VIP bus do Bušeru „jede“ v 9. Takže taxi prý v 7:45 z hotelu. Takže opět brzké vstávání a v 7:30 rychlá snídaně. Na nádraží jsem asi 8:10. Ukazuje se, že v 9 není odjezd, ale to teprv bus přijede na nástupiště. Ach ach. Vyrážíme asi 9:20. Cesta má trvat 4 hodiny, ale nakonec je to spíš 5.

Po cestě na jih do Bušeru

Asi ve 3 jsme v Bušeru, beru si taxi do hotelu za 5kT (30 Kč). Hotel Asema – je to hnus zaplivanej škaredej. Aspoň že je blízko centra. Je tu teplo. 24 stupňů. Odpoledne je všechno zavřené – siesta. Bloncám se po nábřeží. Pohoda, klid. Na večeři si dám rybu v restauraci přímo u moře.

Jediný plavec, kterého jsem v moři viděl za celou dobu.

Vojáci si najali člun na projížďku.

Asi 200 km tímto směrem je Saudská Arábie.

Za tmy začínám prozkoumávat město. Všichni ožili, v ulicích je spousta lidí. Procházím trhy. Cítím se tu trochu zvláštně. Opravdu tu na turisty nejsou zvyklí.

Zabrousím do pánské čajovny. Cítím se trochu nejistě, ale je to ok. Jeden borec trochu (ale fakt moc ne) mluví anglicky.

Takhle ta čajovna vypadala z venku.

A takhle uvnitř.

(Tady se můj ručně psaný deníček odmlčel, takže to jdu lovit z hlavy.)

Dal jsem si vodní dýmku a čaj. Pak ještě jeden čaj. Borec je prý klavírista a doporučuje mi, abych dneska večer šel na jakejsi koncert. A zítra je prý další. O chvíli později přišel update – oba koncerty jsou prý bohužel zrušený. Takto to tady chodí. Stát je všemocný. Borec mi říká, že čaj je špatná věc. Ale nevím, na čem jede on, protože působí trochu jetě. Snažil se se mnou domluvit na další den ráno, že mě provede městem, ale popravdě se mi do toho moc nechtělo. Tak jsem si nechal napsat jeho telefonní číslo, ale svoje jsem mu nedával. Rozloučil jsem se a šel jsem dál prozkoumávat noční uličky Bušeru. Nakonec jsem to stočil zpět do svojeho zaplivanýho hotelu a šel jsem spát.

Neděle 4. 1. 2015

Prve mě napadlo, že bych se mohl ráno vykoupat v moři. Jenže to bych musel jít úplně bez ničeho (aby mi nikdo nic nemohl ukrást, zatímco bych byl ve vodě). A ono se zrovna udělalo trochu horší počasí – byly hrozný vlny. Tak jsem se na to nakonec vykašlal.

Nasnídal jsem se a pak jsem si šel projít severní cíp historického města, kde jsem ještě nebyl. Pak jsem se ještě chvíli kochal pohledem na moře.

Nakonec jsem si vyzvedl v hotelu věci a vydal jsem se na autobusové nádraží na předměstí. Totiž původně jsem chtěl zpět do Teheránu letět, ale bohužel byly lety vyprodané, takže mi nezbylo než jet autobusem.

V autobusu mě čekalo překvapení – všechny sedadla byly pokrytý průhlednou fólií. No tak to snad ne! Je to šíleně dlouhá cesta a s takovou budu celej zapařenej. Začal jsem teda ukazovat, že to jdu strhnout, ale steward, co byl vepředu autobusu, na mě začal: ne, ne, ne!! Nakonec jsem si sedl na volnou dvojsedačku o něco víc vzadu a pak jsem nenápadně pod sebou tu fólii roztrhal.

Cesta byla hódně dlouhá. Nakonec to trvalo asi 17 hodin. Je to kolem 1000 km.

(Tady pokračuje můj deníček.)

Pondělí 5. 1. 2015

V 8 jsem dorazil busem z Bušeru. Předem jsem byl domluvenej se Zohre, že ani nepůjdu na hotel a pojedu přímo k nim. Tak se také stalo a snídal jsem už doma. Pak jsme vyrazili do muzea kinematografie (kde bylo nejdůležitější, že jsem zmáčkl tlačítko v jedné expozici a pak se děly věci!). Po prohlídce muzea jsme si šli sednout do místní kavárny – překvapilo mě, že to bylo docela dost drahý. Dal jsem si koktejl. Pak jsme si dali oběd přímo u metra Tajrish (nejsevernější stanice – už jsem tam byl předtím několikrát – viz předchozí článek) – polívka a taková směs ve vinným listu.

Prý co budem dělat dál. Tak že bychom mohli na vodní dýmku. Říkal jsem Zohre, že normálně jdu na dýmku tak 1x za 2 roky, takže teď budu mít vybráno na několik let dopředu. Ona prý taky moc často nechodí, ale chtěla mi ukázat jeden podnik, kam chodí hodně jejích spolužáků. Bylo to hodně zajímavý místo. Hrála tam nahlas disko hudba, takže člověk skoro neslyšel vlastního slova. Uvnitř spousta mladých lidí, někteří až příliš mladí – jedna skupinka vypadala na druhý stupeň základní školy. Prve jsme potkali jednoho spolužáka, tak jsme s ním chvíli seděli. Pak přišly dvě další spolužačky, tak jsme pak byli s nima. Takový party girls. Snažily se mě naučit, jak vyfoukávat kouř a dělat při tom kroužky, ale moc mi to nešlo.

Během odpoledne volal Vahid, jestli prý nechcem jít večer do divadla. Že nějaká jeho kamarádka je produkční. Vyjádřil jsem obavu, abych z toho něco měl, když neumím persky. A prý předchozí večer tam byli nějací Francouzi a líbilo se jim to. Tak ok, proč ne. Ještě před divadlem jsme se stavili do jakéhosi domu umění, co byl poblíž divadla. Byly tam hezký moderní obrazy. Ceny okolo 10 mT (60k Kč), docela šílenost.

Toto se nám líbilo.

Pak jsme si dali rychlé jídlo v kavárně a v 8 začlo divadlo – jmenovalo se to Rodina. Neobvyklé bylo, že účinkovali pouze muži, i v rolích žen. Bylo to velice moderní a dramatické. Otec byl typ diktátor, což se projevilo i tím, že na letáčku k představení byl vyobrazen Adolf Hitler, to mě pobavilo. Bylo to o takové rodince, která podle slov otce byla nejlepší na světě. A jednoho dne otec koupil rodině dar – letadlo. Tak řešili, kdo kam chce letět. Každý si představoval, kam poletí, a všichni byli nadšení. Akorát jeden syn ne. Nechtěl nikam. Všichni mu domlouvali, aby nebyl hubatej na otce a aby byl nadšenej, jak všichni ostatní. No, dopadlo to s ním špatně. Nejsem si jistej, ale myslím, že spáchal sebevraždu. Každopádně už byl pak mrtvej. Chudák ale žil dál ve formě jakéhosi ducha – dál se pohyboval na scéně, ale ostatní ho neviděli a neslyšeli. Muselo to pro něj být dost frustrující. Zohre mi sice překládala jen něco, takže jsem většině dialogů nerozuměl, ale stejně mě to bavilo. Hlavní věc, která mi utkvěla v paměti, je zvolání: pedar! Což znamená otče!/otec. To ten syn chudák furt opakoval, ale nikdo ho neslyšel.

Po divadle jsme se autem stavili do hotelu pro moje zavazadla, společně s Vahidem a spol. Po cestě jsme se stavili na pouliční jídlo – pražené fazole a červená řepa. To tady je v zimním období na každým rohu. Pak (bylo skoro 11 večer) že se pojedem kouknout na Persian Gulf Lake. Wow! Je to umělé jezero na severo-západ od centra Teheránu a kolem celé nové moderní město. Spousta (spousta!) nových výškových obytných domů. Mega! Byla kosa, tak jsme se zdrželi jen krátce a hurá domů. Ještě se nachystat na ráno (chtěl jsem si ještě jednou vylézt na Tochal) a na kutě (v 1 v noci).

Úterý 6. 1. 2015

Ráno budík v 6:00. Ugh!! Ale překonal jsem se a v 6:15 byl na nohách a 6:25 už jsem s mamkou vycházel z domu (ona šla na badmington jako každé ráno). 7:45 jsem byl na Tajrish. Nějak se nedařilo zaplnit mikrobus (sdílené taxi), tak jsem nakonec řekl, že to zaplatím (5 kT místo 1 kT). V Darbandu jsem v prvním otevřeném krámku koupil vodu a chalvu a 8:33 jsem vyrazil z výšky asi 1700 m vzhůru do hor. Za hodinu a půl jsem byl u Širpaly, kde jsem si dal pauzu (čaj a chleba). Pán v krámku si mě pamatoval a zdravil mě mým jménem.

V 10:33 jsem byl u rozcestí nad Širpalou, další pauzu jsem si dal u Amiri (opět 15 min).

Bouda Amiri, kde jsem o týden dřív spal.

Na vrcholu jsem byl v 13:09, takže mi to trvalo celé 4 hod 36 min včetně pauz! Čistého času 4 hodiny lezení a převýšení 2200 m, to je 550 m za hodinu průměrně. To se docela povedlo! (Jasně, Kilian Jornet by to dal o fous rychleji, ale stejně.)

Ve 13:30 jsem začal sestup. Šlo to velice dobře. Pod Širpalou v krámku mi pán vyběhl vstříc a pogratuloval mi. Zpět dole v Darbandu jsem byl 15:46. Takže 7 hod 15 min celkem. Vydal jsem se přímo dom, kam jsem dorazil okolo 6.

Původně jsem se měl jen lehce sbalit a jít na hotel, protože domácí měli na večer program někde jinde. Ale nakonec se to zrušilo, tak jsem mohl zůstat. Zohre domluvila, že půjdem v 8:30 ven s jejíma kamarádama. Morteza a Mohammad. Srandovní týpci. V nejlepším slova smyslu. Mori měl Peugeot 405, jako spousta lidí tady. A taky iPhone 6. Mohammad měl iPhone 5s. Jsou to bratranci a oba milujou posilovnu. Jezdili jsme různě po městě, pak byli na vodní dýmce (ano, opět).

Kouřili jsme dýmku, pojídali oříšky a kluci mi ukazovali na telefonu různé fotky – jednak různých částí Íránu, kam se musím určitě podívat, a pak různé zajímavé věci typické pro Írán – například nějaké jejich národní jídlo, prasečí hlava nebo něco takového. A že to musím zkusit! Tak že pojedem do restaurace si to dát. Zkusili jsme 2 podniky a v obou už nás odmítli, že je pozdě. Nevadí, nemusím mít všechno. (Ještě v té čajovně, abych nebyl pozadu, tak jsem jim ukázal našeho brněnskýho orloje a říkám jim, že tomu říkáme Onderkův penis. A oni prý: „Pššt! Takový slova neříkej nahlas!“)

Tuto fotku mi nakonec Mori přinesl na letiště vytištěnou na tvrdém podkladu.

Pak jsme jeli dál a zastavil nás policajt na motorce. Jako doprovod měl vojáka s kalachem nebo tak něco. Mori začal vysvětlovat, že má hosta ze zahraničí, ha ha. Totiž my jsme nahlas poslouchali hudbu a tancovali jsme. A oni mysleli, jestli jsme nepožili alkohol. Takže všechno ok.

Mori je crazy!

Nakonec jsme se ještě zastavili na zmrzlinu a koupili jsme si bagetu, se kterou jsme jeli do parku, který stoupal do hor nad město. Tam za náma po chvíli přišel nějakej strážník, že je nebezpečný se tam v noci zdržovat a že bychom měli jít. Tak jsme pomalu šli. Domů jsme se dostali ve 2 – docela výkon vzhledem k tomu, že jsem vstával v 6.

(Tady už definitivně končí moje ručně psané zápisky, takže teď už to budu jen lovit z hlavy.)

Mimochodem, během večera za mě všechno platil Mori s Mohamedem. Totiž mně už o dva dny dřív došly peníze a říkal jsem Zohre, že se potřebuju stavit do směnárny, ale nějak jsme na to zapomněli, takže jsem byl bez peněz. Snažil jsem se například odmítat zmrzlinu, ale kluci si absolutně nedali říct. Že jsem jejich host a že je to samozřejmý, že mě dneska hostí.

Středa 7. 1. 2015

Na středu jsem toho moc v plánu neměl – akorát vyměnit valuty, koupit (a poslat) pohledy, koupit nějaký dárek pro paní domu, koupit dárek pro Zohre, která měla večer narozeninovou párty, a koupit šafrán.

Vstali jsme docela pozdě a brzo přišla ze školy nejmladší sestra, která měla jen ráno nějaký test, společně se svojí kamarádkou a její matkou. Přinesly s sebou spoustu jídla a hned se začalo s vařením na večerní párty. Mimojiné moje oblíbené jídlo z lilku (zbytek jsem pak dostal na cestu a dovezl až do Brna). To bude dobrota!

Takhle to doma neděláme!

Zohre mi domluvila, že se na nějaké stanici metra potkám s Morim, že mě chce ještě vidět a že mi pomůže s nákupama. Akorát že on neumí ani slovo anglicky, takže bylo jasné, že to bude legrace. Docela jasně jsme se domluvili, kde se potkáme. Ale ani to neklaplo bez dalších několika telefonátů na místě. Pak jsme šli k němu do copy centra, kde pracoval (Zohre se s ním znala tak, že dělal nějaké propagační materiály pro jejich divadlo). Tam jedna holka uměla trochu anglicky, takže jsme se domluvili, co vlastně chci dělat.

Mori v copy centru, kde pracuje

Pak jsme šli k Moriho bratrovi si půjčit motorku a pak už jsme jezdili různě po městě – prve jsme vyměnili valuty. Další challenge byla najít obchod, kde by měli pohledy. Povedlo se to až na 3. pokus a i tak se mi ta nabídka moc nelíbila, ale raději jsem koupil, co měli. Pak prý jestli nechci se jet podívat na bývalý prezidenstký palác – jedna z hlavních památek v Teheránu. Tak jo. V místní kavárně mi o tom pak nějaký Moriho kamarád i něco řekl anglicky.

Golestan Palace

Pak jsme se jeli najíst – v takovým malým fast foodu jsme si dali tortily plněný kebabem. K tomu jogurt. Bylo to dobrý a bylo toho hrozně moc, ostatně jako obvykle. Konečně jsem mohl Moriho pozvat já – měl jsem peníze. Nakonec jsme se stavili do Moriho oblíbeného krámku s ručně dělanýma šperkama a oblečením apod. Koupil jsem Zohre šálu. S Morim jsme se rozloučili, já jsem jel metrem zpět dom a po cestě ještě v květinářství koupil takovou mega kytku.

Borec překvapivě uměl dobře anglicky. Docela jsem byl nakonec překvapenej, jak velká kytka z toho vznikla.

Doma už se chystala výzdoba – balónky atd. Taky jídlo už bylo připravený. Všichni se hodili do gala.

Postupně začali chodit hosté. A pak se to rozjelo. Hlasitá hudba, tanec. Pak dort.

Zohre dostala dort.

Pak jeden host – režisér z divadla – vytáhl kytaru a zpívaly se nějaký písničky, co všichni znali. Pak vždycky někdo začal něco zpívat a ostatní se přidali. Pak přišlo rozbalování dárků. Největší dárek byly obří kozačky od kamarádky z divadla. Bylo to super. Kolem půlnoci všichni vypadli a zůstala tam pouze rodina a já. Už jsem byl docela unavenej a šel bych si lehnout, ale spal jsem v obýváku na zemi a nejstarší sestra ještě potřebovala reinstalovat Windows na šéfově notebooku. Docela vtipné. Takže se šlo spát tak možná ve 2, už přesně nevím.

Čtvrtek 8. 1. 2015

Poslední den v Íránu (odlítal jsem v pátek brzo ráno). Ráno jsme šli prve do obchoďáku nakupovat – Ava potřebovala nový botky. Docela mě zarazily vysoké ceny – v obchůdku s obuví měli samý napodobeniny známých značek, ale ceny skoro odpovídaly originálům u nás. Pak jsme jeli na oběd do takovýho místa nad městem, kde byla spousta restaurací a kde spousta rodin chodila na jídlo. Dali jsme si, jak jinak, kebab. Většina to měla s rýží. Já mám rád ten jejich chleba, tak jsem si objednal ten. Nakonec ho zbylo tolik, že jsme si ho sbalili s sebou a já jsem ho dostal na cestu a dojídal jsem ho ještě dva dny po návratu do ČR.

Čtvrteční oběd

Odpoledne jsme byli doma. Vahid mi nabídl, jestli nechci večer jít na svatbu jejich sousedů v Karčaku. Trochu jsem váhal a ptal se, jestli to není blbý, když ty lidi neznám. Navíc nemám žádný slušný oblečení. Vahid mě ujistil, že je to ok. (Vlastně dneska už vím, že jsem byl oblečenej tak slušně, že bych se nemusel stydět jít pro státní vyznamenání – měl jsem černou fleesovou bundu.) Takže tím pádem k večeru pojedem do Karčaku a já už pak odtud pojedu v noci přímo na letiště. Už mi zbývala jen jediná věc – koupit dárek pro paní domácí. Vyrazil jsem tedy ven se Zohre, která jela na nějaké konzultace ohledně divadla, po cestě mě vyhodili na rušné křižovatce, kde byl obchoďák a spousta obchodů okolo. Chodil jsem tak okolo, ale na nic jsem nemohl přijít. Tak jsem nakonec koupil bonboniéru. Když jsem se vrátil dom, byl už tak akorát čas si dobalit věci, rozloučit se a vyrazit do Karčaku. Bylo to těžké loučení. Poslední 4 dny jsem u nich vlastně bydlel. Když jsem mamce předal bonboniéru, byla úplně dojatá, že to jsem neměl atd. Nakonec vytáhla ze skříně novou zabalenou skleněnou misku na oříšky apod. ve tvatu motýla. Že je to pro moji matku.

V Karčaku jsem jen nechal u Vahida doma batoh a jeli jsme na svatební hostinu. Byl to docela zážitek. Už z dálky byla slyšet hlasitá hudba (začínalo to asi v 7 a my dorazili o hodinu později). Konalo se to v takovém několikapatrovém domě. Muži slavili v prvním patře, ženy o patro výš. Usedli jsme s Vahidem ke stolu, kde mě všem přestavil. Pak přišel bratr nevěsty se s Vahidem pozdravit. Říkal, že je hrozně rád, že tam jsem a že doufá, že si to užiju. Uprostřed místnosti bylo pódium, na kterém seděl ženich a jeho nejbližší. A taky DJ/zpěvák. Před pódiem se tančilo. Mezi hudbou se ají něco říkalo a šlo hlavně o to, že teď se ženich loučil s dosavadním životem a odteď už si bude dělat všechno po svém – zakládá vlastní rodinu a domácnost. Totiž ti dva novomanželé se prý vzali už před pár týdny – úředně. Ale teprve teď mají tuto oslavu a teprve odteď se sestěhují dohromady a začnou žít v jedné domácnosti. Akce měla trvat do 10 večer. A taky že jo. Asi v 9:30 se začlo na stoly nosit jídlo (opět kebab s rýži a tentokrát toho bylo ještě větší porce, než kdykoli jindy), všichni to rychle snědli a tím oslava skončila. Že prý užší rodina a přátelé budou ještě slavit dál doma.

Svatební zábava.

Autem jsme se přesunuli k Raminovi (ti bydlí taky v Karčaku), kde byla i Sudabe, takže tam byly 3 z 5 sester. Dostali jsme výbornou zmrzlinu a Bahore mi ukázala keramiku, kterou barví a zdobí. Prý to připravuje na svátek nového roku, který bude někdy v březnu/dubnu. (Bude to pak prodávat.) Je to taková tradice, že v každé domácnosti mají tuhle sadu – asi 5 kusů. A v každém je něco od stejného písmena (nepamatuju si, které písmeno to bylo, už si ani nepamatuju ty věci). Postaví se to uprostřed jídla na zemi. Bahore prý že ať si vyberu barvu a že mi jeden kousek keramiky nabarví a nazdobí. Vybral jsem si zelenou vázičku.

Bahore mi zdobí vázičku.

Ramin mi pak ještě dal takový obrázek se starým perským znakem, co měl na stěně. Kolem půl jedné jsme se rozloučili a šli jsme zpět k Vahidovi pro moje zavazadla. Mahbube mi ještě dala 3 kousky keramiky, co měla z jednoho Íránského města, a k tomu nějaké sladkosti. Pak už nastal čas vyrazit na letiště. Původně jsem měl jet taxíkem, ale Vahid prý že mě vezme. Je to asi 70 km, ale tak proč ne. Řekl jsem mu, že mu dám peníze, co bych dal za taxík, protože stejně už nemám co s nima dělat. (Sice jsem je mohl utratit na letišti, ale byla to dobrá výmluva mu aspoň něco dát, když mě pořád všichni tak hostili.) Letělo mi to v 5:15, ale pro jistotu jsme jeli už asi v 1. (Navíc jsem nechtěl, aby kvůli mě Vahid musel moc ponocovat.) Během večera mi ještě napsala Zohre, že Mori by mě chtěl ještě vidět a že přijede na letiště se rozloučit. Snažil jsem se mu to rozmluvit, že je to šíleně daleko, ale on na tom prý trval. Takže kolem 2. jsme dojeli na letiště a zavolali jsme Morimu. Rozloučil jsem se s Vahidem a Mahbube (která jela taky) a pak jsem se potkal s Morim a jeho krásnou sestrou. Předal mi dárek – obrázek udělanej z naší společné fotky v čajovně (společně se Zohre a Mohammedem), vyměnili jsme si pár vět s pomocí Google Translate a pak už byl čas se rozloučit i s nima dvěma.

Po cestě zpět už se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Snad jen to, že v Kievě byla hrozná zima a sníh. V pátek v poledne jsem přistál v Praze a pak jsem stihl docela rychle vlak a hurá domů.

V Kijevě byla velká zima.

Pokud jste přečetli až sem, tak si už asi umíte udělat obrázek o tom, jak jsou lidi v Íránu pohostinní. Je to neskutečný. Čas s tou „mojí“ rodinou byl nakonec to nejcennější na celém výletě. Mohl jsem tak líp poznat, jak se jim tam žije. Rodina tam většinou drží hodně při sobě a lidi se umí navzdory tamnímu režimu dobře bavit a užívat si život s rodinou i se svými přáteli. Věřím, že se sem ještě vrátím, ale tentokrát raději v létě, abych si mohl užít víc času v horách.