Neděle 17. dubna 2022

Dnes nikam nespěchám. Včera jsem to zapíchl brzo, aby si odpočinulo moje koleno. Čím později vyrazím dnes, tím víc času na odpočinek mu dopřeju. Navíc ráno trochu prší.

Nakonec se vyhrabu až někdy v 11 a šlapat začnu ve 12:12. Prve mě čeká asi 4 km přes kopec ke statku Inveroran. Stoupám z výšky 150 m do 320 m. Dalo by se to obejít i po rovince po silnici naokolo, ale to by se člověk ochudil o krásný výhled z vrchu.

Kolem jedné docházím k Inveroranu. Skupina tří holek zrovna vylézá z místní hospůdky a prý mají samé dobré věci. Jenže já jsem teprv před chvílí začal, takže je příliš brzo na zastávku.

Pokračuju dál, akorát prve blbým směrem. Dojde mi to naštěstí za pár minut. Vracím se zpět na správnou cestu a holky za chvíli předcházím. Následuje stoupání po široké kamenité cestě.

Je to pořád trochu na hraně, jestli jít s bundou nebo bez. Místy tu totiž dost fučí a vítr je studený. Po cestě potkám skupinu mlaďochů na motorkách, to jsem teda nečekal.

Dojdu do maxima 450 m a pak klesám směrem k silnici.

Přejdu silnici a pokračuju ještě kousek do ďolíku k luxusnímu hotelu Kings House. Tady stojí pokoj taky kolem 200 liber za noc, podobně jako v Bridge of Orchy. Součástí komplexu je i domek s palandama pro chodce. A taky veřejná sprcha.

Je 16:10. Ani se v podstatě nezastavuju a pokračuju dál. Mám za sebou 20 km. Cesta teď vede paralelně se silnicí. Zase to mírně stoupá a pak klesá až k silnici.

Tady dávám konečně pauzu na sváču. Je 17:20. Teď mě čeká stoupání do nejvyššího bodu WHW – sedlo v asi 560 m. Tomu stoupání říkají Ďáblovy schody. Myslím, že to malinko přehánějí. Jsou to obyčejné serpentýny. Ale je to tu hezké, to zase jo.

Asi v 17:45 jsem v sedle. Ani to moc nebolelo. Teď už půjdu jen dolů. Po chvíli klesání potkám Maxe, co mi před 2 dny pomohl v Crianlarich najít místo na spaní. Mezitím se k němu ještě přidal kamarád ze školy. Nechápou, jak jsem je mohl dohnat, když jsem z Bridge of Orchy vyrazil až po poledni. Max má relativně lehký batoh, tak do 15 kg, ale jeho kamarád táhne na zádech přes 20 kilo, a tak se trochu trápí.

Jdeme spolu pomalu dolů a kecáme. Max studuje hudební produkci a jeho kámoš studuje geologii. Oba chodí na univerzitu v Bristolu.

Do kempu v Kinlochlevenu docházíme asi v 19:45. Je tu už několik dalších chodců. Na recepci nikdo není, takže děláme rezervace na telefonech online. Postavíme stany, dáme sprchu a pak se vydáme na večeři. Ukazuje se, že už nám nikde nic neuvaří, tak se místo toho stavíme do samošky, která je ještě otevřená. V budově kempu je společenská místnost, tak tam určitě bude trouba nebo mikrovlnka. Já i Max tedy kupujeme pizzu. Jenže když se vrátíme zpět, tak zjistíme, že společenská místnost je určená jen pro lidi, co spí v takových budkách a zaplatili tedy víc peněz. Pro nás chudáky ve stanech to není. Takže pizza přijde vniveč.

Sedáme venku ke stolu a jíme a kecáme. Zítra nás čeká poslední den WHW. Zjišťuju, že zbývá míň, než jsem myslel – jen asi 25 km. Trail končí ve městě Fort William, což je zároveň výchozí stanoviště pro výstup na Ben Nevis (1345 m), nejvyšší horu Velké Británie. Maxův kamoš by si tam chtěl vylézt. Max takové ambice nemá, prý se sem určitě ještě někdy vrátí. Ptám se ho, proč ho to neláká teď, když je poblíž a má den extra čas. Prý má za sebou WHW a je z toho unavenej. Zajímavé, vůbec by mě nenapadlo takto uvažovat. Mně přijde tak nějak přirozený, že když už jsem tady, tak si na tu horu vylezu. Což mám taky pozítří v plánu.

Někdy o půl 11. jdeme spát.

34 km, stoupání 978 m. Celkem 135 km.