Indie 2015: Chamser Kangri a Tso Moriri z druhé strany

Indie 2015: Chamser Kangri a Tso Moriri z druhé strany

Tento článek navazuje na tyto čtyři:
Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace
Indie 2015: Markha Valley Trek
Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri
Indie 2015: Korzok a moje první šestitisícovka

Pondělí 24. 8. 2015 (gps)

Chamser Kangri, hora tyčící se do výšky 6622 m nad mořem, dominuje pohledu na druhou, východní stranu jezera Tso Moriri. To by bylo něco, vylézt tam! Na webu, kde jsem čerpal informace i o všech trecích, jsem si našel článek, který popisoval jak na to. Oficiálně je na každý vrchol potřeba povolení od horolezeckého svazu, ale jelikož toto není frekventovaná destinace, tak není pravděpodobné, že vás někdo bude kontrolovat. Vytisknul jsem si fotku s nákresem cesty z onoho webu a když se mi poprvé naskytl pohled na Chamser Kangri, snažil jsem se představit si, kudy se asi má jít. Moc jasné mi to nebylo. Ale to se nějak zvládne.  Popis jsem si četl mockrát. Micah mimojiné píše, že to chce už několikrát předtím spát ve výšce 5000 m a mít vylezený i nějaký ten 6000m kopec. Takže všechno vypadalo, že by to při troše štěstí mohlo vyjít. Trochu mě znejistěli 2 různí horští průvodci, které jsem náhodně potkal v Korzoku – oba mi říkali, že výstup na Chamser Kangri je už nějakou dobu zakázaný – na východním břehu jezera je vojenská základna a nechtějí tam asi nikoho moc pouštět. Jednak bych mohl mít problémy, kdyby mě tam někdo načapal, ale spíš jde o to, že tím pádem je ještě nižší pravděpodobnost, že tam někoho potkám, což znamená, že kdyby se mi třeba něco stalo, tak nemůžu počítat s tím, že někdo půjde kolem a pomůže mi. Není to žádná tragédie, ale tohle všechno si člověk musí zvážit.

Po několika dnech, kdy se po obloze pořád honily mraky, hodně foukalo a občas i trochu sprchlo, se počasí konečně umoudřilo. Když mě Italové v 9 ráno vyhodili na severním cípu jezera, musel jsem prve překonat něco jako deltu řeky, která teče do jezera. Neobešlo se to bez zutí bot a brodění. Po východním břehu vede asfaltová silnice k vojenské základně, po té jsem ale nechtěl jít, takže jsem šel dole přímo po okraji jezera. Šlo to celkem pomalu.

To už je z druhé strany jezera. V jedné třetině zprava je Korzok

Tady jsem musel překonat širokánské vyschlé řečiště ústící do jezera

Po 3 hodinách jsem překřížil silnici a pokračoval ještě o kus dál na jihovýchod do kempu, kam jsem došel po 4,5 hodinách – ve 13:30. Byl tam jen velice slabý pramínek vody, ale aspoň něco. Dole pode mnou tak o 200 výškových metrů níž byla u jezera vojenská základna. Vzdušnou čarou to mohlo být možná 1,5 km daleko.

Dole pode mnou u jezera je vidět vojenská základna

Přemýšlel jsem o tom, jestli si mě všimli a jestli za mnou vyšlou hlídku nebo něco. Anebo možná je jim to úplně fuk, jestli si tu někdo jen tak chodí po horách? Kdo ví. Každopádně jsem byl rozhodnutý na sebe neupozorňovat a po setmění jsem zalehl a nesvítil. Za to na základně to žilo ještě dlouho, furt tam probíhaly nějaký manévry. A svítily reflektory – takový ty, co na strážních věžích věznic krouží dokola a hledají, jestli někdo neprchá na svobodu. Do toho jsem slyšel docela hlasité štěkání. Hmm, teď na mě pustí psy, to bude super. Jsem to ale strašpytel, že? Moc jsem se nevyspal.

Úterý 25. 8. 2015 (gps)

Přišlo ráno a všechno bylo zase dobrý. Nasnídal jsem se, sbalil se a v 10 jsem vyrazil. Ale teď kudy? Od kempu vedla zřetelná cestička dál na jihovýchod, zatím dobrý. Věděl jsem, že se to časem musí ztočit doleva a pak do takového esíčka doprava. Ale kde? Trochu jsem váhal, ale nakonec se mi podařilo najít tu správnou cestu – byli tam i kamenní mužíci.

Když už jsem docela vysoko, tak si všímám, že dál na jih se pohybují nějaká zvířata. A jde odtud štěkot – ten stejný, co jsem slyšel v noci. Aha! Co to asi bude? Později v muzeu jsem se rozvěděl, že to byly asi lišky. Ty snad na člověka nezaútočí. Ale v té chvíli jsem si nebyl ničím jistý. Jedna se přiblížila tak na 500 m ode mě, zastavila se a pozorovala mě. Tak jsem opatrně pokračoval ve stoupání. Dál už za mnou nešla. Krom lišek tu bylo taky dost divokých oslů, ale ti byli velice plaší a něměl jsem důvod se jich bát.

Druhý den bylo azuro



Můj cíl už je skoro na dosah ruky. Nebo ne?

Po 4 hodinách, ve výšce 5600 m, jsem se ocitl na takové skoro rovné planině. Do této výšky už zvířata nešly – ty měly limit tak 5200 m. Viděl jsem náznaky nějakých tábořišť. Ale voda nikde. A já jsem stejně chtěl jít výš. Kus přede mnou je boční hřeben, který mi zaclání ve výhledu na hlavní masiv Chamser Kangri. Potřebuju ho překonat zprava. Už to jde dost pomalu. Není divu, v téhle výšce to ani jinak nejde. O hodinu a půl později překonávám hřeben a vidím velkou část hlavního kopce – jestli vidím přímo úplný vrchol, to nevím, spíš ne. Dojdu až na úpatí hory ve výšce 5900 m. Tady zakempuju. Je 16 hodin.

Ohlédnu se zpět směrem k jezeru a je to nádhera. Nejde jen o to, že široko daleko jsou jen bílé vrcholky hor, ale v této výšce je ten pohled takovej jinej, lepší. Vzduch je čistší a řidší a člověk vidí mnohem dál než normálně. A možná to souvisí i s tím, že je člověk tak nějak zpomalenej a má trochu pozměněný vnímání okolního světa.

Zdroj vody není nic moc. Naštěstí jsem skromný

Na slunku není zima, ale je mi jasné, že v noci to nebude žádná legrace. Povrch tu není ideální na stavění stanu. Buď příliš ostré kameny, nebo jemnější hlína, ale ta je zase nasáklá vodou. Volím něco mezi – takže je to trochu ostré a mám strach o stan, ale zároveň je to celé takové měkké. No neber to! Pro jistotu zajišťuju kolíky velkými kameny.

Můj kemp pod horou Chamser Kangri

S vodou je to tu velká bída. O kus níž je takový úplně slaboučký pramínek vody, spíš ani není vidět, že by to teklo. Voda je kalná. Ale musím vzít zavděk tím, co je. Navíc v této výšce už nejsou žádná zvířata, takže riziko znečištění je malé. Zkouším vařit nudlovku. Kupodivu na první pokus se to skoro podaří – je to k jídlu, i když varu jsem nedosáhl. Ale když si pak zkouším uvařit další vodu na čaj, tak už se mi podaří jen vodu trochu zahřát a dál to nehoří. Mimochodem, teplota bodu varu v této výšce je pouhých 80 stupňů.

Je 18 hodin, brzy zapadne slunce a začne se stmívat

Chvíli po setmění zalízám do spacáku. Začíná hodně fučet. Jak se větrem třepetá plachta stanu, tak mám furt pocit, jestli se venku nehýbe nějaké zvíře. To bude dlouhá noc. Je zima. Choulím se do klubíčka, ale i tak to není nic moc. Za ty 2 týdny, co už jsem strávil v Ladaku, se hodně ochladilo. Že prý to tak je vždycky – ještě v půlce srpna v Nymalingu ve výšce 4800 m v noci ani nemrzlo. Kolik stupňů bylo ovšem teď, 25. srpna, ve výšce 5900 m, to nevím. Vzhledem k tomu, jak mi byla zima, tak počítám, že víc jak -10 to určitě nebylo. Začal jsem mít pocit, že se mi nějak blbě dýchá. Bylo to asi hlavně plným nosem. Ale znepokojovalo mě to. Co když mi nateče hrtan a já se začnu dusit? Může se něco takového stát? Asi ne, ale jistý jsem si nebyl. Začal jsem přemýšlet o tom, že bude nejlepší se sbalit a sejít dolů. Jenže kdybych vyrazil hned, tak dolů dojdu ještě za tmy a co pak? Chtělo by to když už naplánovat tak, abych dolů došel za svítání. Takže počkat tak aspoň do 3. Ok, čekám. Dokonce i trochu pospím. A pak se probouzím do nového dne.

Středa 26. 8. 2015 (gps)

Hurá, je tu nový den! A dokonce kousek nade mnou svítí slunce! No tak že bych přece jen zkusil kus vylézt nahoru? Něco sním a vypiju, oblíkám se a vyrážím po suťovisku vstříc zasněženému kopci. Čas 6:56. Je ještě furt pěkná kosa, v lyžařských rukavicích mi mrznou prsty . Po chvíli stoupání se dostanu na sluníčko. Super, aspoň je tepleji. Ale šlo to hodně těžko. Příliš těžko. Fakt jsem neměl sílu. A furt jsem měl problémy s dýcháním. Takže asi po 20 minutách a 50 výškových metrech jsem se rozhodl, že to nemá cenu a končím.

Slezl jsem dolů ke stanu, trochu se posilnil a začal se balit. I to mi dalo zabrat. Po každým těžším úkonu jako například nacpání spacáku do vaku jsem si musel dát chvilku pauzu. Takovou slabost jsem snad ještě ve výšce necítil.

V 8:30 zahajuji sestup. Dolů to šlo rychle. Bylo čím dál tepleji a cítil jsem čím dál víc sil.

Jedna sestupová

Před 11. jsem byl u silnice ve výšce 4650 m. Řekl jsem si, že tentokrát už nepůjdu po okraji jezera, ale zkusím jít po silnici a třeba stopnu nějaké auto. Slunko už pěkně peklo a já jsem navíc neměl s sebou moc vody. Po chvíli chůze, když jsem se ztratil z dohledu vojenské základny, jsem zastavil a doufal, že za chvilku něco pojede. Nic nejelo, tak jsem zase kus šel. Takto se to opakovalo několikrát. Nakonec to dopadlo tak, že většina aut, co jsem potkal, jela opačným směrem, než jsem potřeboval. A ani jedno z těch asi 5 aut, co jely mým směrem, mi nezastavilo. Ale už jsem přežil horší věci, než jít 10 km po rozpálené asfaltce, že ano.

Nekonečná asfaltka

Když jsem konečně došel na severní cíp jezera, vydal jsem se ze silnice dolů k jezeru, abych znovu přešel na západní stranu. Po necelém kilometru chůze na mě začal někdo volat – byl jsem už tak uprostřed cesty na druhou stranu a pár set metrů na jih ode mě bylo pár lidí. Vydal jsem se za nima. Ten, kdo na mě volal, byl Francouz žijící v Berlíně, jakýsi umělec. O kus vedle u ohně seděli 3 místní pastevci. A na rozlehlé pastvě kolem měli 3 velká stáda horských koz. Francouz říkal, že už pár dní s pastevcema žije v jejich stanu a chodí s nima i na pastvu. První kontakt mu zprostředkoval Američan, který uměl jejich řeč, ale ten už je pryč. Domorodci neumí anglicky ani slovo, ale jsou milí. Hned mi nalívají plný hrnec čaje s mlékem. Perfektní, zaháním žízeň. Najednou zapomínám na všechno nepohodlí a útrapy předešlých dnů. Chci jim taky něco nabídnout, tak vytahuju zbytek sušeného masa, které jsem si z vepřového a hovězího připravil doma. Nechápou, co to je. Naznačuju chrochtání a bučení. Tak to ne, to tu úspěch mít nebude. Dochází mi, že zřejmě většina lidí jsou tu vegetariáni. Tak vytahuju křížaly, to už je lepší.

Na severní straně jezera s pastevci a Francouzem

Francouz mi vypráví, že jeden z předchozích dnů byli na pastvě kdesi výš v horách. Po návratu zpět do osady probíhalo sčítání jako obvykle. Jedna koza chyběla. Holka, co stádo ten den pásla, se vydala už za tmy se svítilnou zpět hledat ztracenou kozu. Vrátila se někdy ve 2 v noci. I s kozou.

Blíží se konec dne. Je už pomalu čas vyrazit se stády zpět do osady. Původně jsem chtěl jít ještě do Korzoku (po západním pobřeží asi 5 km na jih), ale rozhodl jsem se, že si postavím stan a poslední noc u jezera Tso Moriri strávím zde. Loučím se s domorodcema, Francouzem i kozama. Na večeři vymlátím poslední zbytky mých dvou plynových kartuší. Přichází soumrak. V dáli se pase stádo koní. O kus dál letí kačeny. Pak stádo nějakých dalších ptáků. Krása.

Opět 18 hodin, nejkrásnější čas. Všichni už jsou pryč, celé to mám jen pro sebe

Po setmění zaléhám. Aby mi to nebylo líto, přichází opět pořádný vítr s poryvy. Přece jen jsem na široké rovné planině, z obou stran jezera pohoří, tak se to dalo čekat.

Čtvrtek 27. 8. 2015

Ráno jsem se najedl, sbalil, naposledy při brodění potoku trochu čváchl, a pak už jsem se ocitl na polňačce spojující Korzok s civilizací. Tady jsem zanedlouho chytil stop, po pár km další stop až za jezero Tso Kar na hlavní cestu z Manali do Lehu, kde jsem asi po hodině čekání chytil strejdu, co jel sám v džípu – vezl nějaké klienty do Manali a po cestě zpět byl prázdný. Takže jsem měl docela luxusní dopravu. Do Lehu jsme dojeli někdy v 5. Konečně jsem se mohl po víc jak týdnu pořádně umýt. Čeká mě už jen pár dní zevlování.

Po cestě od Tso Moriri

Tso Kar, kolem kterého jsem procházel před týdnem. Tentokrát jsem se vezl autem

Hlavní cesta z Manali do Lehu. Tady jsem čekal hodinu na další stop

Pohled ze sedla Tanglang La (5328 m). Lidi, kteří jedou bez aklimatizace přímo z Manali, tu často zvrací.

Pracanti na silnici – největší otrhanci, co tu potkáte. Asi to není dobrej job…

… navíc je to sysifovský boj. Stačí, aby trochu zapršelo, a můžete začít znovu.

Závěr

Abych to celé zhodnotil: Jasně, trochu mě mrzí, že se mi nepovedlo vylézt výš. Ale ne vždycky všechno vyjde tak, jak si to člověk vymyslí. Za daných okolností jsem myslím udělal dobře, že jsem šel dolů. A už ten nocleh v 5900 m byl dost velkej zážitek. Mimochodem, později jsem se dozvěděl, že pár dní přede mnou na Chamser Kangri vystoupil jeden německý pár. Base camp si udělali o trochu níž ve výšce 5600 m a přečkali v něm 2 noci, než zaútočili na vrchol. Stejně tak ten Micah, z jehož webu jsem čerpal informace, byl nucen z důvodu špatného počasí zůstat v BC 2 noci. Věřím, že to mělo na aklimatizaci velký vliv. Kdo ví, jak bych býval dopadl já, kdybych to udělal stejně. Jenže já už jsem stejně asi neměl morál na to, abych tam tak dlouho dřepěl. Tak třeba někdy příště. A třeba ne sám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *