Čtvrtek 21. dubna

Vstávám, snídám, balím a v 8:13 vyrážím.

Prve bych měl asi na čtyřech kilometrech vystoupat až do sedla 483 m. Jenže po kilometru dojdu k odbočce, která vede na hřeben. Zkoumám mapu a chvíli to zvažuju. Dost mě to láká. Je to takový okruh, vyleze se na hřeben, pak se jde po hřebeni trochu dokola a pak se sleze zase dolů na stejnou cestu asi o kilometr dál. Ideální by bylo nějak to pak přetraverzovat rovnou k sedlu, protože jinak bych zbytečně slezl a pak musel zas nahoru. Jdu na to.

Stoupám vzhůru. Začíná celkem fučet. Za chvíli si říkám, co jsem to zase vymyslel, je to hodně strmé a je to docela dost metrů takto po ránu! Odbočka byla ve výšce asi 150 m a já teď musím vylézt na první vrcholek ve výšce 828 m a pak ještě druhý ve výšce 955 m. Je to dřina!

U prvního vrcholu dávám pauzu na sváču. K hlavnímu vrcholu přicházím v 10:30. Fučí tu fakt brutálně. Ale je to bomba. Výhledy jsou famózní. Všude okolo jen vrcholky hor. Nikde ani stopa po civilizaci.

Pokračuju po hřebenu. V dálce vidím dva lidi se psem. Jdou po hřebeni opačným směrem. Za chvíli se potkáváme. Spali včera taky v bothy. Prohodíme pár slov a pokračujem dál.

Jsem nad sedlem, spíš až kousek za jeho úrovní. Teď se ukáže, jestli to půjde nějak slézt dolů. Vypadá to schůdně. Sklon je celkem mírný, ale vždy je to trochu ošemetné, z dálky není možné přesně zhodnotit, jestli zvolená cesta bude ok. No ale nějak to jde, většinou to ani není moc bažinaté a pokračuju nad údolím směrem dolů.

Zhruba ve 12:45 jsem v údolí na stezce, hurá! Je fajn být zase na normální stezce. I když teda místy jsou to trochu bažiny. Chvíli čekám na sluníčko a pak dávám pauzu na svačinu. Pak pokračuju dál.

Dojdu do místa, kde se potok zařezává do takové soutězky, jdu nad tím, je to hezké.

No a pak už přejdu most a najednou jsem na polňačce a v lese.

Cesta teď mírně stoupá. Je to ještě asi 4 km k další bothy. Docházím kolegu ze včerejška – staršího týpka, co jde už několik týdnů z domu. Řeknem si, co se stalo od včerejška, kdy jsme se viděli naposled, a pak jdu napřed. Pár minut po třetí hodině docházím k bothy. Je asi 50 m pod cestou a je na krásném místě – je tu hezký výhled. Svačím, už zase. Za chvíli přichází i kolega. Sluníčko svítí, nefouká tu, je to idyla. Zdržím se tu snad skoro hodinu!

Pak pokračuju dál. Mám za sebou 22 km a teď začne stoupání k dalšímu sedlu, tentokrát ve výšce 300 m. Prve kus po široké cestě, pak je kus pěšinka a pak pokračuju po cestě, kde očividně někdo relativně nedávno jel autem. Ale přijde mi to dost odvážné se sem vydat autem, protože jsou to samé bažiny a bál bych se, že někde zapadnu a už se odsud nedostanu.

V sedle jsem někdy po páté hodině. Začínám klesat k Loch Nevis, což je vlastně záliv moře. Je to fajn. Jak se mi začne otevírat pohled na loch, tak je to dokonce wow.

K bothy dojdu okolo sedmé. Už je tu ta triatletka s kamarádkou. Později dojde i kolega, co jsem ho dnes potkal. Postaví si stan před bothy. A pak ještě o kus vedle má stan jeden pár. V bothy budem jen 3.

Dneska jsem spokojenej. Tím, že jsem si přidal tu hřebenovku, tak možná nestihnu dojít tak daleko, jak jsem původně myslel, ale to vůbec nevadí, mám z toho radost, bylo to moc hezký. Ale zároveň vnímám, že tahle stezka opravdu není lehká. Velmi často je to podmáčené a člověk se snaží tomu mokru vyhýbat, jak to jde, což stojí energii. Jak mi na WHW přišla široká cesta už trochu otravná a nudná, tak tady se z ní člověk raduje, když se objeví.

33 km, stoupání 1955 m. Celkem 254 km.