Pátek 22. dubna 2022

Vstáváme. V noci tu prý úřadovala myš, okousala houbičku na nádobí. Holky ji slyšely. Já jsem měl špunty do uší a neslyšel jsem nic.

Vyrážím v 7:25, to je snad rekord! Kolega totiž vyrážel po sedmé a trochu nás postrašil, že přijde příliv a pak se bude muset jít kousek nad vodou těžší cestou. Takže jsem nemeškal a co nejdřív vyrazil taky. Ale myslím si, že to s tím přílivem nebylo zase tak žhavé. Prve jsem šel kus po okraji lochu a pak jsem zabočil do vnitrozemí. Tady jsem prve myslel, že půjdu u úpatí hory, ale pak jsem viděl v dálce kolegu, jak přechází po mostě na druhou stranu, tak jsem se tam taky vydal. Akorát že rovina mezi úpatím hory a mostem byla trochu bažinatá a nešlo to úplně suchou nohou, ale to je život.

Za mostem se zastavuju a snídám. Pak pokračuju dál. Cesta teď vede údolím podél potoka. Pořád je to místy mokré, ale celkem se to dá. Asi o půl desáté dojdu k místu, kde by se dalo okoupat. Za chvíli se od potoka odpojím a začnu stoupat do sedla, takže je nejvyšší čas toho využít. Voda je velmi osvěžující. Koupel mi prospěla, hned se cítím líp.

V 10 pokračuju dál ještě chvíli v údolí. O 1,5 km dál se odpojuju z údolí a začínám stoupat. Ale není tu žádná cesta, ani jasně vyšlapaná cestička. Tak si na hodinkách načtu gpx track a snažím se co nejvíc kopírovat trasu. Tento úsek je dost obtížný, je to strmé. No ale naštěstí to netrvá dlouho a když mám za sebou asi 200 nastoupaných metrů, tak se napojuju na celkem hezkou stezku, která mě dovede až do sedla ve výšce 560 m. V sedle jsem pár minut po poledni a otvírá se mi výhled na Barrisdale Bay.

Sestupuju dolů. Je to fakt dobrá stezka, takže je to velice příjemné.

Jsem dole. Je tu rovina. Jdu po široké cestě a za chvíli dojdu k Barrisdale Bothy. Chata je součástí takového statku a je celkem luxusní – je tu elektřina i splachovací záchod. Je jedna hodina a dávám pauzu.

Na travnatém plácku vedle stojí stan. Za chvíli k němu přichází z hory holka. Trochu se s ní pobavím. Udělala si okruh po hřebeni a teď se sbalí a půjde zpět k autu, které má v Kinloch Hourn. Tam vyrážím i já.

Prve pokračuju po štěrkové cestě. Po 2 km potkám dva lidí, co jdou proti mně, a borec říká, že je to hezká cesta, akorát že je slepá a směje se. Myslel jsem, že si dělá srandu, ale fakt za chvilku dojdu na konec a zjišťuju, že jsem měl před chvílí odbočit po cestičce nahoru nad pobřeží. No nic, nevadí. Využívám toho, že jsem trochu bokem a převlíkám se do kraťasů, je dost teplo. Vracím se zpět a teď už odbočuju správně. Nevím, jak jsem to mohl minout. Zašel jsem si celkem asi 0,5 km, takže žádná hrůza. Jsou tu všude zapíchané červené vlaječky. Je to značení běžeckého závodu, který se tu zítra poběží.

Ne že by mě nějak těšilo, že je to zase nahoru a dolů, ale pohled na záliv mi to vynahrazuje. Potkávám tu pár denních turistů.

V 16:20 docházím do Kinloch Hourn. Je to malá osada, do které se dá dojet po silnici. Trochu jsem se těšil, že si tady v místní hospůdce dám nějaké občerstvení, ale mají zavřeno. Je tu cíl etapového běžeckého závodu. Postupně dobíhají další a další běžci. Hned u cesty mají postavený kemp se spoustou stanů. Zítra budou pokračovat po cestě, odkud jsem teď přišel.

Co já budu dělat? Už toho mám dneska nějak celkem dost, možná je to tím slunkem. Ale vlastně už jsem 9 hodin na nohou, to taky není málo. O kus dál na křižovatce je travnatý plácek, který slouží jako jednoduchý kemp. Mohl bych tu zůstat. Jenže už tam jsou dva stany a vysedávají tam nějací borci, co zjevně přijeli autem. Mají bean bagy a pouští hudbu. Nechce se mi tu být. Tak pokračuju dál.

Prudce stoupám po kamenité cestě. Postupně potkávám další běžce, co běží dolů do dnešního cíle. Od jednoho z nich se dozvídám, že mají celkem 3 etapy, toto je druhá ze tří. Mám pocit, že to bylo první dva dny 30-40 km a poslední den bude kratší. Zní to zajímavě. Ale nesou si s sebou svoje vlastní věci na spaní a jídlo, organizátoři poskytují pouze stany. To moc nechápu. Když už je to takto organizované, tak proč jim nemůžou převézt i nějaké zavazadlo? Nedává mi to moc smysl.

Stavím u potoka a dávám sváču, už jsem to potřeboval. Pak pokračuju dál. Blbý je, že tady fakt moc není kde stanovat. A dojít až do sedla a pak dolů do civilizace by už bylo na dnešek příliš. No ale nezbývá mi než jít dál a snad se něco vyvrbí.

A skutečně, když jsem ve výšce asi 280 m a zrovna mám přejít přes jeden větší potok, tak vidím o kus vedle stát takovou dřevěnou budku. I u řeky je celkem hezký plácek, ale hrozně tu fučí, tak jdu prozkoumat tu budku. Kupodivu není zamčená. Vlezu dovnitř. Sedám na lavičku a přemýšlím o tom. Je to trochu nakřivo a prkna, které tvoří podlahu, jsou uprostřed zlomená a probořená. No ale nějak si poradím, asi to bude lepší než venku v tom šíleným větru. Ne že by budka byla vůči větru úplně imunní, při poryvech mám strach, aby se nepřevrátila, ale říkám si, že když tu vydržela tak dlouho – na stěnách jsou nápisy od minulých návštěvníků, například z roku 2016 – tak by byla fakt velká smůla, kdyby zrovna dnešní vítr byl pro ni fatální, že jo.

Kolem dveří profukuje, tak nakonec stavím uvnitř konstrukci stanu a tím jsem od větru ještě víc ochráněný.

Spát jdu asi kolem deváté. Noc bude trochu krušná.

32 km, stoupání 1426 m. Celkem 286 km.