V úterý 28. května jsem měl den volna a v poledne jsem se u Casa de Guias (Dům průvodců) potkal se dvěma Izraelci – Omerem a Liorem – se kterýma jsem se chtěl domluvit na Alpamayo trek.
Omerovi je asi 24, zrovna skončil v armádě (povinná služba 4 roky + další 3 roky navíc) a teď bude začínat vysokou školu. Lior pracoval v armádě asi 14 let a odtud se taky s Omerem znají. Až mu v srpnu bude 50, tak půjde do důchodu (díky tomu, že byl v armádě, tak jde takto brzo). Takže toto je vlastně jeho poslední dovolená.
Alpamayo trek je asi 7denní pochod pohořím Cordillera Blanca v nadmořské výšce od 3900 do 4800 m n. m.. Po cestě se asi 8x překonává nějaké sedlo, takže to vychází zhruba 1 sedlo na den. Je to méně populární trek než Santa Cruz, který vede z druhé strany pohoří a je podstatně kratší.
V úterý kolem oběda jsme tedy šli na trh nakupovat zásoby. Náš jídelníček na následující týden měl vypadat asi takto:
Na snídani ovesná kaše se sušeným mlékem, cukrem a arašídy. Poté čaj.
Na oběd nudlová polívka.
Na večeři čaj, poté rýže s čočkou, sojovými boby, arašídy a trochou chilli. A jako dezert opět čaj.
Na hlavu to vyšlo 28 Sol. (x 8 = asi 220 Kč) včetně 2,5 bílého benzinu.
Ve středu ráno jsme měli sraz v 6:30 u Casa de Guias. Batoh jsem měl docela lehký až do té doby, než mi kluci předali moji část společných věcí – 3,5 kg jídla + 2 litry benzinu. Ale i tak to docela šlo.
Prve jsme jeli collectivem asi hodinu do Yungaye (opět; 5 Sol.) a poté autobusem přes sedlo do Vaquerie (20 Sol.). Sedlo, které jsme museli překonat, je pokračováním cesty, když se jde na Pisco nebo Jezero 69. Trvá několik hodin, než se tam autobus vydrápe (je to přes 5000 m n. m.) a po cestě jsou krásné výhledy na Pisco. Asi ve 12 jsme konečně byli připraveni vyrazit pěšky na cestu.
Trek nám trval 6 nocí, což je dlouhá doba, a nebudu tu proto popisovat podrobně každý den. Spíš jen nějaké střípky.
Den 1
Začátek byl shodný s trekem Santa Cruz. Až ke konci dne jsme se měli odpojit. Abychom nemuseli prve nahoru a pak zase dolů, bylo nám doporučeno si to zkrátit přimo. Nakonec se to jako moc chytré rozhodnutí neukázalo. Prodírali jsme se docela hustým terénem. Ale nakonec jsme přece jen došli tam, kam jsme chtěli. Kempovali jsme asi ve výšce 4200 m n. m. pod sedlem.
Den 2
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili asi v 8:22 a prve jsme museli vyjít do sedla Pucajaru (4650 m). Šlo nám to docela rychle, nahoře jsem počkal na kluky a pak už jsem vyrazil dolů (asi 9:30). V 11:30 jsem dorazil dolů k jezeru, kde byla taková chatrč, která se hodila k obědu (místy pršelo). Asi za 50 minut konečně dorazili kluci a dali jsme si oběd. Pořád moc nechápu, proč má tolik lidí problém nechat působit z kopce gravitaci.
Kempovali jsme u jezera asi 100 m pod dalším sedlem. Večer jsem si utrhl boční poutko od mého přístřešku, to to hezký začíná…
Den 3
V pátek ráno jsme vyrazili 8:10 a čekal nás výstup do sedla, ale pouze asi 100 m, takže to bylo hned. Sedlo se jmenovalo Tupa Tupa (4400 m n. m.). Tohle byl asi nejhorší den, co se týče počasí. Pršelo většinu dne. Takže když jsme kolem 11. dopoledne procházeli kolem jednoho místního domu, zeptali jsme se, jestli bychom nemohli poobědvat u nich pod střechou. Že prý jo. Místní byli velice milí. Jen jsme si sedli, už jsme každý dostali uvařený klas kukuřice. Mňam! Pak nám různě ukazovali svůj dům a co jak dělají. Například jak z ovčí vlny dělají vlákno. Když jsme dojedli svoji čínskou polévku, tak jsme ještě dostali misku uvařených takových zvláštních brambor – byly tenké a podlouhlé a trochu nasládlé.
Po obědě jsme pokračovali nahoru směrem k dalšímu sedlu a utábořili jsme se u dalšího jezírka.
Den 4
Jako obvykle, i tentokrát začal den výstupem do sedla. Když jsem sešel dolů do údolí, svítilo slunko, takže jsem aspoň mohl vysušit věci, zatímco jsem čekal na kluky. Když dorazí, posuneme se o kousek dál, kde místní zrovna stříhají ovce. Kluci to taky zkoušejí. Všichni se baví pohledem na ně. Dostali jsme každý panáka nějakého místního rumu a pak taky polívku s kusem opravdového masa – skopového. Mňam! Odkládáme tedy vaření na později.
Pokračujeme dál a asi ve 14 hodin stavíme kemp na hlavní cestě v údolí. Hned mi přišlo trochu divný stavět stany na cestě, ale o kousek níž byla jiná výprava s průvodcema a tvářili se, že je to ok a dokonce nám doporučili to místo o kus výš. Takže asi ok. Kluci se jdou podívat dál do údolí na jezera (je to odbočka z hlavního okruhu). Jinak by tam byl taky hezký výhled na Alpamayo, ale kvůli mrakům stejně není nic vidět, takže zůstávám v kempu a čtu si. Dokonce svítí slunko.
Večer jdou z vrchu údolí po cestě 2 místní s býkem. Mají ho na provaze a jeden ho tahá zepředu a druhý jistí zezadu. Chvíli před naším táborem si ho chce Lior fotit a býk se za ním rozběhne, Lior tak tak stíhá utéct.
Jdou blíž a blíž po cestě. Říkáme si s Omerem: „Přece nemůžou jít tady po cestě, dyť tu máme kemp. Musí to obejít, ne? Jasně, musí to obejít.“ Neobešli. Šli dál, jako by se nechumelilo. Když se býk dostal na úroveň našich příbytků, spletl si je s toreadorem a začal na všechno útočit a dupat po tom. Kupodivu moje věci přežily bez úhony, akorát mám na karimatce stopy býka. Kluci dopadli hůř. Ve stanu měli díru a k tomu zlomenou konstrukci.
Později, už za tmy, jdou nahoru do údolí další 4 místní s lasy – jdu se zeptat do spodního kempu, co to má znamenat. Prý tam mají dalších 4-5 býků a určitě se vrátí. Pro jistotu přesouváme kemp, ale až do rána místní neslyšíme jít zpět – kdyby šli s býkama, tak bychom je určitě slyšeli.
Den 5
Ráno výstup do sedla. Poté sestup do údolí a další sedlo. Po sestupu kempujeme dole u řeky společně s americkým púádem a jejich doprovodem – ti, co kempovali předchozí noc na cestě kousek pod námi a býk jim taky poničil stan. Počasí se zlepšuje. V sedle sice kroupy, ale dole u řeky hezký západ slunce.
Den 6
Ráno si dáme ovesnou kaši a v 7:15 se jdeme projít k jezeru pod Alpamayem.
A pak ještě o kus výš směrem k basem campu. Pak se vracíme do kempu, dáme si znovu ovesnou kaši a v 11 hod vyrážíme. Kluci měli 10 min náskok, ale za chvilku jsem je dohnal. Prve se šlo dlouho mírně z kopce údolím. Šel jsem 2 hodiny v kuse a když jsem konečně zastavil, už jsem nějakých 10 minut stoupal k sedlu. Toto sedlo se ukázalo jako nejobtížnější ze všech. Možná to bylo tím, že nebylo na začátku dne, takže už jsme neměli tolik sil.
12:55-13:15 jsem si tedy dal pauzu ve výšce 4220 m. Rozhodl jsem se, že si výstup rozdělím na menší cíle. Chtěl jsem tedy jít 30 minut v kuse a doufal jsem, že překonám 150 m. Nakonec jsem šel 40 min a překonal jsem 270 m. Další pauza tedy od 13:55 do 14:00 (4500 m). Poté 35 min stoupání. 14:35 – 14:40 pauza v 4680 m. Pak 14:40 – 14:55 poslední stoupání a konečně sedlo (4770 m)! 15:55 přichází Omer a 16:20 konečně i Lior. Svítílo sluníčko, tak jsem celou dobu čekal nahoře.
Jelikož bylo už docela pozdě, rozhodli jsme se kempovat kousek pod sedlem. Měli jsme výhled na krásný západ slunce.
Hvězdy. Chladná noc. Ráno jinovatka a zmrzlé kaluže.
Den 7
Start 8:45. Nahoru k snad poslednímu sedlu. Jenže ono to bylo falešné sedlo. Pokračovalo to dál. Pak další falešné sedlo a trochu dolů. Pak zas nahoru a dolů a konečně skutečné sedlo – 48xx m.
Pak konečně dolů. Po asi 10 minutách úchvatný pohled na hory a jezero pod nimi. Sedl jsem si na kamen a kochal se.
Ale po 10 min začalo slunko trochu zacházet za mraky, takže jsem se rozhodl pokračovat dolů. Za chvíli jsem byl u přehrady jezera. Odtud vede vodní kanál, který zhruba kopíruje cestu. Jenže kanál jde přímo rovně a cesta jde prve nahoru a pak podchází kanál zdola. Říkám si, proč bych jako měl chodit nahoru a dolů jak pako, proč nejít po okraji kanálu? Tak teda jdu. Po chvíli první překážka – skalka – to by šlo. Po další chvíli další problém – převis nízko nad kanálem. Nevypadá to dobře, tak se raději rozhodnu jít zpět (mezitím na mě píská na píšťalku hlídač od přehrady – asi ať tam nechodím). Když se kousek vrátím, tak vidím, že se dá svahem vylézt na vrchní cestu, takže se tam vyšplhám a pak už pokračuju normálně.
Ve 13:30 jsem dole ve vesnici. Nabízí mi taxi za 70 Sol., to víš že jo, to radši půjdu pěšky a snad někdo pojede kolem a stopnu si ho. Jdu 1,5 hod do další vesnice, za celou dobu ani jedno auto. Tam vidím borce hrabat se v motoru taxiku. Ptám se, jestli mě sveze. Prý že jo, za 70 Sol. Usmlouvám to na 55 Sol. a jedem asi hodinu do Carazu. Odtud už collectivo do Huarazu za 6 Sol. V 18 hod jsem konečně zpět v Huarazu.
