Skotsko 2022: cesta domů a závěr

Skotsko 2022: cesta domů a závěr

Neděle 24. dubna 2022

Dneska mám jediný cíl – dostat se do Edinburghu. Buď můžu jet někdy po osmé přímým busem, trvá mu to asi 5,5 hod. Anebo někdy po desáté busem do Inverness, což trvá 1 hod 45 min, a odtud vlakem do Edinburghu, což trvá 3 hod 45 min. Takže to časově vyjde skoro nastejno, ale vlak je přece jen pohodlnější a taky si člověk na přestupu může koupit něco dobrého k jídlu. Volím tedy druhou možnost. Švýcarský kolega chodec Johann pojede tím stejným spojem.

Balím, snídám, suším stan. Pak trochu kecám s chodeckým párem, co jde CWT a už jsem je párkrát potkal na stezce, ale zatím jsem se s nima nebavil. Mají to všechno do detailu naplánované. Před výletem objeli celou trasu autem a na několika místech si uložili balíčky s jídlem a náhradním oblečením. Jeden takový balík měli tady. Zrovna do něj dávají přebytečné věci. Na konci výletu musí balíky zase vyzvednout. Mají 3místný stan od Big Agnes, takový ten s bočním vstupem. Je to velmi prostorný stan. Váhu řeší, ale celkově mají spíš větší batohy.

Je čas vyrazit. Dojdu na zastávku a pak už jedem. Cesta je celkem zábavná. Prve jsou všude kolem vysoké hory a pak se postupně snižují, až mizí úplně. Jedeme kolem Loch Ness a pak přijíždíme do města. Doprava tu vázne. Zrovna totiž probíhá cyklistický závod kolem jezera Loch Ness, který tu začíná a končí. Má to 106 km a jmenuje se to Etape Loch Ness.

Vůbec se nehýbeme a přitom jsme míň jak kilometr od cílové stanice. Vystupuju tedy na nejbližší zastávce a pokračuju pěšky. Zdá se, že hlavní vlna závodníků už dávno skončila, teď dojíždějí poslední. Všude je spousta závodníků. Trochu mrholí a fouká, je kolem 10 stupňů. Moc bych v tom jet nechtěl.

Nakoupím si jídlo v supermarketu a jdu pomalu na vlak. Do Edinburghu to stojí 50 liber, to jsou teda vydřiduši! Nastupuju do vlaku a po chvíli přichází i Johann, byl si vyzvednout věci v hotelu.

Jedem. Cesta probíhá bez mimořádných událostí. Někdy o půl paté jsme na místě. Loučíme se. Jdu se ubytovat na hostel. Všude je hrozně moc lidí. Edinburgh je krásné město, ale přijde mi, že je z toho trochu disneyland. Moc turistů.

V hostelu zjišťuju, že kuchyně se zrovna rekonstruuje. Nejsou tu v podstatě žádné společné prostory. Jdu na pokoj. Je tu 6 lůžek – 3 palandy, budem tu dnes 3. Od rána jsem se necítil moc dobře, jako kdyby na mě šlo nachlazení, ale asi mi nezbývá, než vyrazit ven. Nakonec to není tak zlé.

Prve mám misi pořešit nějak odbavené zavazadlo. Po cestě sem jsem měl stan a nožík v igelitce a to celé zalepené izolepou. Teď nemám ani igelitku, ani izolepu. Dojdu do obchodu, ale izolepu nemají. Nakonec se rozhodnu, že to nebudu řešit a risknu odbavení celého batohu, snad se mu nic nestane.

Další cíl je najít něco s snědku. Najdu si dobře hodnocenou pizzerii kousek ven z centra. Mají v menu speciální nabídku, že si člověk může dát půlku pizzy a k tomu nějaké těstoviny. Beru to. Bylo to mňam.

Pak si vylezu na kopeček s výhledem. Myslím, že jsem tu byl už posledně v roce 2009.

Je skoro půl deváté, za chvíli se začne stmívat, je čas vyrazit zpět k hostelu. Zastavím se ještě na pivo a kolem desáté jdu spát.

Pondělí 25. dubna 2022

Chtěl jsem vstát někdy kolem sedmé, ale nějak mi nezafungoval budík, divné. Budím se tak 7:45, což je celkem ok, ale myslel jsem, že si někde sednu na snídani a na to už nebude čas. Vyrážím na autobus na letiště. Po cestě nakupuju jídlo v M&S. Jedu busem někdy kolem 9., cesta na letiště trvá 30-40 minut. Na letišti odbavuju batoh. Nějaká asistentka se mě ještě ptá, jestli ho fakt potřebuju odbavovat, že je malý a možná si ho můžu vzít rovnou na palubu. Kéž by, ale bohužel tyčka od stanu a kolíky jsou mega nebezpečné zbraně, takže to nejde.

Plánovaný odlet je 11:05 a skutečně to tentokrát skoro klapne, startujeme tak 11:10. V Praze jsme kolem druhé odpoledne. Tak a teď se co nejrychleji dostat domů. Všechno vychází. Projdu pasovou kontrolou na výdej zavazadel. Pás se po pár minutách rozjíždí a za pár minut je tu můj batoh. Za 3 minuty jede bus, stíhám ho, ještě jsem minutu čekal. Na Nádraží Veleslavín jsme přijeli trochu pozdě, jsou to 2 minuty do odjezdu metra, stíhám! Na Muzeu mám 4 minuty na přestup na linku C. Stíhám dokonce ještě předchozí metro! Dojedu na Florenc a ještě mám tak akorát čas, abych si koupil čaj a pak mi zbývá tak 10 minut do odjezdu. Jedu Flixbusem. V Brně jsem asi v 18:10. Dojdu na boční zastávku šaliny na hlaváku a asi za 2 minuty mi jede desítka až domů. Kolem půl sedmé jsem doma, hurá! A tímto pro mě výlet skončil.

Závěr

Jak už jsem psal na začátku, před výletem jsem váhal, jestli mám jít na West Highland Way, což byl původní záměr, anebo tuto stezku vynechat a vydat se rovnou na Cape Wrath Trail. Obával jsem se, že WHW bude trochu nuda. A to se potvrdilo. Jsou tam hezké úseky, ale velká část vede po štěrkových cestách, v dálce člověk vidí i slyší auta na nedaleké rychlostní silnici a celkově ten vibe je o hodně jiný než na CWT, která mě naopak zaujala hodně. Už na tom jihu, kde jsem šel můj úsek, to bylo super – po několik dní nebyl žádný mobilní signál, skoro žádné známky civilizace, celkem divočina. Zároveň to místy bylo bez vychozené stezky náročné. Dál na sever to bude asi ještě divočejší.

Zatímco na WHW byly masy lidí, na CWT bylo lidí pár a byla to moje krevní skupina. A když přišla řeč na WHW, tak buď říkali, že slyšeli, že je to nuda, anebo jedna holka říkala, že to šla a v půlce skončila, jak ji to nebavilo. Já jsem rád, že jsem to dokončil, zase tak hrozné to nebylo.

Koketuju s myšlenkou, že se příští jaro vrátím a projdu Cape Wrath Trail celý (má to 370 km). Došel jsem totiž do místa, kde se spojují dvě počáteční varianty, takže bych mohl zvolit druhou variantu a tím bych nic nemusel opakovat. Uvidíme, jak to dopadne. Taky je nutné mít na paměti, že jsem měl zřejmě velké štěstí na počasí, což už se nemusí opakovat. Britové, které jsem potkal, říkali, že to počasí odpovídá spíš létu.

Technické okénko

S vybavením jsem žádné větší problémy neměl. Jediný menší zádrhel nastal v tom, že jsem to úplně nevychytal s ponožkama – ukázalo se, že některé už jsou v celkem špatném stavu a začly se dělat díry. Ale nějak jsem to zvládl.

Základní váha byla tentokrát 5 kg. Bylo to dané tím, že jsem měl nějaké extra oblečení na sychravé počasí, což jsem ale nakonec moc nepotřeboval. Například jsem si koupil trochu bytelnější nepromokavou bundu – normálně nosím Montane Minimus (180 g) a teď jsem měl Montane Pac Plus JKT (290 g). Dále jsem k tenkým kalhotám Montane Featherlite Pants (129 g) měl ještě nepromokavé Montane Pac Plus Gore-Tex (215 g). Pak jsem taky měl nepromokavé ponožky Bridgedale Storm Sock LW Ankle (103 g), které jsem nepoužil. Párkrát jsem teda v bažinách pěkně čvachtal, takže jsem je vyzkoušet mohl, ale nějak se mi nechtělo.

Ještě poznámka ke spacáku: Cumulus X-Lite 300 (481 g). Mám ho pořád celkem krátce, koupil jsem ho na podzim před výletem do Nepálu. Měl by v pohodě zvládnout nulu, ale některé noci mi bylo chladno, přestože podle mě nebylo míň jak 5 stupňů. Tak nevím. Buď jsem byl špatně zachumlanej, anebo jsem prostě zimomřivej.

Celý gearlist je zde: https://lighterpack.com/r/r7ye5l

Napsat komentář