post

L1: den 5 – Zwieselstein – Ramolhaus

Čtvrtek 6. července 2017

Budíček mi zvoní v 6:30, protože snídaně je v 7. Ale ještě bych teda spal. Nedá se nic dělat. 
Balím a v sedm jsem v jídelně. Wow! To je aspoň pořádnej bufet! Tady dostanu svoje prachy zpátky! Haha. Tím pádem se snídaně trochu protáhla a startuju kolem osmé jako obvykle.

Volím cestu nad údolím řeky Gurgler Ache. A bylo to správné rozhodnutí. (V této části bylo totiž víc možností.) Za 1 hod 40 min vystoupám 900 m k jezeru Nedersee (2400 m). Je krásně, nefouká, nikdo tu není, tak se rozhoduju chvíli zůstat. Přeperu kompresní podkolenky, kraťasy a triko. Koupu se. Pak se trochu sluním. Po 45 min opět vyrážím.

Cesta vede pořád nad údolím směrem na jih k velkým horám. Takhle jsem si to představoval. Krásná procházka. Pořád je to lehce hore dole a pak asi 200 m dolů, kde se to navazuje na hlavní cestu z Obergurglu na Ramolhaus.

Původně jsem myslel, že teď už to bude jen kousek, ale to je omyl. Chata je ve výšce 3000, což jsem nečekal. Takže to trvalo trochu dýl. Na chatě jsem okolo druhé. Potkávám tu opět Saskiu a Eikeho, kteří se do Obergurglu svezli autobusem.

Váhám, jestli mám zůstat nebo jít dál. Je tu totiž fakt krásně a další chata na mojí trase je o 500 m níž, to nebude tak super.

Dozvídám se, že by mělo jít vylézt na kopec nad chatou – Hinterer Spiegelkogel (3426 m). Tak tím je rozhodnuto. Dám si pivo a oběd, pak se připravím a jdu.

Vyrážím ve 3. Prve musím kousek po stejné cestě jako půjdu zítra – kus přes sníh. Pak začne stoupání, ale to je pořád Ok. Jsou tu lana a kramle. Jakmile vylezu na hřebínek, tak to začne. Je to velice technické, skála je nestabilní, občas je to skoro lezení. Ale i tak to docela jde a přesně za hodinu jsem nahoře. Tam se 5 minut kochám a pak rychle dolů.

Jsem zpět v chatě a ještě zbývá víc jak hodina do večeře. Venku je pořád ještě krásně, tak sedím na terase a relaxuju. A píšu blog.

V 6 je večeře. Sednu si k Eikemu a Saskii. Prve je moc dobrá cibulová polévka. Pak zeleninový salát. A pak těstovinový bufet. Člověk si nabere na talíř těstoviny a pak omáčku a sýr. Omáčky: bolognese, sýrová s gorgonzolou, zeleninová s rajčaty, basilkové pesto. Dal jsem si prve zeleninovou a na druhé kolo tu sýrovou. A pak ještě dezert – panna cotta. Mňam to bylo.

Tak různě klábosíme, popíjíme. Pak jdem ven sledovat červánky. Sejde se nás tam hodně, tak probíráme všelijaké věci.

O čtvrt na deset se vrátím dovnitř ke stolu a ostatní už jsou fuč. Tak dopiju pivo a jdu taky spát. Je 10 a jdu spát.

23 km, stoupání 2414 m, klesání 935 m. Celkem 155 km, stoupání 11014 m, klesání 8816 m. 
post

L1: den 4 – Winnebachseehütte – Zwieselstein

Snídaně je domluvená na 7:15, takže asi 6:30 vstávám. Bohužel jsem se moc nevyspal. Možná to bylo z části tím, že už jsem byl až příliš unavenej. 
Winnebachseehütte v 8 ráno
Snídám a balím. Platím a ptám se, jestli by nešlo jít alternativní cestou přes ledovec. Borec říká, že jsou tam trhliny a je to nebezpečné. Tak ne, no. Loučím se s ostatníma a vyrážím do údolí do vesnice Gries. Vlastně do té vesnice nevkročím – v asi 1600 m odbočím do dalšího údolí. Teče tu řeka Fischbach. Je to trochu nuda, protože tu je štěrková cesta. 
Za zatáčkou už je chata
Konečně přicházím k chatě Amberger Hütte (2100 m). Trvalo to 2 hodiny. Tady chvilku studuju mapu, doplňuju vodu a pokračuju dál. 
Prve jde cesta skoro bez stoupání údolím a pak odbočím doprava a začne stoupání. První úsek je dost strmý, ale pak už je to lepší. Začínají šutry, ale stezka se jim šikovně vyhýbá a dokud to jde, tak jde zeleným terénem. 
Pak začne poslední úsek – „nová“ stezka, která obchází ledovec zprava. Je to dost náročné. Značek je dost, ale cesta v podstatě žádná a člověk musí šplhat po obřích kamenech. Posledních pár desítek metrů je tu udělaný travers po skalní stěně – lano a stupy. 
Asi jsem měl raději normálně přejít přes ledovec
Než jít tady po těch stupech
Pohled zpět
Objevím se konečně v sedle Atterkarjoch (2976 m) a žiju v domnění, že teď už to bude pohoda. Omyl. Prve je potřeba kousek popojít po ostrém hřebínku. Ale to je teprv začátek. Následuje brutálně strmé klesání. Tady by uklouznutí bylo hodně drahé. Cestička je uzoučká, pod ní stovky metrů potenciálního pádu. Nedovedu si představit toto jít za mokra. 
Šilená cesta dolů
Za chvíli už je to lepší. Teď už je to klasický sestup do údolí jako obvykle. Po další chvíli se klesání skoro zastaví a je tu krásná plošina. Teče tu křišťálově čistý potok. Potkávám nahý pár, co se tu koupe. 
Z toho sedla jsem přišel
Uvažuju, že se taky zastavím. Ale rozhodnu se pokračovat, že třeba níž. To byla chyba, dál už nebylo kde. Jak se krajina zlomí a začne prudké klesání, tak už je potok pryč. 
Dojdu až úplně dolů k řece a najednou je tu výška 1400 m. Následuje spíše otravná část – samej asfalt v civilizaci. Za chvíli dojdu do Söldenu a pak je to ještě asi hodinu do Zwieselsteinu. 
Všichni tu sklízejí seno
Zjišťuju, že je tu dokonce chata DAV. Jdu k ní. Je zavřená. Sedí u ní borec a říká, že otvírají v 5, to je za půl hodiny. Ok, počkám. Mezitím přijde další chodec, kterého jsem před chvílí předběhl. 
Když přijede paní, co to má na starosti a otevře, oba se jdou podívat dovnitř. Ten chodec říká, že je to takový temný a moc se mu to nelíbí. Kouknu se a dávám mu za pravdu. V chatě má být život. 
Ubytuju se tedy naproti v hotýlku. Sprcha, oprat triko a hurá na zahrádku dát si pivo. K vedlejšímu stolu si sednou ti naháči od potoka ve výšce 2500 m – Saskia a Eike. Tak se bavíme. Jdou taky L1. A jak tu tak sedím, tak vidím, že k turistické chatě chodí další a další lidi. Tak možná by to nakonec bylo fajn. 
Jdu spát tentokrát už před desátou. 
Technické okénko:
Garmin Fenix 5s – jedna věc je trochu nedomyšlená. Hodinky nejde synchronizovat s mobilní aplikací, když zrovna probíhá aktivita (ani pokud ji pozastavím). Zároveň nejde synchronizovat, pokud mobil není on-line (aplikace ihned posílá synchronizovaná data na server a jinak to nejde). Takže jediná možnost, jak synchronizovat aktivity na mém výletě, je každý den v cílové destinaci. Pokud tam není mobilní signál, tak mám smůlu. A ještě jedna věc. Zjistil jsem, že když stojím, tak na hodinkách často naskakuje vzdálenost. Když se podívám na mapu, tak vidím, ze to dělá takový čmáranice kolem mojí polohy. Myslím, že doma to nedělalo. Asi to bude tím, že tady uprostřed hor je horší příjem GPS, takže ta poloha kolísá. Musím na to tedy dávat pozor a pauzovat (a pak nezapomenout odpauzovat). 
32 km, stoupání 1500 m, klesání 2400 m. Celkem 132 km, stoupání 8600 m, klesání 7881 m.
post

L1: den 3 – Stamser Alm – Winnebachseehütte

Vstávám 6:25, balím, dobíjím. Elektřina jede pouze večer hodinku nebo dvě a ráno od 5:30 do 7:00, když mají zapnutý generátor kvůli kravám. 
Snídani máme já i Alex domluvenou na 7. Dostanu dvě kaiserky a 2 krajíce chleba. K tomu marmeládu a máslo. Na stole je konvička. Koukám do ní a je toho nějak málo. Naliju si … a je to kafe. Řeknu si o čaj a dostanu litrovou koncičku, super, tak to mám rád. 
Trochu se zakecáme, takže dnes opět vyrážím 8:10. Společně s Alexem. Ráno jsem do kopce pomalej, tak nám to hezky jde spolu. Po chvíli potkáváme místní pastevce ovcí, co jdou zdola z vesnice. Starší strejdové. 
Pak vylezeme na Pirchkogel (2828 m). Výhledy jsou super. 
Začíná sestup. Říkám Alexovi, že počkám kdyžtak dole v Dortmunder Hütte a vydávám se rychle dolů. Skoro dole se zastavím u potoka a přepírám boxerky. 
Je to tu docela velké lyžařské středisko. Spousta vleků a vesnice Kühtai plná hotelů. 
Dojdu až na silnici k Dortmunder Hütte. Jím chleba a sýr, co jsme si koupili v almu. Čekám už půl hodiny a Alex nikde. Nedá se nic dělat, vyrážím dál. Cesta vede prve docela strmě nahoru k přehradě. Podle značek jedna hodina a pak další 3 až k sedlu – Finstertaler Scharte (2777 m). 
Tady začne hlavní stoupání k sedlu
První sněhový travers a sedlo je na dosah ruky
Je to docela štreka, ale ještě mám dost síly a za 3 h tam jsem.
V sedle se otevírají výhledy na hory na jihu – jsou už vyšší a bělejší. A pak rychle dolů až k Schweinfurter Hütte (2000 m). Jsou teprv 3 odpoledne, tak se rozhoduju, že půjdu dál. Znamená to ujít další etapu, protože jiná bližší chata tu není. Podle značky to má trvat ještě 4,5 hod. 
Cesta vede mírně vzhůru krásným údolím. Je to fakt pastva pro oči. Moc takových míst jsem neviděl. V dálce jsou bílé hory, údolím tečou různé potoky. Všechno je zelené. 

Už jsem přece jen dost unavený. Je to zase asi 800 m stoupání. V půlce si dávám pauzu a posilním se. Hned se mi pak jde líp. 
Hurá, jsem v sedle. Teď už jen dolů k chatě – asi 600 m dolů. Jde to hezky, mám nakonec ještě dost sil. 
K chatě Winnebachseehütte docházím těsně před šestou. Takže si ještě stíhám objednat polopenzi – večeře se zrovna připravuje. Je tu spousta dětí, co tu mají výlet a dělají rámus. 
Na tenhle vodopád jsem se koukal z okna při večeři. Hroznej kýč, že?
Je plno, takže budu spát v jídelně na matraci. Dám si sprchu a pak si sednu ke stolu se 4 borcema a 2 ženami. Ptají se na moji cestu a obdivují mě 😉 Pak je večeře a pak hraju s borcama karty. 
Je 11:09 a vypínám to. 
32 km, stoupání 2683 m, klesání 2208 m. Celkem 100 km, stoupání 7099 m, klesání 5481 m. 
post

L1: den 2 – Gaistalalm – Stamser Alm

Pondělí 3. července 2017
Snídaně v 7:30. Vstal jsem tedy v 7 a bylo to tak akorát, abych se sbalil a vyřešil všechny běžné věci. Ke snídani byly 3 krajíce chleba, máslo, marmeláda a velká konvice čaje – aspoň že tak. Jsem zvyklý ráno vypít litr čaje, ale někdy se stane, že člověk dostane pouze šálek čaje a to je vše. 
Dozvídám se, že skupina u druhého stolu je z Belgie a jsou tu na kolech a via ferratách. 
V 8:10 vyrážím. Myslel jsem, že to půjde jen v triku, ale už zase prší, takže oblíkám i bundu. 
Prve musím přejít řeku a vystoupat asi 700 m do 2100. Včera mi to teda šlo nějak líp. Možná je to tím, že mi chvíli vždycky trvá, než se dostanu do provozní teploty. 
Je fakt hodně mokro a střídavě mrholí a prší. 
Za hodinu a půl jsem nahoře a pak už to bude jen z kopce. Nebo ne? Úplně ne, no. Je to ještě i trochu nahoru a pak dolů k Neue Alpl Hütte (1500 m). Jak k ní začnu sestupovat, tak se objevuje dokonce kus modré oblohy a pak na mě i svítí slunce. Pak začne opět pršet. A tak se to střídá. 
Od Neue Alpl Hütte to úplně netrefím – dostanu se příliš nízko a pak musím zase kus stoupat. Stane se. Pak už to klesá do Wildermiemingu. Když tam dojdu, tak to vypadá, že déšť je definitivně pryč. Převlíkám se do kraťasů a sundavám bundu. Ale to jsem se přepočítal, za chvilku zase začne pršet. 
Golfové hřiště v Miemingu
Doteď to byla celkem hezká cesta, ale teď začíná asfalt, po kterém půjdu dalších 10 km, možná víc. Ale chápu, že to moc jinak vymyslet nešlo. Tohle je údolí řeky Inn ( o kus na východ je Innsbruck) a je to dost rozlehlý. Ale aspoň je už snad definitivně hezky a maj tu hezký domy a takovou idylku. 
Pak dojdu do Unterniemingu a odtud to vede dolů k řece (asi 650 m n. m.) a pak po visutém mostu, pod dálnicí a do Stamsu. Hezké městečko. 
Údolí řeky Inn
A teď to začne brutálně stoupat. Akorát pořád po asfaltce a pak lesní štěrkové cestě. Takže nic moc. Ve výšce asi 1350 m je odbočka po lesní cestě nahoru směrem k jakési Joch Hütte. Nikde v mapě ji nemám. Buď Stamser Alm 1,5 hod nebo Joch Hütte 2 hod a pak dál na Stamser Alm 3 hod. Tak jo, jdu do toho, uvidím, co z toho bude. 
Je to hezké stoupání zarostlou cestou. Naštěstí značek je dostatek. Potkávám velké stádo pasoucích se krav. Necítím se v té přesile úplně nejlíp, ale nějak prokličkuju. 
Pak dojdu k takové (zamknuté) chatce. To bude asi Joch Hütte. Trochu si odpočinu a pokračuju dolů směrem k almu. Je tu pár aut, ale velký dům je zamčený. Zkouším menší chatku. Jsou tu lidi a prý můžu přespat, hurá! Už jsem se lekl, že budu muset jít dál – k další chatě by to byly tak 3 hodiny. 
Kravky, ze kterých jsem byl trochu nervózní
Pohled od Joch Hütte
Teplé jídlo mají pouze párek/klobásu. Tak raději volím studený talíř s klobásou, sýrem a zeleninou a k tomu pečivo. Je to mňam!
Ukazuje se, že druhej ubytovanej host s knírkem jde tu samou trasu co já. Tak jsem si vyměnili zážitky. 
Teď je skoro 8 a dopisuju tyto zápisky. Zítra a pozítří by mělo být hezky. Super. 
Bavíme se tu s holkou, co tu pracuje, a dozvídáme se zajímavé věci. Prý za poslední 2 týdny už tudy prošlo tak 15 lidí, kteří šli taky L1. Holka je studentka z Vídně, původem ze severu Německa. Je tu na stáži nebo tak něco. Je z města, tak je ráda, že se naučí trochu pracovat s krávama. Prý to tu patří klášteru ze Stamsu, stejně jako půlka Stamsu. Katolíkům tu patří všechno. A každé léto ten statek dají k užívání nějakému zemědělci. Mají tu teď asi 150 krav, z toho jen 10 patří přímo tomu farmářovi, zbytek patří dalším farmářům a on je dostal na starost na léto. 
Vedle je kaple a takový velký historický dům. I to patří klášteru. Teď to prý mají v užívání nějací myslivci/lovci. 
Je 21:35, kolega turista šel spát a já půjdu taky. 
36 km, stoupání 2474 m, klesání 1963 m. Celkem 68 km, stoupání 4416 m, klesání 3273 m.
post

L1: den 1 – Garmisch-Partenkirchen – Gaistalalm

Vstávám po sedmé. Předpověď není nic moc, vypadá to, že bude celý den pršet. Musím přeorganizovat batoh – jednak aby se mi tam vešlo i jídlo a jednak abych byl připravený na déšť.

Posnídáme müsli a před devátou vyrážím metrem na autobusové nádraží. Tam si prve vystojím dlouhou frontu na záchod a pak už nastupuju do autobusu. Odjezd je naplánovaný na 9:50, vyrážíme 9:56.



V Garmischi mrholí. Dávám batoh na záda a v 11:10 vyrážím. Prve po asfaltové cyklostezce podél řeky Partnach, která mě bude provázet velkou část dne. 


Řeka Partnach a skokanský můstek


Za chvíli dojdu k olympijskému lyžařskému stadionu a tady jsou najednou davy lidí. Jdou odsud na místní atrakci – procházka soutězkou řeky Partnach. Jdu chvíli stejnou cestou, ale těsně před pokladnou uhýbám po stezce do kopce. Píšou „nur für geübte“, tak to mám rád. Ale tentokrát tu nic obtížného není, tak nevím.

Vylezu na rozcestí o kus výš a pak slezu zase pár set metrů dolů k řece, kde končí placená stezka. Asi to byla trochu chyba – mohl jsem pokračovat po stezce nad řekou a ušetřil bych si to klesání a pak stoupání. Ale nevadí. 


Dalších pár km pokračuje docela nudná štěrková cesta kus nad řekou v lese. Střídavě mrholí a prší. Pak dojdu k nějaké chatě, kde je venku na terase spousta lidí a hrajou tu i nějací strejdové na trubky. Hodně Američanů. Využívám laviček a konečně se trochu najím – je asi 13:30 a naposledy jsem jedl v 8 ráno, tak už mám hlad. 


Pokračuju dál údolím řeky a je to nádhera. Cesta už je užší a vlní se mírně nahoru a dolů kousek nad řekou. Místy se po stranách odkrývají mohutné skály, mezi kterými jsem sevřený. 

Pohled zpět, odkud jsem přišel

Pak začne konečně stoupání k chatě – je to asi 500 výškových metrů. A najednou se v mlze objeví chata – Knorrhütte. Mám tu zamluvené spaní. Ale jsou teprv 4 odpoledne, to je ještě moc brzo končit. Objednávám si pivo a studuju mapu. Mohl bych dojít do Tillfussalm, prý 3-4 hodiny. Platím pivo, 5,50? Tolik? Prý helikoptéra je drahá… 

Cesta dál je v mlze, občas se něco odkryje a dost mě to baví. Asi po půl hodině překročím plůtek, který značí hranici – jsem v Rakousku! A najednou ne všechno nějak zelenější! 

Ještě to není zadarmo. Musím ještě i kus vystoupat (asi do 2200) a je tu pěkná fujavice. 


Tam dolů jdu

Je to polom, nebo vývrat? Kombinace obojího

Pak už cesta klesá jen níž a níž a někdy kolem páté jsem u Tillfussalm (1400 m). Ale bohužel mě tu nechtějí. Prý mám zkusit Gaistalalm o 10 min dál. Tady se paní sice tváří trochu nejistě, ale když jí řeknu, že v Tillfussu mě nechtěli, tak kýve, že teda ok. 

Můj alm

V jídelně je parta lidí s trikama nějaké Adventure Race – asi nějací organizátoři. Jejich řeč zní jako Holandština. 


Paní domácí mi nabídla nudlovou polévku, kterou zrovna jedli Holanďani, tak jsem souhlasil. Pak jsem si ještě dal štrůdl se šlehačkou a nějaké to pivo. 


A pak že prý můj pokoj je připraven. Odnesl jsem si tam věci. Mám obří pokoj pro asi 6 lidí. Akorát je tam dost zima. Snídaně bude v 7,30. Ptám se, kolik to bude stát. Celkem se snídaní 23 eur, to ujde! Ještě si čtu v jídelně a o půl desáté se přesouvám do postele. 


32 km, stoupání 1942 m, klesání 1310 m. 


P.S.: Nějak se mi kazí telefon. Tak pokud umře definitivně, tak jsem s blogem skončil. 

post

L1: Mnichov

Pátek 30. června 2017

Rychle dobalit poslední věci a můžu vyrazit šalinou na Čáru. Když jsem ve městě, tak mi přijde sms, že autobus bude mít 40min zpoždění. No to je hezké. Aspoň mám čas si koupit něco na jídlo.

Autobus sice přijede jen asi o 20 min pozdeji (původní odjezd 13:10), ale nástup a výstup zabere hodně, takže nakonec to je přesně těch 50 min. Další zádrhel v Rakousku před začátkem dálnice – doprava stojí. Ještě že mám ve Vídni fakt velkou rezervu. Sedím vedle Estonské postgraduální studentky, co byla v Brně na chemické konferenci. Rentgenem analyzuje krystaly.

Od Stadionu, kde mě vyhodí bus, na hlavní nádraží je to 4,5 km. Mám asi hodinu a čtvrt času, takže volím cestu pěšky. Poprchává, ale ne moc. Je to příjemná procházka přes několik parků.

Když v 17:20 dorazím na nástupiště, vlak už čeká. Půlka jede do Bregenzu a půlka jen do Salzburku – tam jedu já. První třída. Je tu spousta místa a žádní lidi. Paráda. Dostaneme sušenku na uvítanou. V 17:30 vyrážíme.

V druhém vlaku ze Salzburku do Mnichova už tak prázdno není. První třída má jeden vagon a je dost plný. I zde dostaneme sušenku. 
Vystupuji na stanici Ostbanhof a busem a pěšky jdu k Tomovi, kam dorážím po 10. večer. Bydlí v garsonce v krásné vilové čtvrti. 
Celkem za pátek 15700 kroků. 
Sobota 1. července 2017
Ráno si dáme snídani, pak jdeme nakoupit, pak druhá snídaně a pak vyrážíme do města. Prý se dá všude pěšky, aspoň ušetřím za jízdenky. 
Procházíme částí parku Englischer Garten, který vede dlouhé kilometry podél řeky Isar. Mají to tu hezké. 
Pak dojdeme do centra a procházíme hlavní pamětihodnosti. Mnichov mě mile překvapil. (Sice jsem tu už jednou byl, ale to jsem z města viděl jen kousíček a v noci.) Všude spousta prostoru, zeleně, všude krom úplného centra pohoda a klid, žádný shon. Spousta muzeí a monumentálních budov. Všude samí cyklisté. 
Pohled z věže
Po poledni jsme došli domů se najíst (Tom vařil výbornou polévku Pho a nějaký indický pokrm s luštěninami a rýží) a pak znovu do města na jinou část. 
Anděl
Místní atrakce. Surfování na řece. 
Englischer Garten
Zpět už jsme pak jeli metrem. 



Pak ještě nakoupit a domů. Náročnej den, máme toho tak akorát.
Celkem za sobotu 38400 kroků, 31 km. 
post

L1: Příprava

Dneska vyrážím na výlet. Začaly mě lákat dálkové přechody, například PCT nebo CDT v USA. Ale zatím jsem vlastně nikdy nešel v kuse víc než týden nebo 10 dní. Tak jsem si říkal, že bych mohl prve zkusit nějaký přechod v Alpách. Zalíbila se mi trasa s názvem L1, kterou někdy v roce 1989 poprvé prošel jakýsi Hans Losse. Cesta vede z lyžařského střediska Garmisch-Partenkirchen na jih od Mnichova a vede pořád víceméně na jih až do města Brescia v Itálii (pokud neznáte, tak je to někde mezi Milánem a Lago di Garda). Vzdálenost je zhruba 400-500 km a převýšení asi 35000 m. Mám na to 3 týdny. Víc informací o trase se dá najít třeba zde (v Němčině):
http://alpenquerung.info/Alpenueberquerung/L1/Uebersicht-der-Etappen-auf-dem-L1

Rozhodl jsem se, že se plně spolehnu na horské chaty, takže jdu nalehko. Základní váha 3,5 kg (to, co ponesu v batohu na zádech bez vody a jídla). Gearlist zde: https://lighterpack.com/r/2xi9id

Sám jsem zvědav, jak se to povede. V sobotu 22. července večer mi jede noční vlak z Brescie do Vídně, tak se tam musím do té doby nějak dostat. Tak mi držte palce!