Od rána sněžilo. Bylo to moc hezké, ale začal jsem mít trochu obavy, aby to nezkomplikovalo moji cestu na letiště.

Rozhodl jsem se, že pojedu podle předchozího plánu vlakem ve 14:38 z Hlavního nádraží. Pomalu se chystám a najednou zjišťuju, že už jsou 2 hodiny. Dobíhám šalinu. Na nádraží jsem s 10minutovou rezervou. Kupuju čaj do ešusu a jdu na perón, kde narazím na Báru! Jede z Kyjova do Ústí nad Labem. Aspoň to líp uteče.

Lidí bylo dost, ale podařilo se nám sehnat dvě místa vedle sebe. Vesele se bavíme a vtom nás okřikne slečna před námi, že prý jsme v tichém oddílu. Oops.

Sníh naštěstí neměl vliv na provoz a chvíli po 17. hodině jsme v Praze. Rozloučíme se a já se pomalu hromadnou dopravou přemisťuju na letiště.

Na letišti jde všechno hladce a s mírným zpožděním vzlétáme okolo 20:40. Na krátkém letu s Air France do Paříže jsme dostali sendvič a k tomu jsem si dal víno. Dávají takové praktické malé lahvičky.

V Paříži jsem měl jen něco přes hodinu na přestup, tak jsem byl trochu nervózní. Je fakt, že je to mega velký. Ale s jedním zaškobrtnutím jsem to zvládl – přistáli jsme v terminálu 2F a já jsem letěl dál z 2E, ale nevšiml jsem si, že se to ještě dělí na gaty K a L, M, takže jsem šel chvíli blbě.

Zima je tu a s ní i rozmrazování

Let z Paříže do Kantonu byl taky s Air France (B777) a dal jsem si další dobrou lahvičku Merlotu. Další už mi dali něco horšího, bylo to trochu kyselé. Let trval necelých 12 hodin.

Pátek 1. prosince 2017

Západ slunce před přistáním v Kantonu

V Kantonu (neboli Guangzhou) to bylo trochu dobrodružný. Přiletěli jsme o půl sedmé večer. Potřeboval jsem vyřídit povolení ke vstupu do země a hotel, na který jsem měl mít nárok. Dostal jsem od místní pracovnice mapku, kudy musím projít. Bylo to jak bojovka.

Na začátku mě to hned trochu otrávilo, protože jsem šel podle plánku na první přepážku a tam mi řekli, že musím prve na bok k takovému pracovišti, kde si borec bral od každého pas a vyplněné formuláře a řekl jim, ať čekají. Nesnáším tuhle byrokracii, zvlášť když si někdo vezme tvůj pas a nemáš pod kontrolou, kde chodí a co s ním dělá. Ale dobře to dopadlo a po chvíli jsem dostal vše zpět a znovu pokračoval k té přepážce.

Na konci byla přepážka, kde jsem si domluvil ten hotel. Prý který si vyberu. Hmm, to jsem mohl zjistit dopředu. Ale hned první hotel na vyskládaných kartách (Baiyun International Convention Center) měl napsané, že je v oblasti Baiyunshan Scenic Area. A tam já chci! Je to kopcovitý pás zeleně někde mezi letištěm a vlastním městem.

Ubytování bylo domluveno a za 10 minut jsme vyrazili mikrobusem ještě se dvěma dalšími Číňany. Cesta trvala asi půl hodiny. Hotel je pěkně hogo fogo. Už jen to vstupní atrium, wow!

A okolí je taky krásné – na jedné straně vidět hory, všude okolo zeleň, všechno krásně upravené a všude spousta prostoru. Asi jsem si vybral dobře. Hned se mi zlepšila nálada. Prostor je v Číně docela nedostatkové zboží.

Ubytoval jsem se a přemýšlel, co dál. Prve jsem se šel podívat, kudy se dá vstoupit do toho parku Baiyunshan. Bylo už zavřeno na noc, ale vchod jsem našel. Když jsem se vrátil do hotelu, tak jsem si šel ještě zaplavat na bazén, který byl v 5. patře. (Můj pokoj byl v 10.) Varovali mě, že voda je studená. Měla 20 stupňů, bylo to velice osvěžující. Vydržel jsem 5 minut.

Pak jsem se chtěl jít najíst do restaurace, ale už měli zavřeno (bylo asi 11 večer). V prvním patře hotelu byl otevřený obchůdek, tak jsem aspoň nakoupil něco tam.

Sobota 2. prosince 2017

Spal jsem zhruba od půlnoci do 4, dál už mi to nějak nešlo. Tak jsem si četl a pak telefonoval s našima. V 7 jsem šel na snídani. Byl jsem tam v kraťasech trochu za exota. Ale ta nabídka jídla! Nedá se nic dělat, asi se trochu přejím, musím totiž všechno vyzkoušet. Například nudlová polévka, různé věci na páře, anebo normální sladké pečivo. Dal jsem si taky horké sójové mléko.

V 7:35 jsem vyrazil. Za chvíli jsem byl v parku. Za další chvilku jsem došel k pokladně. Prý 5 yanu (asi 15 Kč). Neměl jsem hotovost. Tak nakonec mávli rukou, ať jdu.

Brzy jsem se odpojil z dlážděné cesty a pokračoval vyšlapanou cestičkou. Velice příjemná vycházka to byla.

Chvíli pod úplným vrcholem byla další pokladna, ale naštěstí si mě nikdo nevšímal. Konečně jsem na vrcholu. Je tu hezký výhled na Kanton v mírném oparu.

Vydávám se trochu jinou cestou dolů (víc na sever) a dole přijdu k velké bráně, kde začínají být davy lidí. Tak jsem rád, že jsem vyrazil relativně brzo.

O půl 10. jsem zpět v hotelu. V 10:45 udělám check-out a v 11 už vyrážím zpět na letiště. Tentokrát jsem jediným pasažérem.

Na letišti mám spoustu času. Dávám si oběd – rýže a hovězí maso a nějaká zelenina. Je to dobré a ani to není moc drahé – okolo 200 Kč.

Ve 14:30 odlétáme s China Southern (A330). Vedle mě sedí takovej trochu podivnej týpek. Prosí mě, abych si vypnul na vzlet Kindle, že z toho má hrůzu. Že jednou skoro havarovali nebo co, whatever. Zjistil jsem taky, že zatímco většina světa už pravidla používání elektronických zařízení zmírnila, v Číně se nesmí mít během letu telefon vůbec zapnutý a ostatní zařízení musí být vypnuté na vzlet a přistání.

Neděle 3. prosince

Přistáváme v Aucklandu v 7 ráno zhruba podle plánu. Teď se ukáže, jak hladce to půjde na imigračním. Ze všeho nejdřív kupuju lokální SIM. Pak vyzvednu zavazadlo a pak je několik kol kontroly, kde se ptají, co vezu, a nakonec si vezmou můj stan na další inspekci.

Vylezu ven do příletové haly a zatímco čekám na stan, zavolám na Air New Zealand a domlouvám si let do Wellingtonu v 10:00. Je 8:30. Jde to všechno hladce, takže jsem u gatu už pár minut před devátou. Už tak málo mě dělí od cíle!!

Celkově tu z toho mám dobrý dojem. Všichni jsou v pohodě. Všichni se usmivají a jsou milí.

Let trvá 1 hodinu. Ve Wellingtonu si hned najdu bus do centra. Jede asi 15 minut a stojí 9 dolarů. Taková drahota!

O 3/4 na 12 dorážím do hostelu YHA Wellington a tím tato cesta končí. Byla to dlouhá cesta – od čtvrtka odpoledne do nedělního poledne. I tento text je poněkud dlouhý, já vím.