Budíček mám v 6:45. Vzhůru jsem už o trochu dřív. Ale ven ze spacáku se mi vůbec nechce. Tady do údolí slunko jen tak nedojde a venku je slušná zima. Kouří se mi od pusy. Tak 5 stupňů. Ale zima mi kupodivu nebyla. 

Vstávám asi v 7:18, balím, snídám a v 8:23 vyrážím. Prve půjdu podél řeky proti proudu, až dojdu do další a poslední vesnice v údolí – Saas-Almagell. Tam se napojím na Tour Monte Rosa (TMR) a budu pokračovat dál na konec údolí. Prve podél silnice, pak nad ni vystoupám, až dojdu na okraj přehrady Stausee Mattmark ve výšce 2150 m. Tím mám už asi 650 m stoupání za sebou, hurá!

U přehrady si říkám, že už by to chtělo pauzu na nějaké jídlo a taky abych usušil stan. Jenže zrovna přijely dva autobusy a z opačné strany hráze se na mě řídí davy. Tak raději pokračuju podél přehrady. 

Po čase zjišťuju, že je mi někdo v patách. Je to pár. Když mě předcházejí, tak se žena zeptá, kam jdu. Nejsem si jist, ale čichám český akcent a taky že jo! Je to Češka, co žije v Irsku. Borec nemluví, tak předpokládám, že to byl Ir. Ona běhá nějaké traily. Oni pak odbočují nahoru a já pokračuju ještě dál, až na konec přehrady a tam ještě trochu vystoupám, než se konečně zastavím. Je asi 11:20. Většina lidí jde jen po rovině okolo přehrady, takže tady jsem davů uchráněn. Ale tu a tam jde někdo i nahoru směrem k sedlu. 

Někdy kolem poledne pokračuju dál. Teď mě čeká stoupání až do sedla Moro (2853 m), takže ještě kus dřiny. Ze začátku se mi moc nechce, tak jdu spíš pomaleji. Ale pak kolem mě prosviští taková mladá holka, že musí dohnat sestru. To mě samozřejmě vyhecovalo a šlápl jsem na to. Šla fakt dost rychle a pořád byla tak 100 m přede mnou, spíš se mírně vzdalovala. Já jsem byl hlavně rád, že mě něco přimělo zrychlit. Tak to se stoupáním je – je to dřina tak jako tak, tak mi přijde lepší se hecnout a mít to dřív za sebou. Ale ne vždy se mi chce. 

Po pár stech metrech jsem už musel trochu zpomalit. Ona zpomalila taky. Nahoře jsme se potkali i s její sestrou a matkou. Naštěstí jsem nebyl za úchyla, uff, haha. Brzo jsme zjistili, že jsme všichni Češi – ony jsou z Břeclavi. Bylo to příjemné setkání, dobře jsme si pokecali. Holky tu v údolí žijou už asi rok a půl.

Je tu v sedle hodně lidí a taky mraky, ale občas se nám otevře výhled. Fotíme spoustu fotek, pak se loučíme a já pokračuju na druhou stranu do Itálie (yes!). 

Sestup jde prve dobře, ale pak mě začne bolet levý nárt, nebo spíš ty svaly o kus výš. Zdá se, že je to proste namožený. Ale proč zrovna teď? Těžko říct. Ale asi je to z toho, tak při sestupu často stoupám na hodně šikmé kameny, až na hranici toho, co udrží podrážka. Docela to bolí, tak zastavuju a dávám vitamín V (Voltaren). Moc to nepomáhá, ale nějak to sejdu dolů. Dokonce se při sestupu ukazují nějaké krásné zasněžené hory. 

O čtvrt na 4 jsem dole v městečku Macugnaga. Je tu spousta výletníků a restaurací a obchodů. Dávám pauzu na lavičce ve stínu. 

Noha zlobí hlavně při sestupu, tak snad zvládnu ještě dojít až do bivaku o 850 m výš, kde chci přespat. Takže pokračuju dál. Jenže hned kousek od centra je u odbočky cedule, že stezka u jezera, kam jdu, je zavřená a mám jít nějakou oklikou. Moc mi tl není jasné. Skoro už si říkám, že teda možná raději zůstanu v místním kempu a do zítřka zjistím, jak to je. No ale nakonec jdu kousek zpět do centra do info centra a tam mi paní vysvětlí, že akorát voda odnesla jeden most a musím jít o kousek výš přes jiný most – zacházka tak 5-10 minut. Ok, tak to teda zkusím. Zároveň se ptám na bivak. Paní říká, že kvůli covidu se nemá používat, jen v nouzi. Ale hned dodá, že to lidi porušují. Takže mi vlastně nepřímo řekla, že je to Ok. 

Jsem ve výšce jen asi 1300 m a je tu pěknej hic. Sotva pletu nohama. Ale hýbu se kupředu. Před pátou dojdu k jezeru. Teda je to zase (malá) přehrada. V 17:20 dojdu k bývalým dolům. Tady by podle mapy měla být i chata, ale to už mi řekla paní v info centru, že ta nefunguje. Dávám poslední pauzu na posilnění před stoupáním. 

Vyrážím v 17:30. Čeká mě ještě pořád přes 700 m stoupání. Na ceduli píšou 2:10. Jo, tak 2 hodiny by to mohly být. Taky záleží, jak rychle to bude stoupat. Začátek je velice mírný. Pak to začne být prudčí. Znovu se hecnu a zrychlím. I když je slunko většinou za mraky, je furt dost teplo a dost ze mě leje. 

U bivaku jsem v 19:08. A je prázdný! Budu tu možná dnes sám! Opravdu jsem měl obavy, že tu bude plno. 

Venku je hadice a z ní přerušovaně šplouchá voda. Zkusím se nějak opláchnout, aspoň částečně. Ale přicházejí krávy a nechápou, že to je moje hadice a ne jejich. Nakonec se nějak domluvíme, já vykonán nutné a pak jim to přenechám.

Potom jím, nabijím a teď je 21:22, dopisuju blog a pak půjdu spát. 

Mimochodem, trochu jsem ty krávy chvíli pozoroval a bylo tam několik dvojic, které se různě oblizovaly a jinak spolu laškovaly. Možná podobný efekt jako v base? Co mají dělat, když žijou většinu života ve světě bez býků…