Tento článek navazuje na tento: Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Tak fajn, konečně jsem byl v bezpečí populárnější cesty, kde o guesthousy není nouze, takže už žádné vaření, trochu lehčí batoh (zbývající benzín, ovesné vločky, rýži a cukr jsem daroval majiteli guesthousu) a relativní civilizace. Ovšem že by zbytek cesty byl lážo plážo, to se říct nedá – hned další den mě čekalo stoupání 2000 m a klesání 1000 m. Teda aspoň takový byl plán, pokud jsem chtěl za 3 dny dojít do Lukly. Majitel guesthousu mi tvrdil, že za 3 dny tam určitě nedojdu, spíš 4 nebo 5. To mě vždycky pobaví, když mě někdo vůbec nezná, ale má jasno v tom, co můžu a nemůžu zvládnout. Nejsem mistr světa amoleta, ale přece jen jsem plánoval jít o trochu rychleji, než je průměrné turistické tempo.

Pondělí 6. 1. 2014 – den 8

Vyrazil jsem v 8:55 – rekord! Jde to docela dobře. Poprvé jsem se zastavil po 100 minutách a koukám, že jsem vystoupal už 750 m. To by šlo! Dávám si 2 hrnky milk tea: Stálo to 50 NPR (10 Kč), ale platím jen 30 (neměli drobné). Kolem poledne dojdu do Dakchu (2900 m), kde si dám Dal bhat a Coca colu. Tu neměli. Tak Fantu. Byla 3 roky stará (přitom best before 2,5 months after manufacture date) a neměla už bublinky. Žádal jsem slevu. Dohromady to stálo 420 NPR (85 Kč). Pan domácí mi říkal, že dneska to určitě do Junbesi, kam jsem měl namířeno, nestihnu. Ehm, další takovej.

Zatímco jsem jedl, dorazil jeden Kiwi a jedna Australanka, oba s průvodcema. Šli všichni spolu. Pak pokračovali a za chvilku se zastavil Jeff – další Kiwi – byli to úplně první turisté, co jsem viděl od Shivalayi (den 1).

Ve 13:10, po hodinové pauze, jsem pokračoval. Asi 14:15 jsem znovu potkal dvojici a ti prý, že Jeff je předehnal a že šel pěkně rychle. Vzal jsem to jako challenge, že ho dohoním.

Asi 15:30 jsem byl v sedle a po chvíli klesání jsem ho skutečně dohnal. Pak jsme už šli spolu a dost rychle (sám bych nejspíš ani tak rychle nešel). Chvíli před 5. jsme dorazili do Junbesi (2700 m). V hotelu se připojil ještě Němec Klaus, co šel opačným směrem. Na večeři jsem si dal cheese tomato fried potato. Docela dobrý! Junbesi je hezká vesnice – narozdíl od některých jiných osad má skutečný život místních – je tam stupa, škola, má to 120 obyvatel.

Úterý 7. 1. 2014 – den 9

Start: Junbesi (2700 m)
Cíl: Jubhing (1680 m)
Útrata v guesthousu: 990 NPR (200 Kč)

Ráno jsem vyrazil v 8:40 – opět nový rekord! Oba kluci ale startovali o dost dřív. Cesta vedla prve mírně do kopce. Zastavím se, abych si oblíkl bundu a rukavice. Na sluníčku pak druhá zastávka, abych si zase odlehčil – a co to? AUS-NZ pár je tu. Prohodíme pár slov a jdu a už je asi neuvidím (nakonec jsem je potkal náhodně v Namche při cestě zpět) – dojdu dál než oni.

Docela férovej výhled, takovou terasu bych bral:

Jde mi to do kopce dnes nějak pomalu. V 11:55 oběd v Gingmu (2830 m), zbývá tedy snad jen 250 m stoupání. Smažené nudle, ve skutečnosti spíš špagety (se zeleninou). A dobrý!

Pauza skončila 13:06 a v sedle 3080 m jsem nakonec až asi 13:56. Dolů jdu docela pomalu, moc mi to nejde. 15:05 jsem v Nunthala (2194 m). Tam si dám čaj za 30 NPR (6 Kč). 15:15 jdu dál a rozcházím se rychleji, jde to – prudce dolů až k řece a přes most. A pak nahoru, ble. Pomalu dojdu do Jubhingu, ale jdu dál. Zkouším poslední guesthouse, ale je zavřený. Jdu tedy dál a asi v 17:20 stavím u Silent View Guesthouse. Je to takovej brloh. Ale milej. Podle GPS snad 2030 m. A místní říkají, že napůli cesty mezi Jubhingem a Kharikholou – jestli je to pravda, tak super!

Přišli Nepálci – studenti a žáci – míří domů na velké prázdniny, je jich asi 5. Pohodlí na spaní není nic moc, v pokoji je super vynález – díra ve zdi a tam lampička – pro oba pokoje! Nepálci spali v tom druhém pokoji – když šli spát, tak si samozřejmě rožli. A pak nezhasnuli. Tak jsem nakonec vstal a zhasl sám.

Středa 8. 1. 2014 – den 10

Útrata v guesthousu: 650 NPR (130 Kč) – tak aspoň že to bylo levný!

Start 9:05, za 45 min. Kharikhola. V 11:06 pauza – Buspa. Z nějakýho důvodu jsem vůbec nebyl rychlejší než čas na mapě. S takovou to na úroveň Lukly těžko zvládnu.

Zabijačka:

Oběd až 13:50 v Paiya (2730 m). 15:00 znovu jdu a 16:45 docházím dolů do Surke (2290 m) a zůstávám. Pokud chci zítra do Namche, tak to bude dlouhej den. Jo, oběd stál 650 NPR (130 Kč) – drahota!

Čtvrtek 9. 1. 2014 – den 11

Útrata v guesthousu: 1310 NPR (260 Kč)

Start 7:50 – nový rekord. A vyplatilo se. 11:40 zastavuju na oběd, 12:45 pokračuju a asi 15:40 jsem v Namche (3400 m), spolu s Řekem, kterého jsem potkal po cestě. Ale loučím se s ním, že jdu do Namaste Hotelu za Jeffem. Jenže ten je zavřený. Takže se ubytovávám v Holiday Namche. V pátek se dozvídám, že oba kluci jsou v Hotelu Zamling.

Dva mosty nad sebou. Ten vyšší je odhadem tak 50 m nad zemí. Možná víc:

Namche je obří. Je tu tak 50 hotelů. Ale teď je tu hlavně pěkně mrtvo! Prý že leden je vůbec nejslabší měsíc, co se týče turistů – do Sagarmatha NP jich vstoupí asi 400. Spousta hotelů a obchodů je zavřených. Představoval jsem si to asi trochu jinak.

Večer na wifi se dozvídám, že v Brně je po mně sháňka a dokonce o mně ví i konzulát. Dobrý, no. Totiž naposled o mně slyšeli na Silvestra, když jsem pár lidem volal satelitním telefonem, a očekávali, že se ozvu dřív. Jenže já jsem dřív neměl internet.

V Namche je spousta elektřiny pro všechny – na rozdíl od hlavního města Kátmandú v podstatě nemají výpadky. Večer v jídelně dokonce mám elektrický přímotop jen pro sebe!

Pátek 10. 1. 2014 – den 12

Ráno pohodička, slunce svítí do oken. Den volna. První od začátku treku. Po snídani jdu do města a tam je opravdu MRTVO! Kupuju Toblerone za 250,-. Jdu do jediné otevřené „pekárny“ a dám si apple pie s čajem. Platím 450 (450+50)!! WTF!

Večer ve svojem guesthousu potkávám filipínský pár, který jsem potkal v Kátmandú při vyřizování TIMSu a vstupu do národního parku. To je milá náhodička. Momentálně žijí v Toskánsku a nějaký čas strávili i v Praze. Jejich blog je tady, ještě ho musím prostudovat: Sarong In Our Backpacks.

Nemám už moc času, a tak jsem vymyslel takovej bleskovej výlet – za jeden den dojdu do Dingboche (4400 m), tam přespím. Druhý den ráno vylezu na kopec přes 5000 m a třetí den se vrátím zpět do Namche. (Nakonec to dopadlo tak, že jsem se vrátil do Namche hned druhý den po návratu z kopečku.) Výhoda je, že jsem v Namche konečně mohl nechat nějaké nepotřebné věci – vařič, stan atd. – takže to snad půjde líp.

Sobota 11. 1. 2014 – den 13

Útrata v guesthousu: 2880 NPR (za 2 dny; wifi 500, vyprání 500)

Pohled na Namche z mojeho pokoje v sobotu ráno:

Vyrazil jsem v 8:17, oběd jsem si dal v Deboche (3900 m) a do Dingboche (4400 m) jsem dorazil v 16:15. Takže to bylo 7 hodin chůze – not bad! Ale teda nebyla to lehká cesta. Jednak bylo od začátku zataženo a chvíli ají začal trochu padat sníh a docela foukalo. Pak je tu oblíbená nepálská vychytávka – nahoru, nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru. Takže jsem z Namche o kus vylezl, pak slezl 250 m k řece a pak 700 m stoupal do Tengboche. No a tak celkově byla nahoře zase zima a já už jsem na to nebyl moc zvědavej.

Když jsem došel do Dingboche, tak jsem přemýšlel, do kterýho guesthousu půjdu. Ale hned u prvního jsem viděl, že někdo v jídelně je, tak jsem si říkal, že to zkusím. Byla to package tour – 10 lidí (Anglie, Austrálie, NZ, USA) + nosiči + průvodce. S takovýma lidma si toho člověk moc neřekne – už kvůli tomu, že za těch pár dní, co jsou spolu, jsou sehraní dohromady a mají svoje témata a hry. Večer měli briefing, kde se dozvěděli, kolik další den ujdou km, kolik to bude trvat hodin a jak to bude náročné.

V jídelně byly uprostřed kamna, kde se během večera topilo jačím trusem, takže tam bylo docela teplo. V pokoji pak ale bylo asi -3,5 a na záchodě trochu zamrzla káď s vodou na zalívání – musel jsem prve udělat díru do ledu.

Neděle 12. 1. 2014 – den 14

Start 8:05, do batůžku jsem si vzal mj. horký čaj v PET, který jsem schoval do péřové rukavice, ale nakonec jsem si ani neloknul a vypil jsem to až zpět dole. Měl jsem namířeno na kopeček Nangkartshang (5073 m), který je přímo nad vesnicí a je z něj výhled na několik 7 a 8tisícovek. Není to vlastně tak úplně samostatná hora, jen taková vyvýšenina před dalším stoupáním na skutečný vrchol, který je asi o 500 m výš. Původně jsem uvažoval jít na jiný kopec, který má asi 5600 m, ale nakonec jsem usoudil, že v té zimě mi tohle stačí a pak půjdu co nejdřív dolů do tepla. Su pěkná máčka, co?

Na Nangkartshang byla cesta přímočará a krátce po 10. jsem byl nahoře. Výhled byl fakt hezký.

Ale začínalo čím dál víc foukat, takže jsem se tam moc dlouho nezdržoval.

Po cestě dolů jsem potkal prve pár jaků (fakt nechápu, co v té pustině okusovali) a pak skupinku Korejců. V 10:55 jsem byl zpět v guesthousu. Sbalil jsem se, dal si polívku a v 11:45 vyrazil dolů.

Po cestě jsem pomáhal jednomu nosičovi, co si dal pauzu a pak nemohl zvednout ty 2 propan-butanový bomby, co nesl. Maj to těžkej život. Nosičů tu člověk potkává mraky. Často je to otec s 12letým synem apod. Do Namche jsem dorazil 16:45, docela unavený.

Malá vsuvka. Může to vypadat, že to s těma číslama trochu přeháním. Jenže když člověk jde několik hodin v kuse, tak co má dělat. A navíc jsem měl čísla vždycky rád. Jasně, kdybych byl co k čemu, tak bych ten čas využil k vymyšlení nějakýho super vynálezu, co by zachránil svět.

Pondělí 13. 1. 2014 – den 15

Hurá, poslední den chození! A navíc docela pohodička – není kam spěchat, protože stejně letět z Lukly můžu nejdřív další den. Nakonec se mi to přece jen povedlo docela rychle. Vyrazil jsem v 8:45 a v Lukle jsem byl v 13:55 (oběd mi zabral 45 minut).

Vstup do Lukly:

Ze všeho nejdřív jsem šel na letiště, abych si sehnal letenku. Ale na letišti už nikdo nebyl – je tam provoz jen dopoledne. Tak jsem šel na hlavní ulici, kde je krámek té aerolinky (Tara Air) a ten byl zavřenej. Tak jsem šel do jednoho guesthousu, kde měli napsaný, že prodávaj jejich letenky. A tam mi borec řekl, ať přijdu za 45 min. Tak jsem přišel a on že ať jdu s ním, že jde zrovna do toho krámku na hlavní ulici, že už bude otevřenej. Tam si holka zapsala moje jméno, řekla mi, že budu ve druhým letadle a že ale zaplatit mám až zítra ráno. Zvláštní. Mimochodem, i v Lukle bylo docela mrtvo. Je tam několik západně vypadajících kaváren, ale některé byly zavřené a ty zbylé prázdné. Taky po cestě z Namche je asi 5 reklam na jednu zápaďáckou hospodu a i ta byla zavřená.

Úterý 14. 1. 2014

V úterý ráno v 8 jsem byl na letišti a po půl hodině mi řekli, že zatím můžu jít zpátky na guesthouse a že mi zavolaj, až bude čas – že totiž je v Kátmandú zatím mlha, takže se poletí později. Asi po hodině mě zavolali zpět, ale nakonec jsme vzlítli až ve 12 hod.

Vpředu Simrik Airlines, vzadu letadlo Tara Air, kterým jsem letěl:

Borec napravo (asi 1. důstojník) byl takovej frajírek, nalízaný nagelovaný vlasy, ray bany, Top Gun style:

Sice jsem si sedl do první řady (kupodivu se k tomu ostatní moc neměli), ale bohužel jsem si sedl nalevo místo napravo, takže jsem neviděl všechny ty velké hory. Ale i tak to bylo zajímavý – letí se skoro až do KTM pořád mezi horama docela nízko.

Jinak o Lukle se říká, že je to nejnebezpečnější letiště na světě. Obecně je lítání, zvlášť pokud se bavíme o velkých letadlech, hrozně, ale hrozně bezpečný. Takže jakmile se nějaký letiště stane dějištěm nehody s oběťmi na životech, tak v tu ránu se bezpečnost toho letiště propadne hluboko pod průměr. Podle aviation-safety.net byly oběti pouze při jedné nehodě v roce 2008, kdy zahynulo 18 lidí. Ostatní nehody byly bez obětí. Na wiki se píše o 3 obětech v roce 2004 (pouze posádka, žádní cestující), pak těch 18 v roce 2008 a pak ještě minulý rok (2013) jedna oběť při pádu vrtulníku. Vzhledem k tomu, jak málo se tam lítá oproti velkým letištím (mimo sezónu tak 5-6 letadel denně – vždy přílet a odlet, v sezóně několikanásobně víc), tak opravdu těch pár nehod udělá ve statistice hodně. Ale vláda nedávno zpřísnila pravidla, takže i v podmínkách, kdy se dřív lítalo, se teď nesmí lítat. Prostě bych to neviděl tak dramaticky.

Let z KTM jsem měl až v pátek, tak jsem přemýšlel, co se zbylým časem – rozhodně jsem nechtěl hnít v Kátmandú. Helča, která s Láďou byla v Nepálu s Láďou asi o rok dřív (blog zde), mi poradila, abych si zajel do Bhaktapuru, a tak jsem také učinil a nelitoval jsem. Zaujal mě tak, že o něm napíšu zvlášť.

Závěr

Bylo fajn být v relativní civilizaci – oproti Numbur treku to byl pokrok. Ale jinak mi přišlo, že cesta z Jiri do Lukly (aspoň ta část, co jsem šel já) není zase tak zajímavá. Je to pořád nahoru a dolů z vesnice do vesnice a pokud už člověk v Nepálu byl, tak ho tu asi nic nepřekvapí. A když jsem se konečně dostal do Namche, tak už jsem neměl moc času chodit dál. Bylo by fajn se tam někdy vrátit a projít si to tam víc. A pokud možno v období, kdy je trochu tepleji. Jenže to je ošemetný – v takovým říjnu tam musí být neuvěřitelný množství lidí, musí to být šílený. Možná by byla zajímavá alternativa konečně jít přes Ampu Lapcha – tam nejspíš i v sezóně nebude zase tolik lidí. Kdoví, co příští léta přinesou.