Ráno jsem opět už nemohl spát, takže jsem se tak od pěti pokoušel poslat něco na blog. Asi na 8. pokus se to povedlo. Strávil jsem s tím víc jak hodinu, ach ach.

Vstal jsem kolem sedmé a měl jsem před sebou dvě mise – sbalit se a najíst se. Na to jsem měl 2 hodiny, takže pohoda.

Udělal jsem checkout a někdy po deváté jsem se pěšky (20 min) vydal na zastávku autobusu do Levinu. Ukázalo se, že ten autobus jede až do Aucklandu a většina lidí asi jela až tam. Levin byla první zastávka.

Vyrazili jsme v 10. Cesta byla fajn. Rozhodně bylo na co se koukat. Místy jsme jeli úplně po pobřeží. V 11:15 jsme byli na místě a mně nezbylo, než začít šlapat. Na začátek stezky by to bylo tak hodinu a půl pěšky.

Prvních pár km ve městě nemělo moc smysl stopovat. Začal jsem až za velkou křižovatkou, kde už byla větší šance, že lidé pojedou tam, kam potřebuju. Akorát že provoz byl velice malý a ti, co jeli, tak mi nezastavili.

Konečně! Zastavuje mi starší pán v pickupu. Říkám mu, že potřebuju k Poads Road, a on, že ok. Moc milej pán, trochu spolu klabosíme a za chvíli jsme u uzoučkého mostu, kde jsem chtěl vysadit – k startu stezky je to asi půl kilometru po štěrkové cestě. A pán jede s pickupem na most. Tak se ho ptám, jestli tam jede. On že jo. Pak se ho zeptám, kam že vlastně jede. A on: Jen si sníst oběd u řeky. Dobrý, takže on jede po takovéhle všelijaké cestě jen aby mě hodil až úplně nejdál, jak to jde. Wow. Slyšel jsem, že jsou tu lidi moc milí a pohostinní, ale nečekal jsem, že to zažiju tak brzo.

Namazal jsem se krémem, slunko pěkně peče, a můžu vyrazit. První kilometr vede po soukromých pastvinách.

A pak začne les. Takovej jinej než u nás. Takovej tropičtější.

Líbí se mi to. Ale když je to po hodině furt stejný, tak si uvědomuju, že přece jen mám raději otevřenej prostor, kde se pořád mění krajina kolem mě. Ale je to ok a navíc je čas na obědovou pauzu. Od snídaně jsem nejel a je asi jedna. Dávám si chleba s avokádem, mňam.

Cesta vede pořád skoro stejným terénem skoro až k chatě. Chvíli před ní se najednou les změní v nižší porost, takže konečně vidím, co mám kolem sebe. Vidím až k moři, je to hezký.

U chaty Waiopehu jsem za necelé 3 hodiny. Je velká, čistá, prázdná a hlavně je tu tekoucí voda. Měl jsem s sebou litr a dost jsem toho vypotil. Doplňuju tekutiny a dávám si sváču.

Je čas pokračovat. Zatím jsem ušel 10 km a k další chatě je to 6.

Terén se zhoršil. Hodně různých zarostlých úseků. Rychlost klesá. Po 2,5 km dojdu k rozcestí. Doprava je hlavní hřeben, doleva 4 hod k silnici. Ale vidím značky doleva. Hmm, to je divné. No nic, značek je tu fakt hodně. Tak jdu doleva. Po dalším kilometru se mi to nezdá a kouknu na mobil. Hmm, jsem špatně. To je nemilé. Později se dozvídám, že ty značky, co jsem viděl, jsou obecné značky stezky, ne pouze Te Araroa.

Zrovna když se otáčím, tak přicházejí z druhé strany 2 lidé – německý pár. Jdou víceméně celé Te Araroa. Chvíli se s nima bavím a pak se s nima loučím s tím, že se uvidíme na chatě.

Tím, jak jsem ztratil tolik času (asi 45 minut), tak mám potřebu zrychlit a trochu si máknout. Terén je středně obtížný, takže ok.

K chatě Te Matawai docházím asi v 18:45. Jsem pěkně hotovej. Navíc jsem si z té předchozí chaty vzal jen 0,5 l vody. Uvnitř je Kiwi Saša. Vyrážela ráno s Němcema.

Priority jsou jasné: pití a jídlo. Vypiju nějakou tu vodu a pak si udělám polentu s cizrnovou moukou. Na zasycení je to Ok, ale chuť nic moc.

Po osmé přijde Němka s tím, že ten její borec má bolavé koleno a zůstal nekde vzadu a ona mu půjde naproti. Jen doplní vodu a vyráží. Prý snad budou do 10 zpět.

Já dopisuju tento článek a asi půjdu brzo spát.

Němci nakonec dorazili asi za hodinu – 21:15. Takže dobrý.