálně. No, takže nákup čaje byl trochu fail. Přemýšlel jsem, kde se teda dá koupit v Pekingu čaj za rozumný ceny, rozuměj levný. Možná kdybych našel ten trh, jak jsem původně chtěl.

Severozápadní roh Zakázaného města – náhodou jsem šel kolem:

Pomalu jsem se vrátil poblíž našemu hostelu a šel jsem do naší oblíbené pekárny. Koupil jsem si nějaké dobroty a když už byl pomalu čas vyrazit k hostelu, kde jsme s Jirkou měli v 5 sraz, tak mi od něj došla sms, že to nestíhá a že spíš až v 6. Když Jirka v 6:15 konečně dorazil, tak jsem se dozvěděl, že potkal nějakou Číňanku a zdržel se s ní. Rozhodli jsme se jít na večeři do restaurace naproti hostelu – chtěl jsem tam jít už od prvního dne, protože tam bylo vždycky plno. Jejich specialita byly kuřecí křidýlka a pár dalších věcí grilovaných na špejlích. Vypadalo to, že se objednává po jedné špejli, tak jsem si objednal 1 porci hovězího a 2 kuřecích křidýlek. Dorazil plnej kyblík. Jirka chtěl vege, takže mi s tím nepomohl. Bojoval jsem statečně, nechal jsem tam jen jeden poslední kousek.

Bylo toho pro jednoho fakt trochu příliš:

Přesun na letiště nám trval hodinu. Pak jsem chtěl vyměnit zbylé juany na dolary, ale banka na letišti byla zavřená a směnárna chtěla poplatek 50 juanů (asi 200 Kč), takže jsem nakonec peníze utratil za 2 půllitrové lahve rýžového vína, které jsou v takové krásné keramické flašce, která bude po vypití sloužit i jako vázička.

Čtvrtek 20. 11. 2014

No a pak už jsme jen letěli a trochu spali a koukali na filmy. Letěli jsme opět s A380 a v Dubaji jsme zaparkovali někde uprostřed letištní plochy (neměli jsme tedy stojánku) a čekali jsme na výstup. Jelikož mobilní schůdky nedosáhnou do vrchního patra, kde je business a first class, tak jsme museli čekat, až všichni ti důležitější sestoupí po shodišti do našeho patra a pak předníma dveřma po schůdkách dolů. Prve přijel jeden autobus pro první třídu. Tam byly takové křesla po stranách autobusu. Pak následovaly 3 autobusy pro business třídu. A pak jsme konečně mohli začít vystupovat do přistavených autobusů my. Stejně jako minule jsme i tentokrát jezdili po letišti 15 minut. Pak jsme měli ještě několik hodin čekání a následoval let do Prahy. V Praze jsem šel na oběd s bratrem a pak jsem tak tak stíhal vlak v 16:39. Před 8. večer jsem dorazil domů a tím pro mě výlet skončil. O den dřív v 8 jsme vyráželi z hostelu na letiště. Takže cesta zpět trvala 24 + 7 (časový posun) hodin. Slušný.

Závěr

Takže jakej jsem z toho celkově měl dojem? Su rád, že jsem to viděl na vlastní oči. Je to neskutečný, jak se úplně všude staví a buduje. Všude jsou nový silnice nebo dálnice. Samozřejmě to mluvím jen o těch místech, kde jsem byl – okolí Pekingu a pak tam dole poblíž Si’anu. Je mi jasný, že někde hodně na západě země to nemusí být tak žhavý. Je vidět, že se snaží dohnat Západ. Ale občas to úplně nedomyslí. A taky je zajímavý, že tam komunismus na první pohled nikde není moc vidět – snad s výjimkou vstupu do zakázaného města jsme nikde neviděli žádný podobizny komunistických vůdců ani nic podobnýho. A na první pohled to vypadalo, že lidi mají svobodu dělat, co chtějí. Ale to tak bylo asi i tady (sám jsem tu dobu nezažil) – dokud člověk drží hubu a krok, tak je všechno zdánlivě v pořádku. Jediné, co jsem pocítil na vlastní kůži, je cenzura na Internetu – nefunguje Google, Facebook ani Twitter.

Jinak co se týče chrámů a památek, tak to do jisté míry dokážu ocenit, ale velice rychle se toho přesytím – po chvilce už mi to přijde všechno dost podobný. Naproti tomu hor se nepřesytím asi nikdy, takže by bylo určitě zajímavý se podívat do oblasti S’-čchuan, kde jsou všude kolem čtyřtisícovky, nebo tam někde kolem. A samozřejmě do Tibetu, jenže tam je to složitější – úplně jsem to nestudoval, ale nejsem si jistej, jak moc volně se tam turista může pohybovat.